Krvavé slzy (part III/III)

21. listopadu 2009 v 23:23 | Septima Severa
Uchopil ji za ruku. Došel až ke křeslu, kam si posléze sedl a posadil si ji na klín. Sklopil hlavu a opřel se jí o hruď, v níž bilo laskavé, ač nevyzpytatelné srdce.
"Víš… Něco ti povím. Možná se za to na mě budeš dívat skrz prsty, ale cítím, že ti to musím říct.

Když jsem byl dítě, moje matka mě krmila báchorkami o tvém otci. O tom, jak krutý je to člověk, jak nemá srdce. Časem, jak jsem rostl, jsem se mu bohužel začal podobat jako vejce vejci," sňal z obličeje masku a nechal ji spadnout Eleně do klína. "Matka mě nakonec opustila a nechala mě v prostředí, kde by děti vyrůstat neměly. Skryl jsem svou tvář a začal Sílease nenávidět. Z celého srdce.
Po nějakém čase jsem nastoupil k Mistru Intyovi a začal si pomalu plánovat, jak se Síleasovi pomstím. Po letech přišla má příležitost. Intyus mě nemohl už nic naučit, tak jsem šel sem do Sídla. Dovedli mě za Síleasem a tváří v tvář svému osudu jsem zakolísal. Hleděl na mě zlomený člověk s umírajícíma očima.
Jak čas plynul, poznával jsem ho blíž a blíž a… zamiloval jsem se. Nikdy jsem nedoufal, že by mi mohl být partnerem. To jsem ani nechtěl. Jen jsem si přál, aby byl šťastný. Nic víc. Dařilo se mi uzdravovat jeho duši, jenže pak přišel ten banket. Když si mě pak zavolal a já znovu v jeho očích uviděl bolest, začal jsem nenávidět znovu. Tentokrát tvou matku.
Nevěděl jsem, co chystá, až když ten rituál provedl. Zkusil bych ho zastavit, ale asi by se nedal. Postupem času dračí kletba zhoršovala jeho stav a já musel bezmocně sledovat, jak člověk, kterého miluji, umírá. Doufal jsem, že alespoň Julië přijde, že ho nenechá samotného, ale mýlil jsem se. Po pohřbu jsem se zařekl, že nechci dopadnout jako on. Láska ho zlomila a já nechtěl skončit stejně. Radši jsem hledal útěchu ve veřejných domech, u mužů i žen. Jen abych umlčel tu díru ve svém srdci. Pak jsi přišla ty a rozsvítila můj život. Ještě nějakou dobu jsem pokračoval v nočních výletech, ale po čase mi došlo, že to takhle nejde. Že chci něco víc.
A teď, když se objevil Mahtaito a já mám štěstí na dosah ruky, tak mě cosi nutí couvnout. Mám hrůzu pustit si ho blíž k tělu, protože nevěřím v lásku. Viděl jsem, co láska způsobila, a mám pocit, že by bylo nejlepší radši zapomenout. Asi jsem opovrženíhodný za to, jaký jsem, ale v jinou cestu, než odmítání, nevěřím."
Vyslechla jej mlčky. Právě jí řekl všechno. Všechno, co v sobě dusil tak dlouho. Řekl jí pravdu.
Když skončil, lehce vzala jeho bradu do dlaně a podívala se mu do očí.
"Chápu… Nešlo to v sobě tak dlouho dusit," řekla tiše, přitom se stále pohledem vpíjela do zelených hlubin jeho smutkem potemnělých očí. "A nemohu se na tebe dívat skrze prsty, nedovolím si to. A navíc… ani by to nešlo, strýčku," pousmála se smutně. "Jenže… jakmile tvé srdce zchladne, bude příliš těžké jej znovu otevřít citu, ač je pěstován pro muže." Povzdechla si. "Chci, abys byl šťastný, strýčku,"skoro šeptala a pustila jeho bradu. Tentokrát uchopila do ruky masku, jež jí spadla do klína. "Ale ty sám to musíš chtít také. Jsi příliš tvrdohlavý, na to tě znám až příliš dobře… Ty za ním nepůjdeš a neřekneš mu to. Ne, ty se raději budeš utápět v šílenství, jak na něj budeš stále myslet…"
"Víš, ani tahle tvář není pravda," řekl náhle, zcela od tématu. Jeho tvář uzná ještě drobných změn. "Vytvořil jsem si ji jako obranu přede vším a přede všemi. Vybudoval jsem si kolem sebe krunýř, ve kterém se objeví další malá trhlinka pokaždé, když mu pohlédnu do očí. Snažím se překonat ten strach, ale hrůza, že mě znovu odkopnou stejně jako matka, že mi zlomí srdce jako tvému otci, je příliš velká. Chci se toho zbavit, ale nejde to. V posledních dnech mám čím dál větší pocit, že zešílím. Nevím, co mám dělat, nevím, co mám cítit, nevím, co si mám vůbec myslet o sobě samém. O tom, co se ze mě stalo."
"to, že s někým sdílíš tvář, strýčku, neznamená, že s ním sdílíš ten samý osud, co se týče citů. Když to budeš takhle řešit, nikdy nedojdeš klidu," šeptla s vyčítavým podtónem v hlase.
Promnul si kořen nosu. "Půjdu do sprchy. Přemýšlet," políbil Elenu lehce na tvář a postavil ji na zem. Potom odešel. Jen jeho maska zůstává ležet na koberci u křesla…
Elena zůstala v salonku sama, bylo teprve pozdní odpoledne. Vzpomněla si, že chtěla jít do knihovny, ale myšlenky na Eressielovu zpověď jí nešly z hlavy. I tak však vstala a vyšla ze salonku, zanechávajíc za sebou dveře otevřené. Ještě se sem vrátí.

