"Je to tak dlouho..." (preslash ♀)

30. srpna 2009 v 5:21 | Septima Severa |  ► povídky
Moje prvotina, tak mne prosím neukamenujte. Pište komentáře, budu jen ráda za jakkoliv kladné či záporné hodnocení a názory.
Děkuji předem, Vaše Sep

Sedíš u klavíru a pokládáš na jednotlivé klávesy své zkřehlé prsty. Nástroj vyluzuje libou hudbu, smutné rekviem, jež ti koluje v žilách. Tvé srdce pulzuje jeho tóny a bije rytmy… vidíš je, slyšíš je, cítíš je…
Posedáváš u otevřeného okna, záclona se zmítá pod náporem ledově studeného vzduchu zvenčí. Už ani nevíš, proč jsi vlastně okno otevírala, avšak… Proud vzduchu víří prach, jehož několikaletá vrstva leží na všem kolem, ani přehozy nejsou k ničemu.
Už nikdy ji neuvidíš. Neuzříš její tvář, nepodíváš se jí do očí, nedotkneš se její kůže… Nepřijde. Zanechala na sebe bolestivou vzpomínku. Proč to tak vlastně bolí? Proč nelze zapomenout? Ta bolest hyzdí tvé srdce jako ošklivá jizva a ty víš, že už nikdy nezmizí. Zůstane ve tvém podvědomí jako upomínka na minulost.
Náhle se v tobě vzedme vlna náhlého žalu. Tóny, jež začneš klavíru poroučet hrát, jsou táhlé, srdceryvné. Ale i tak nevystihují naprostou prázdnotu, nicotu tvé duše. Už nikdy to nebude jako dřív. Změnila ses k nepoznání. Od obyčejného života jsi přešla k životu dravce. Jsi krvežíznivá a chceš pomstu. Pomstu, kterou musíš vykonat k uspokojení svého ducha.
Nic už není tak… idylické. Idylku a sny ti dávno sebrali, okradli tě o vše, cos ještě chovala v srdci. Naději, tužby… Jako by otevřeli Pandořinu skříňku a z té se osvobodilo i to málo, jež nestihlo prchnout už dříve.
Náhle přestaneš hrát, jako když utne.
"Vrať se mi… Vrať se, prosím…" zašeptáš, náhlý poryv větru ti však ta tichá slova vytrhne od úst a unáší je pryč. Koutkem oka zabloudíš na desku klavíru, kam jsi po svém příchodu do pokoje odložila dýku.
Nedělej to, v duchu zaregistruješ hlas. Její hlas…
Vstaneš tak prudce, že se stolička převrátí. Poodstoupíš od klavíru a přejdeš k obrovskému zrcadlu. Vrstva špíny, která se na něm celé ty roky usazovala, ti nedovolí pohlédnout na svůj odraz, dokud se neodvážíš, nepřistoupíš k němu a rukávem své dosud bílé halenky ji alespoň částečně nesetřeš. Pak ustoupíš o krok či dva dozadu se skloněnou hlavou. Trvá ti poměrně dlouho, než opět hlavu vztyčíš a pohlédneš do roviny zrcadla.
Úlekem se ti z hrdla vydere tichý sten. V zrcadle totiž nejsi ty, ale ona…
Přiblížíš se a natáhneš své alabastrovou kůží potažené kostnaté prsty. I její se natáhnou a posléze se spojí na studené ploše.
Po zádech ti přeběhne mráz…
Pojď.
"Ne… nemohu," vydechneš v odpověď. Rázem se ti podlomí kolena a ty se zhroutíš na zem před zrcadlo. Po tvářích se ti kutálejí horké perly slaných slz. Tvá ruka se bezmocně sveze po hladké rovině skla a zanechá za sebou stopu. Pět rýh po tvých prstech, které při své pouti vzaly špínu s sebou…
Nesmíš to vzdát…
Už ten hlas slyšíš všude kolem, celý svět se ti točí. Dělá se ti mdlo a ty té chvilkové slabosti podléháš. Omdlíš…
Probudíš se jen o okamžik později, avšak i přes to se ti zdá ten zlomek času jako celičká věčnost. Absolutně netušíš, kde jsi a co tam děláš, jak ses tam ocitla a proč se tak děje. Jen nevěřícně zíráš kolem.
Ucítíš teplo lidského těla, uvědomíš si, že se o něj opíráš. Že to tělo ti je podporou a tvá hlava spočívá v jeho klíně. Zvedneš oči a podíváš se té osobě do očí.
Jen se na tebe usmívá a ty úsměv oplatíš, i když bys chtěla reagovat jinak. Chtěla by ses odtáhnout co nejdál, chtěla by ses probudit opět tam, kdes byla naposledy, chtěla bys… Tvá duše křičí a staví se na odpor, avšak tvé tělo je přímo unášeno. Jako bys to ani nebyla ty. Jednáš jinak, chováš se jinak, reaguješ jinak…
Vaše rty se setkají v jemném polibku, cítíš její vůni. Opětuješ jí jej, dlouze, vášnivě. Přemýšlíš, co se bude dít dál, kam až tohle zajde. Už je to dlouho, co ses s ní mazlila naposled, dřív, než odešla navždy. A teď ses opět cítila šťastná. Po jejím boku.
Její ručka lehce zabloudí až do míst, která mnohým zůstanou navždy zapovězena…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ignitus Ventus | 30. srpna 2009 v 17:12 | Reagovat

Tak to se ti opravdu moc povedlo. Moc a moc se mi to líbí. Je to smutný a zároveň to "šťastný konec" opravdu moc pěkné...

2 Septima Severa | 30. srpna 2009 v 17:16 | Reagovat

[1]: Vlastně jde svým způsobem o vzpomínku (teda u ní, já vážně nejsem lesbička). Tak nějak jsem to psala ještě ve škole při informatice, ale dopisovala jsem to předminulý týden...
Díky za pochvalu :)

3 Ignitus Ventus | 30. srpna 2009 v 17:18 | Reagovat

Ty nemáš za co, opravdu se mi to moc líbilo ;-)
To že nejsi lezbička vím...

4 Septima Severa | 30. srpna 2009 v 17:19 | Reagovat

[3]: Znáš mě, já dokážu překvapit... ale stát se lesbičkou ani bisexuálem neplánuji :-D Každopádně mám za co děkovat... A klidně taky někdy šoupni negativní kritiku, ať mě pořád jen nechválíš ;)

5 Ignitus Ventus | 30. srpna 2009 v 17:21 | Reagovat

Jenže já nevím, co ti mám vytknout...Dance jsem psala kritiku, i když to zní ode mě blbě :-D

6 Septima Severa | 30. srpna 2009 v 17:23 | Reagovat

[5]: To je úplně jedno... Však ono se něco najde... třeba hned v HETu, který tu tímhle tempem přistane už v listopadu, počítám. Tak se těš :-D

7 Ignitus Ventus | 30. srpna 2009 v 17:24 | Reagovat

Tak to se těším :-D a těš se na kritiku :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama