Dík za vzpomínky

21. prosince 2009 v 19:08 | Septima Severa
Probudila se pozdě v noci. Nebylo pochyb, že jí k tak dlouhému spánku Eressiel dopomohl kouzlem… Posadila se. I když se ještě necítila úplně vyspalá, znovu na ni dolehl ten pocit. A tentokrát slzy nešly zadržet. Musely ven. Schoulila se do klubíčka a silně objala polštář. Stačil jen pouhý okamžik a první slza se vpila do bílé tkaniny. Následovala ji další a další… Elena tiše vzlykala.
Cítila, že všechna bolest posledních dní odplouvá pryč a zanechává za sebou podivnou prázdnotu. Chtěla zapomenout, ale nemohla. Tolik jí ublížil. A ani jí to nevysvětlil…
Stačila jen chvilka a slzy ty pocity odplavily pryč. Elena tentokrát usínala s lehčím vědomím. A zarudlýma očima, což o to…


Elenu něco lehce šimralo na tvář. Usmála se ze sna a převrátila se na druhý bok. Jenže to šimrání nepřestávalo. Něco zamumlala a otevřela oči. Tváří v tvář se dívala do hloubky kočičích očí, ocas položený na tváři. Jako by kocour říkal dobré ráno, je čas vstávat.
"Dobré ráno," ozval se tichý hlas od okna.
"Dobré," protáhla se a posadila, promnula si oči.
"Jak ses vyspala?"
Nejspíš… "Dobře," vykouzlila na tváři úsměv. Vlastně ani nevím, kus noci jsem přeci probrečela… Je to na mně vůbec vidět? Mám oči zarudlé od pláče? To zjistím, když se podívám do zrcadla… Její ruka bezděky zabloudila ke kočičí srsti. Pocit, že je u ní, ji svým způsobem uklidňoval. Pomalu spustila nohy z postele. "A ty? Jak ti je?" zeptala se na oplátku.
"Je mi fajn," usmál se. "V noci jsem vyslal okřídleného posla. Teď už je to jen na něm," odvrátil pohled.
Zahleděla se do podlahy. On se vrátí, vím to, říkala si stále dokola. Pokud nechce ztratit všechno, najde si cestu zpět do Sídla. A možná to nebude trvat tak dlouho…
"Platí ještě ten ples?" zeptala se najednou. Raději změnila téma.
"Ano. Tedy jestli ještě chceš," usmál se spustě nohy z okna. "Jestli se ti nechce tancovat, můžeme vyrazit někam na výlet."
"To víš, že chci. Jenže… s Írimem jsme si ani nezatančili, zatímco jsi…" ne, já to nepřekousnu… Ztěžka polkla. "Zatímco jsi byl pryč." Zadržovala slzy. Ta myšlenka ji stále bolela jako čerstvá rána… "Nejspíš to dopadne tak, že si ti na ty nohy budu muset stoupnout," pozvedla smutně koutky úst v náznaku úsměvu. Ani si tu situaci neuměla pořádně představit…
"Víš co?" vstal. "Nech to na mně. Jsi připravená, nebo ještě něco potřebuješ?"
"Připravená," kývla.
"Zavři oči," zašeptal. Okamžik vyčkal a pak vzal Elenu za ruku. Přemístili se. Když byli jinde, ustoupil od ní a zašeptal jí do ucha: "Otevři oči."
Poslechla a otevřela je. To, co náhle viděla, bylo… dech beroucí… Najednou neměla slov. Nic tak krásného v životě neviděla. Bylo tu o poznání tepleji než ve hvozdech a vzduch byl prosycen solí.
"Strýčku…" místo zbytečných slov jej políbila na tvář. Vložila do toho jediného letmého polibku všechny své pocity z té krásy.
Culil se, trošku zčervenal. "Líbí?" zeptal se šeptem s rozpaky v hlase.
"Nikdy… nikdy jsem…" ne, to nemá cenu. Hlas se jí třásl dojetím. Copak si tohle zaslouží? Někdy o tom silně pochybovala. "Ano, moc," řekla, na tváři se jí rozhostil úsměv.
Najednou si jediným rychlým pohybem stáhnul tuniku. "Že mě nechytíš," rozesmál se, vyplázl na ni jazyk a skočil šipku do vody. Po chvíli se vynořil a vyčkávavě se zadíval na Elenu.
"No počkej, to je zrada," Ressův smích byl nakažlivý. Hbitě si sundala kalhoty a rozšněrovala živůtek, nechala si jen dlouhou tuniku. Skočila elegantní šipku za ním, noříc se dost hluboko. Sůl ji chvíli štípala v očích, než si zraky zvykly na nové prostředí, ale jakmile ho uviděla, vydala se rychle za ním.
"Nechytíš mě," řekl a začal plavat pryč.
"To si jen myslíš," odvětila, když se nad hladinou nadechla. Potom se opět potopila a rychlostí blesku Resse podplavala. Má ho chytit za nohu nebo radši ne? Okamžik nato se zákeřně za ním vynořila. "A mám tě! Dopaden!" rozesmála se.
Otočil se. "Vyhrála jsi," šlapal vodu…