Kocour se na noc potuloval kdesi po venku a ona opět seděla v salonku, tentokrát jí v klíně ležela rozevřená kniha s lektvary, na jejíchž silně zažloutlých, místy zčernalých a chybějících stránkách byla tmavě zeleným inkoustem popsána výroba desítek rozličných lektvarů a mastí, sem tam - u těch náročnějších - i načrtnutá aparatura. Tu knihu nepsali jen mágové, ale i alchymisté, tudíž zde byly popsány mimo jiné i postupy zdlouhavé a zastaralé, které pokračovatelé zkrátili v poznámkách na okrajích textů.
Za okny už dávno byla tma. Zapálila v krbu pár složených, pořádně vyschlých špalíků dřeva. Oheň vrhal na okolní stěny bizardní stíny, jež s obrazy pospolu tvořily podivnou souhru, ze které mohl jít až strach. Ačkoli domem tentokrát neprostupoval ten lezavý chlad, Eleně byla stále zima. Zabalila se tedy do vlněného šátku a schoulila se více do křesla. V klíně před sebou měla položenou knihu, ale nijak výrazně nevnímala její obsah. Stále musela myslet na ten rozhovor. Dotklo se ho to? Je možné, že se nechtěně dotkla jeho ega? Že mu nevědomky ublížila pravdou? A měla ona vůbec pravdu?
Napadlo ji, že by si měla promluvit s Mahtaitem. Když Eressiel není schopen udělat první krok a Mahtaito se nejspíš také neosmělí, musí jednoho z nich popostrčit. Nejspíš není správné do toho nějak zasahovat, ale cítila, že když jim někdo nepomůže, pak se Ress utrápí. A to nechtěla. Nechtěla ho vidět zlomeného…
Usnula až se svítáním, bolela ji hlava. Kniha spadla na zem, oheň v hrbu dohořel a řeřavé uhlíky nedokázaly udržet teplotu v místnosti příliš dlouho. Salonek chladl…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AidrienAssagir | 21. listopadu 2009 v 23:34 | Reagovat

"A když se vrátila, to zvíře právě přežvykovalo jakéhosi podvyživeného pavouka utopeného v kočičích slinách, zkrouceného ve smrtelné křeči."

Tu větu prostě miluju... Ta představa je nanejvýš odporná, zvlášť když se to zakládá na pravdě... :D

2 AidrienAssagir | 21. listopadu 2009 v 23:36 | Reagovat

Mívám pocit, že spíš postavám škodím... Síleas a Eressiel jsou důkazem. Někdy mám chuť nechat ho udělat první krok, ale tím bych ho hladila proti srsti a zcela popřela všechno, co v něm minulost vypěstovala...

3 Septima Severa | 21. listopadu 2009 v 23:46 | Reagovat

Ano, ano... představa naprosto nechutná a šokující, vidět pavouka zkrouceného ve smrtelné agónii zabaleného ve slinovém kokonu alá boxer. Ble :-D

Nevím, nemám pocit, že bys jim škodila. Ale kdyby se to psalo jinak, nebyly by tím, čím dnes jsou... A to by nebylo ono ;-)

4 AidrienAssagir | 21. listopadu 2009 v 23:50 | Reagovat

To je pravda... Kdybych je napsala jinak, asi by byli jen černí nebo bílí. Zapadli by do průměru jako rychle splácané postavy s příliš jednoduchou osobností. Takhle jsou unikátní, i když to s nimi nebývalo vždycky jednoduchý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama