Krvavé slzy (partII/III)

21. listopadu 2009 v 23:21 | Septima Severa
Hůl. Jednoznačně. Dá se s ní různými úpravami dojít k cíli. A nadělá taky dost škod, vnitřní zranění nevyjímaje…
"Co všechno bych měla udělat pro to, abych mohla bojovat s holí?" zeptala se Elena, když její nový Mistr domluvil. Od začátku měla jasno. Teď udělala první nepatrný krůček za svým cílem.

"V podstatě vůbec nic," odpověděl s úsměvem na rtech. "Jen se připravit na zmožené svaly a velké množství modřin. Sem tam i nějakou zlomenou kost. To však není nic, co bychom nezvládli."
"Náprava zlomenin by neměla být problémem." Ten lektvar dělala už mnohokrát. Vlastně byl jedním z prvních, které se naučila, poněvadž byl docela i lehký.
"Můžeme začít zítra ráno," navrhl.
"Dobrá," přikývla. "Touhle dobou, nebo ještě dřív?"
"Můžeme začít už za svítání."
"Budu zde," řekla poněkud rozhodněji a odhodlaněji, než se opravdu cítila. "A… děkuju," vydechla. Spadl jí kámen ze srdce…
Kývl. "Uvidíme se ráno."
Pak se rozešli každý jiným směrem…

Procházela zahradami, potřebovala přemýšlet. Pořád jí vrtalo hlavou poslední setkání s Eressielem. Proč mě vlastně chce vzít s sebou do společnosti? … Ale možná má pravdu. Nikdy jsem odtud nevystrčila nos. Možná je opravdu nejvyšší čas podívat se, co vlastně za hranicemi Sídla je. Jaká nebezpečenství a úskočnosti ze strany lidí tam číhají…
Pomalu mířila k domovu, tentokrát kocourka nechala bez dohledu. Snad tam za dopoledne nestihl nic vyvést. Když posledně šla na meditaci, také ho nechala bez dohledu. A když se vrátila, to zvíře právě přežvykovalo jakéhosi podvyživeného pavouka utopeného v kočičích slinách, zkrouceného ve smrtelné křeči. Ani nevěděla, kde ho ulovilo. Ale nic jiného naštěstí neprovedl… Kdyby Ress zjistil, že je u ní, nejspíš by muselo z domu.
Myšlenky se jí v hlavě proháněly v obrovském víru. Jednou jí na mysli vyvstala včerejší náhlá návštěva Resse, podruhé ji vystřídal dnešní rozhovor s tím cvičitelem. Mahtaito se jmenuje, myslím. Ani se nepředstavil… Není to sice jisté, ale pokud obstojí, možná jí věnuje pár chvil na učení… umění boje.
Právě stála ve dveřích, když vtom se rozletěly dveře, až se lekla. Stál v nich Ress, oči se mu blýskaly vzteky. A v ruce držel…
"To teda ne!" vzala mu kočku a schovala ji ve svém náručí jako umíněné děcko nějakou hračku. "Proč ho vyhazuješ?"
"Protože ti tenhle… záškodník rozcupoval šaty na kusy." Zhluboka se nadechl. "Rošťárny mi nevadí, ale všeho moc škodí. Měla bys mu promluvit do duše., nebo si příště vyzkouší, jaké to je letět z okna." Otočil se a zmizel.
Jen zůstala stát na místě jako opařená. Nemohla uvěřit tomu, co jí právě řekl. Jak se mi mohl dostat k šatům? Jak se u všech bohů mohl dostat na stůl???
"Copak to se dělá?" šeptla ke stvoření, jež pevně svírala v náručí a jež na ni kulilo vyděšená očka. Provinilec. Bylo jí opravdu líto, co kocourek provedl. Tak moc líto, až jí z oka skápla slza, která se vpila do sametově heboučké kočičí srsti. "Jsi už přeci velký… Nebo… nebo snad ne?" svitlo jí. I když byl už tak velký jako dospělá kočka, stále rostl. Co když to… ani není kočka, ale jiná šelma? Byl vůbec dobrý nápad nechat si jej? …
"Pokud tu chceš zůstat, nesmíš provádět takové hlouposti," řekla káravým tónem a vešla dovnitř. "Nejspíš je na čase zpřísnit ti dozor, kamaráde."
Kotě trochu pookřálo. Opět nabylo pocitu bezpečí. A hlavně: ten zuřivý pán už byl pryč…