Ještě nějakou dobu dováděli ve vodě jako malé děti, než je to omrzelo. Pak oba vyšli na břeh a dali si chvíli na odpočinek ve stínu palem a jiného tropického porostu. Vzduch byl prosycen omamnou těžkou vůní rododendronů a jiných teplomilných rostlin.
Elena si ten den užívala plnými doušky. Poznala spoustu nových věcí, Ress ji co chvíli poučoval o některých věcech, ale taky se nedalo říct, že by věděl úplně všechno. Ochutnala mimo jiné i kokos, který museli rozbít kouzlem. Komu by se taky chtělo dlouhé hodiny dobývat do nepropustné skořápky ukrývající lahodnou dužinu a mléko?
Navečer, po naučné procházce po okolních skalách kolem vody, si při svitu slunce sklánějícího se čím dál tím blíž k obzoru vystřihli malý taneček. Zopakovali si valčík. K jejímu překvapení to Eleně šlo, jako by byla rozenou tanečnicí. Už neudělala jedinou chybičku.
"Jde ti to skvěle," vydechl.
"Děkuju," zašeptala v odpověď. Ještě chvíli tam setrvali ve víru tance, jemný písek jim proklouzával mezi prsty.
"Tak pojďme. Je čas vrátit se domů…"
***

Ples se kvapem blížil, čas na přípravu se až abnormálně rychle krátil. Elena teď tančila denně v salónku, nejednou třebas i sama nebo s Írimem, který se začal taky učit tanci. A evidentně se mu to líbilo.
Jednou takhle kroužila kolem místnosti sama, držíc v ruce koště, zabraná hluboko v myšlenkách. Nikdo by nechtěl, aby jej v takové situaci pozorovaly nepovolané oči, avšak zrovna to se asi dělo…
Když vtom ji Írimo, jenž ji nejspíš nějakou dobu pozoroval ode dveří, což prozrazoval jeho potutelný úsměv, popadl za ruce a plynule se přidal. Jeho dotek působil chladně, její naopak hřál. Dva protiklady se spojily. Dokázali tak zabít spoustu času. Když se pak oba udýchaně zhroutili do křesel naproti sobě, vládlo mezi nimi až posvátné ticho. Ani jeden jej neprolomil, jako by se báli.
Írima na jazyku pálila otázka, co to mělo s tím smetákem znamenat, nezeptal se však. Už jen ze slušnosti. Dokázal odhadnout, jak by zareagovala. Buď by se rozčílila, nebo by zrudla jako rak stydlivostí.
Elena moc dobře věděla, nač se chce zeptat. Modlila se, aby tak neučinil, jelikož by byla nucena se hanbou propadnout. Ten smeták byl přece jen takový chvilkový úlet…
Jakoby ublíženě se na něj zadívala, když zpozorovala, jak mu cukají koutky smíchy. Okamžik nato však pro vysokou infekčnost té činnosti vyprskli oba a smáli se…
I když takové chvíle byly spíš v životě vzácností, oni dokázali využít okamžiku. Tyhle časy se Eleně zaryjí hluboko do vzpomínek a ona už nikdy nezapomene. Stanou se její nedílnou součástí a budou ji doprovázet po celý život, který měla stále před sebou. Není snad dobré zachovat si příjemné vzpomínky na celý život? Já myslím, že ano.

Celý den se chystala na večerní velkolepou událost. Den předtím si naposledy nanečisto vyzkoušela opravené šaty, jež jí Ress přinesl. Nebylo na nich vůbec znát, že prve padly za oběť rozvernému kocourovi. Perfektně jí sedly, nikde nepřebývaly ani nechyběly. Byly akorát na její postavu.
Měla radost, když se zhlížela v zrcadle. Dokázala před ním prostát celou věčnost a kochat se spokojeností, jež se jí rozlévala v mysli nad tím pohledem.
Ale teď měla jinou starost, musela vymyslet nějaký vhodný společenský účes… Měla sice nějaký nápad, ale když jej uskutečnila, nezamlouval se jí. Tak teď seděla na posteli, v ruce hřeben, a dívala se naproti do oválného zrcadla. Zkusila pár pěkných účesů, dlouho se rozmýšlela, ale nakonec se jí žádný z nich nelíbil. Měla příliš neposedné lokny na to, aby se daly nějak zkrotit a vydržely dlouho.
Pomalu ji to přestávalo bavit, nápady docházely. Seděla tam a civěla na sebe do skelné roviny. čas plynul jako voda.
Náhle, jako by jí někdo vnuknul nápad, vztáhla ruce opět k vlasům. Chvíli kouzlila a vytvářela rafinovaný drdol. To, co jiným zabralo hodiny, jí trvalo velmi krátce. Stačilo jen upevnit do síťky s drobnými perličkami a účes byl téměř na světě. Nechala pár pramenů schválně spočinout na její šíji.
Když scházela ze schodů, řádně upravená, dole postával Írimo opřený o zeď.
"Sluší ti to," řekl tiše a pousmál se.
"Děkuji." Její tváře mírně zrůžověly rozpaky. Se vší elegancí sestoupila na poslední schod, a aniž zavrávorala, sešla dolů do chodby. Věnovala Írimovi letmý pohled, který jí oplatil, a zamířila ke dveřím Eressielovy pracovny. Už na ni čekal v šatu sladěném s jejími barvami. Byli perfektní budoucí taneční pár…
Přemístili se do chodby vedoucí přímo do sálu v levém křídle zámku stojícím na skále. Poslední hřejivé paprsky zapadajícího slunce pronikaly okenními tabulemi a spočívaly na všem kolem. Býval by to byl nádherný pohled, avšak Elena byla až příliš nervózní. Snažila se maskovat své emoce a nedat na sobě nic znát, ale občas se jí to vymykalo z rukou. Občas jí Ress do ucha šeptnul několik uklidňujících slov a ona se pak na nějaký čas opět uvolnila, jenže stejně měla nepříjemný pocit, že se nějakým způsobem ztrapní.
Navzdory veškerým jejím obavám vše probíhalo hladce. Uvedli je mezi vybranou společnost, všude probíhala vřelá konverzace a vypadalo to, že se všichni náramně baví. Jenže i tak se občas vyskytl někdo, kdo svým jednáním byť nepatrně narušil docela příjemnou atmosféru. Vyskytovalo se tu totiž i pár takových jedinců, kteří neskrývali své politické názory a vedli tak rozvášněné konverzace, že to slyšel i houf nechtěných svědků, jenž se vyskytoval kolem.
Takových incidentů však naštěstí nebylo mnoho, i když si je mohli daní pánové odpustit a nechat napotom, nebo jít někam stranou do salónku a při vychutnávání doutníků, dýmek a jiného kuřiva svou diskuzi doprobrat.
Ples naštěstí nebyl jen o povídání a jídle a tanci. Ne. Bylo tu i mnoho jiných záležitostí a možností, jichž mohli všichni využít. Například projít se v zahradách či po terasách, ačkoliv nebylo zrovna nejtepleji. Ale komu by to vadilo? Mnoho párů bylo na těch místech, v sále alespoň nebylo tak plno.
Asi hodinu po setmění se objevila králova novomanželka. Lid v celém sále se rozestoupil do dvou řad, mezi nimiž byla vytvořena ulička, aby jí mohla nově příchozí osoba projít. Všichni se uctivě klaněli a ona s povýšeným výrazem prošla mezi svými poddanými. Vypadalo to, že ji lesk a sláva nového společenského postavení stoupla do hlavy a opojila ji natolik, že si osvojila nové způsoby chování, ač ne vždy vybrané a podle kodexů společenského chování na dvoře.
Elena si ji zvědavě prohlížela. Měla na sobě honosnou róbu sladěnou ve dvou odstínech modré a bílé a několik zlatých doplňků. Vypadal v tom dobře, nicméně to ještě zvýraznilo její drobnější postavu a neduživou barvu pokožky. Vypadala, jako by v minulosti prodělala nějakou vážnou chorobu a ta ji poznamenala na zbytek života. A navíc se tvářila poněkud smutně - a to i přesto, že kolem panovala přemíra veselí. V rukavičkách, temných jako noční obloha, svírala vějíř z labutího peří, druhou rukou si přidržovala šaty, aby si na ně nešlápla. Kolem se je ozýval klapot jejích střevíčků s mašličkami a sponami dle nejnovější zahraniční módy na leštěné podlaze.
Nějak nechápala, co na ní vlastně král vidí. Když stál vedle své ženušky, vypadali dost exoticky. On, široký v ramenou a vysoký, s panovačným pohledem, a ona, drobná a až směšně navlečená do róby, která se k ní svým střihem nějak nehodila. No co, je to jejich věc, aťsi.
Ples sám o sobě trval až do brzkých ranních hodin, na balkonu stále hrál královský orchestr. Jenže ani královna tak dlouho nevydržela a po několika málo slovech, jež při jedné sérii tanců stihla prohodit se svým manželem, opět se vší grácií odešla.
Po tichu, jež její odchod doprovázelo, se páry opět ponořily do tance.
"Jsem unavená," šeptla Elena při jedné z přestávek a opřela se o Eressielovo rameno. Stáli mimo hlavní houf lidí kolem krále, on popíjel víno ze sklenky, Elena nic. Nechtěla, aby ji alkohol nějak ovlivnil.
"Pojď, jdeme domů," pousmál se Ress, vzal ji za ruku a vytratili se…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama