O práci v Národním muzeu

8. dubna 2017 v 10:18 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
V srpnu to budou dva roky, co jsem se zapojila do dobrovolnického programu Národního muzea a nastoupila na Zoologické oddělení. Málokdo má pochopení pro neplacenou práci, a tak se podrobnostmi o své pracovní dohodě nechlubím. "Nemyslíš, že tě jenom využívají?" - to jsem nedávno slyšela z úst své kamarádky. Smyslem dobrovolnické činnosti je však získat praxi, nikoli očekávat jakékoli finanční ohodnocení. Ano, využívají mne. Ovšem pro mne to znamená další cennou zkušenost do životopisu.
Nedávno jsem ohledně dobrovolnického programu hovořila i s redaktorkou z Českého rozhlasu, která na to téma připravila reportáž do nedělního vysílání. Musím se přiznat, že si po této zkušenosti nepřipadám velice inteligentní. Ačkoliv to bylo natočeno na diktafon a záznam se sestříhá do tříminutového vstupu, nezmohla jsem se často na nic jiného než projev mimořádně vymaštěného horského trolla, tedy to krásně tupé "eeeh". Jestli budu stejným způsobem propagovat i svůj výzkum, při troše štěstí dám dohromady alespoň peníze na vlastní pohřeb zaživa… Opravdu se necítím dobře, když musím mluvit před publikem. Pravda, svůj verbální projev většinou ještě úplně zkazí moje naprostá nepřipravenost - a averze k domácí přípravě. Dá se ale vůbec připravit na tříminutový rozhovor, když netušíte, jaká otázka k vám přijde? Nakonec můžu být ještě ráda, že znám své jméno a studijní obor!
Momentálně v depozitářích eviduji zakoupenou sbírku sekáčů po Vladimírovi Šilhavém. Kromě digitalizace je totiž stále vyžadován ruční zápis do knih. Na kaligrafii sice není čas - a můj škrabopis až děsivě připomíná ručně psaný lékařský předpis - ale čitelně přepsat za den cca sto položek i s lokalitami nálezu ještě zvládám.
Předtím jsem obdobným způsobem zapisovala do evidenční knihy i drobnušky (Pauropoda) ze sbírky věnované muzeu. Ty digitalizovány ještě nebyly a k dispozici jsem měla jen očíslované trvalé preparáty na sklíčku, ke kterým jakž takž pasovaly ruční poznámky doc. Chalupského. Spíše než o "bezmyšlenkovité" přepisování šlo v tomto případě o sofistikované dešifrování a co nejpřesnější odhad lokalit podložený on-line mapou.

Pauropoda - třída patřící pod stonožkovce. Jedná se o drobné půdní organismy.
Zdroj, autorem fotografie Andy Murray
 

Z deníčku zoologa

23. února 2017 v 13:42 | Septima Severa |  ► literární odpad
Už několik let (přesněji řečeno od 16. srpna 2014) si na Facebooku místo "normálních" statusů píšu takové většinou krátké hlody, jež jsem vznešeně nazvala "Zoologist's Diary". Začátkem letošního února jsem se přehoupla přes první stovku. Za dobu, co si tak (pseudo)glosuji na komunitní síti, jsem napsala, přepsala, odevzdala a obhájila bakalářskou práci, udělala bakalářské státnice, začala pracovat v Národním muzeu, přijali mne k magisterskému studiu a rozdělala svůj velký diplomový projekt o evoluci barevného vidění u paprskoploutvých ryb. Stalo se toho opravdu hodně a rozhodně jsem se v dosavadním životě nenudila.
Rozhodla jsem se, že se s vámi místo nějakých tichých oslav jubilea nad lahvinkou vína pro jednoho podělím o pár zápisků z této edice. Nakonec jsem po pečlivém rozmýšlení vybrala třicet podle mého názoru nejlepších poznámek (bez ohledu na počet označení "to se mi líbí" či komentáře).

(c) Sketching Science

Lidožrout

23. února 2017 v 0:46 | Septima Severa |  ► povídky
Námět k této povídce padl relativně nedávno v rozhovoru s člověkem s iniciálami V. B., ačkoliv tehdy jsem nemyslela, že by se z toho vůbec mohlo něco zrodit. Každý však jednou za čas potřebujeme relaxovat, a já práce v poslední době udělala víc než dost, zasloužila jsem si napsat alespoň krátkou "rychlokvašku", kterou jsem po sobě pro jistotu ani nepřečetla...



LIDOŽROUT

Byly dvě hodiny ráno a ona stále ještě seděla u stolu a probírala se hromadou článků. V prohlížeči měla již celou věčnost otevřený Scholar a dávno ztratila přehled o tom, co všechno přečetla - kurzor v rozepsaném dokumentu se drahnou dobu nepohnul z místa. Dokončit esej jí nikdy předtím nedělalo takový problém. A studená káva chutnala příšerně.
Přistihla se, že jí již poněkolikáté za ten večer unavené oči kloužou po okolí, hledajíce cokoliv, co by ji alespoň na okamžik zaujalo. Pátraly po rozptýlení, které by dokázalo povzbudit zadrhávající se mozek, zbystřit unavené smysly. Kofein na ni přestal mít efekt dávno předtím, než nastoupila na nekonečný doktorát, ale noci se pro ni paradoxně prodlužovaly. A tak, zatímco oba její spolubydlící spali, ona se dobrovolně zavřela na samotku, jenom aby vypilovala esej, co mohla rozhodnout o všem - a zároveň o ničem.
Snad již posté přeletěla pohledem po ohmataných hřbetech beletrie z druhé ruky. Už ani nebyly barevné -
Najednou se jí oči definitivně zavřely.
Probrala se celá rozlámaná. Oknem dovnitř pronikalo nicneříkající světlo zatažené oblohy. Nejdřív si její ospalý mozek pohrával s myšlenkou, že se ještě prospí v posteli, ale ta uprchla jako džin z lahve v momentu, kdy se podívala na telefon. Dva zmeškané hovory, textová zpráva a -
Tři čtvrtě na dvanáct.
Čert vem brunch, který si domluvila s kamarádkou ze střední.

Další články