***

Seděla na nízké větvi, opřená o kmen stromu, jeho drsná kůra ji tlačila do zad. Nemohla však říct, že by jí to bylo nepříjemné. Byla dost nízko nad zemí, nedokázala vyšplhat výš, ráno dostala pořádně do těla. Ještě teď cítila, jak na její tělo dopadají jeho rány, občas příliš silné. Mahtaito je vážně mistrem v oboru, nemůže si stěžovat, ale…
Její ruka silně protestovala. Všechny modřiny si už ošetřila a zakryla oděvem, avšak tahle byla stále nápadná na jejím zápěstí. Kdyby nebyla tak neohrabaná, nestalo by se jí to. Bolelo to jako čert, na dotyk to bylo horké. Ale nic zlomeného neměla, to věděla jistě. Snad si toho Ress ani Írimo nevšimnou… Ksakru, proč vždycky, když je nejvíc potřeba, ta mastička dojde? Budu muset večer udělat novou dávku…
Říkal, že jej budu nenávidět, ale já to nedokážu. Nedokážu se na něj zlobit. Kdyby nebyl ve výcviku tak tvrdý, přišla by jeho práce vniveč…
A konec konců… proč by si hojivou mastičku nenamíchala teď? Jen by ještě musela najít ten recept, což znamenalo jít do knihovny… Seskočila tedy z větve a dopadla bosky do trávy. Chladila rozpálené nohy. Na okamžik se oddala té slasti, než vykročila k budově. Hnal ji čas a hlavně bolest. Ať už je pryč, bohové… prosím.
Došla až k domu, viděla před sebou Resse. Ale byl nějaký sklíčený… Počkat, já zapomněla na naši lekci! Jenže když ho tak pozorovala, nezdálo se jí, že by měl vůbec chuť na tanec. Co s ním asi je?
"Strýče?" špitla stojíc ve dveřích.
"Ano?" odpověděl a pokusil se usmát, i když mu to nešlo.
"Strýčku, myslíš, že bys měl chvilku?" osmělila se. "Na první lekci?" Co to plácám? Jsem utahaná jako kotě, tělo mě bolí a ještě bych tančila? Pche, já se nepoznávám!
"Dobře," vyloudil na tváři úsměv. "V salonku bude dost místa." Otevřel dveře a vstoupil do místnosti.
Následovala ho dovnitř do salonku. Při vstupu na ni dýchla atmosféra dávno ztraceného dětství. Jak je to vlastně dlouho, co tu byla naposledy? Pokud věděla, před krbem tu už dlouho nikdo neseděl… Pamatovala si jen, že tu kdysi viděla nějakého muže, jak sedí v křesle a v ruce drží sklenku s vínem, ale Eressiel to nebyl…
"Au," sykla tiše bolestí. Šlápla na střep.
"Co se stalo? Ukaž mi to," přiskočil k ní, vzal ji do náruče a posadil do křesla. Jemně vzal Elenu za chodidlo. Střep se zarazil hluboko. "Bude to bolet, Anarinya," upozornil ji. Pak zatáhl za střep a pustil jej na zem. Poté přiložil dlaň nad ránu, z níž prýštila krev, šeptaje léčivé kouzlo. Jen nepatrná krůpěj její krve se vpila do koberce.
"Skoro to necítím, strýčku," šeptla, když bylo po všem. Pak vtiskla jeden letmý polibek na jeho tvář. "A nebuď tak zádumčivý, prosím," na rtech jí hrál úsměv.
"Snažím se, ale…" nedopověděl to, jen sklonil hlavu.
Řekla si, že ho musí přivést na jiné myšlenky. Podle všeho na tom byl opravdu špatně, vypadal ztrhaně a unaveně. Pomalu vstala a jediným gestem doprovázeným kouzlem poslala střepy i s tím zkrvaveným na hromádku ke krbu.
"Víš co? Nepřejdeme radši rovnou k první lekci? Jen mi musíš říct, co mám dělat…"
Postavil se. "Naučím tě valčík. Pojď ke mně blíž. Pravou ruku mi polož na rameno," vzal ji za levou ruku a druhou jí položil kolem pasu. "Udělám krok dopředu, ty dozadu. Vzápětí se otočíme…" Zatímco mluvil, pomalu ji vedl. Když skončil, znovu pomalým tempem všechno zopakoval.
"Takhle?" Vše po něm napodobovala a nechala se vést. Snažila se, seč mohla, ani se jí nepovedlo to nijak výrazněji splést. Snad jen jednou nedodržela tempo, ale Ress s ní měl trpělivost. Krok dozadu, krok, krok… Vrývalo se jí to do paměti, po nějaké době to už šlo samo.
"Jde ti to moc dobře. Nebudeme ale spěchat, abys to všechno stačila vstřebat, ano?" zastavil se a pohladil ji po tváři. Po chvíli si povzdechl a objal ji. Překvapilo ji to, ale nenechala se zaskočit nadlouho. V skrytu duše věděla, že jej něco trápí…
"No tak strýčku, přede mnou toho sice utajíš dost, ale tohle je trošku moc… Co tě trápí?" šeptla mu otázku do ucha.
"Já…" vydechl tiše. "Mám někoho rád, ale… Mám strach… Víš, nechci zůstat opuštěný se zlomeným srdcem, jako se to stalo… tvému tátovi."
"Trápí tě Mahtaito?" povzdechla si Elena. Víc než jako otázka to znělo jako suché konstatování.
"To je to na mně tak vidět?"
"No… ono spíš na vás obou… Akorát že on se to snaží utopit v práci, kdežto v tobě to prostě hlodá…" Pokud po tomhle nebudou následovat jen zbytečné otázky, z nichž by stejně nakonec vyšlo najevo, že začala cvičit s Mahtaitem, bude šťastná…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama