Změna je život (III/III)

2. listopadu 2009 v 19:06 | Septima Severa
"Já vím. Říkal jsi mi to," ozval se najednou. "Nevěřil jsem ti, když jsi říkal, že se mi uleví. Měl jsi pravdu, Írimo. V tomto ohledu žák překonal svého Mistra." Potom, po krátké odmlce pokračoval. "Pustíme se do práce, ne?" usmál se a zadíval se na Elenu. "Chceš tu se mnou zůstat, nebo se vrátíš domů a najdeš si lepší program?"
Lehce se v sedu narovnala. "Zůstanu," pravila rozhodně, jenže pak se zarazila a pokračovala, "tedy… jestli ti to nebude vadit, Írimo," otočila se.

"Pokud chcete zůstat, krásná slečno, nebudu nic namítat," odpověděl chlapec gentlemansky. Eressiel se usmál, Eleně jeho odpověď vehnala nepatrný ruměnec do tváří.
"Dobře," přikývl Ress, posadil se na postel, vytáhl lahvičku s lektvarem a položil ji na stolek k lampě. "Vyrobil jsem nový lektvar. Měl by pomoci lépe než ten starý," zadíval se na Írima.
Írimo nepatrně přikývl a řekl: "Dělejte, co umíte, Mistře."
Eressiel jednou rukou stiskl Írimovu dlaň a druhou natáhl do prázdna před sebe. Zavřel oči, soustředil se. V ruce se mu objevil kámen, černý a pulzující… Írimovi se stáhl obličej do bolestivé grimasy, dokud kámen opět nezmizel.
"Už je dobře," vydechl Ress a donutil chlapce vypít lektvar.
Elena mlčky všechno sledovala a přemýšlela nad svými sny. Mezi nimi a realitou byl až propastný rozdíl. Nikdy by ji nenapadlo, že to ve skutečnosti bude stonásobně horší… To, co teď viděla před očima, bylo jiné. Byly to následky minulosti… Do jaké míry jej však poznamenaly?…
On je důkazem toho, jak svět dokáže být krutý. Jen ti nejhouževnatější mohou přežít, tak to chodí… A magie není v mnoha případech řešením…
Írimo se zachvěl a upadl do bezvědomí.
"Někdy mívám pocit, jako by se zlo v něm s každým mým dalším zásahem bránilo ještě víc," zašeptal Eressiel. "Snažím se jeho magii posílit lektvarem, jenže ten starý už přestával účinkovat." Povzdechl si. "Jde to pomalu a já si připadám tak bezmocný. Chvíli tu ještě zůstaneme, ano? Nevím, jak bude reagovat na ten nový," zadíval se na ni unaveně.
Přikývla. "Zabere…" hlesla. Ani nevěděla, proč to právě řekla, ale cítila to.
Cítím nebo si to přeji? Co když vše bude jinak?
Po chvíli bylo jasné, že něco není v pořádku. Írimo zbledl a na čele mu vyrazil studený pot. Dech se mu ztrácel až příliš rychle. Elena už ani tlukot jeho srdce nezaslechla…
"Do prdele," zaklel Eressiel prudce vyskočiv na nohy. Nahmatal mu tep, Írimovo tělo nejevilo příliš známek života. "To se nemělo stát." Jediným pohybem mu vyhrnul tuniku.
Elena tyhle příznaky znala až příliš dobře… Alergická reakce… Pokud mu nepomohou, zemře jim pod rukama…
Prudce vstala, téměř rozrazila dveře a rozeběhla se pryč, seč jí nohy stačily. Věděla, co potřebuje…
Vítr jí svištěl kolem uší, běžela až k budově, kterou tak dobře znala, proběhla chodbou a vyběhla do prvního patra. Schody brala po dvou. Vrazila do svého pokoje a otevřela vitrínu v knihovně. Jen okamžik se přehrabovala ve flakóncích, dokud nenašla ten správný…

Ress ji poučoval, že pokud se jí znovu stane něco takového, jako prve, kdy se z následků léčila ještě několik dlouhých dní, má co nejrychleji vypít obsah lahvičky…

Zavrtěla hlavou svírajíc v ruce správný lektvar. Ne, není čas na vzpomínky. Tady jde o život… Vyrazila na cestu zpět, netrvala jí o nic déle než cesta tam. Vběhla do domku a padla u lůžka na kolena. Odstranila zátku…
Eressiel donutil Írima otevřít pusu. Poté kývl na Elenu, aby mu nalila lektvar do úst. Ta poslechla a zlatavá tekutina pomalu stékala do chlapcova krku… Donutil ho polknout. Po tíživých úderech srdce, které rozhodovaly o dalším osudu Írima, se dech opět vrátil do normálu. Bylo jasné, že protentokrát mají vyhráno.
"Děkuji, Anarinya. Bez tebe bych to asi nezvládl," usmál se Ress na Elenu.
Lehce zčervenala. "Zvládl, strýčku. Tak jako tehdy…" nemohla to ale doříct. Tehdy o její alergii neměl nikdo ani potuchy a přeci jí bezesporu zachránil život… Ale to už je hodně dávno…
"Zvládli jsme to společně," mrkl na ni. "Jsme zkrátka dobrá dvojka," zasmál se tiše a v hlase mu zněla úleva. "Vezmeme ho k sobě domů. Souhlasíš? Neměl by tu zůstávat sám," zadíval se na ni tázavě.
Přikývla a pousmála se.
Eressiel potom chlapce zabalil do pokrývky a vzal jej do náručí. "Snad se mu bude u nás líbit."

Vážně bude lepší, když bude pod dohledem, zamyslela se Elena.

Ale… ne, pro pochyby není místo…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama