Incest part II/II

27. prosince 2009 v 21:11 | Septima Severa
Objevila se v pokoji. Převlékla se do suchého oblečení, tamto měla úplně promočené. Moc dobře věděla, že by si měla udělat lektvar proti početí, jenže myslí se jí stále rozlévala ta příjemná a milosrdná otupělost. V tomhle stavu nebyla schopná udělat nic, natož uvařit lektvar… Ale potřebovala jej, musí tedy někoho poprosit… Ale koho? Resse? Ne… Možná však… Írimo by mohl…

Jenže kde ho najdu? Celé dny jsem jej neviděla, nemám ponětí, kde může být… V zahradách není určitě, tam jsem jej neviděla už hodně dlouho. Avšak ani chlad, jenž vypovídá o jeho přítomnosti, necítím. I když… možná bude v knihovně. Za to nic nedám. Ale musím jej najít co nejrychleji, běží mi čas…
Pomalu došla ke dveřím do knihovny, které byly v patře. Téměř neslyšně je otevřela a vešla dovnitř. Po poměrně úzkých schodech vedoucích mezi na první dojem nekonečnými regály plnými knih opatrně sešla dolů. Možná tam někde bude u některého ze studijních stolů… Slyšela, jak někdo pokládá na police jednotlivé knihy. Knihovna však i dnes byla v normálním provozu - ostatně jako každý jiný den -, mohl to tedy být kdokoli.
Zahnula za roh. Nikde nikdo. Zkusila další. Zase nic… Takhle to pokračovalo ještě chvíli, ale zvuky se přibližovaly…
"Írimo?"
"Ano?" křikl v odpověď, jakmile zaslechl zavolání.
Pokračovala za jeho hlasem, až jej spatřila u haldy knih srovnaných do úhledných komínků. "Tady jsi… Myslíš, že tě mohu vyrušit?" pousmála se na něj.
"Můžeš," usmál se. "Stejně potřebuju přestávku.
To ano. Jak dlouho se tu vlastně tak nějak bezcílně přehraboval v těch starých knihách? Co hledal, že tu trávil tolik času? …
"No, víš…" nevěděla, jak správně začít, "potřebovala bych od tebe malou laskavost. A docela to, ehm, spěchá…" zatvářila se možná trochu provinile…
Zkoumavě se na ni zadíval. "Copak potřebuješ?"
"Potřebovala bych uvařit lektvar, jenže sama jsem takový trdlo, že bych jej asi dokázala i poplést. Nevěřím si a on není zrovna jeden z těch nejlehčích…" Zadívala se do země.
"A který to je?" zeptal se, v jeho hlase nebyla ani stopa po výsměchu. Jen zájem a starost.
"Lektvar proti početí," řekla tiše se stále sklopeným zrakem. Sakra, proč já se před ním stále stydím? Vždyť jsem jej dávno přijala za svého staršího bratra…
"Budeš mi při tom dělat společnost, prosím?" zeptal se tiše a vzal ji za ruku. "Uvaříme ho spolu."
Přikývla a zadívala se do hlubin jeho očí. Žádné zbytečné otázky. Viděla v nich pochopení? Nejspíš…
***
Seděla na okenním parapetu a pozorovala pouť měsíce po obloze. Pod ní ležel ocelot a oči se mu v měsíčním světle jen blýskaly. Pozoroval ji, jako by vznášel obžalobu: "Tys byla s mužem." Bylo to na ní vidět. Na tváři se jí líně usadil potutelný úsměv a její mysl naplnil pocit štěstí. Krátkodobého.
"Je čas jít na kutě," prohlásila tiše, slezla z parapetu a lehce okno přivřela. Přešla k posteli a lehla si na ni. Kocour vyskočil k ní.
Stále nemohla z hlavy vymýtit vzpomínku na Erika. Zachvěla se. Pokaždé, když si vybavila okamžiky strávené s ním, opět cítila jeho nenechavé prsty v sobě. Roztřásla se, jako by do ní vjel chlad.
Poprvé… ano, poprvé se milovala. A hned poté, co se přemístila z jeho koupelny, musela vypít ten lektvar. Byl tak hořký, když se jí rozléval po jazyce…

Ráno jí nebylo zrovna dvakrát dobře. Nejspíš to zapříčinil ten včerejší lektvar. Stále ještě cítila jeho hořkou pachuť v ústech. I tak však byla Írimovi vděčná…
Šla se projít, ale teď seděla ve stínu jednoho z nespočetně kvetoucích stromů a pozorovala dění na cvičišti. Mahtaito už se vrátil, ale… mluvili už spolu? Myšlenky jí vířily hlavou smíšené v neznámém poměru s pochybami. Navíc ji zaráželo, jak po tom všem dovedl vést výcvik s až ledové chladným klidem. Možná však nemělo cenu nad tím přemýšlet…
Její pohled upoutal Ressův náhlý příchod. S téměř infantilní hltavostí a jakousi nerozhodnou dychtivostí sledoval každičké jeho gesto. Z toho vyplývá, že o tom nevěděl… Tudíž Mahtaito se vrátil dost nedávno, možná nad ránem…
Když Eressiel uhnul pohledem, zadíval se na Elenu a usmál se. Úsměv mu opětovala a pomalu vstala. Nepatrně se jí zamotala hlava, ale téměř okamžitě to přešlo. Pomalu došla až k němu.
"Anarinya, rád tě vidím. Víš, chtěl bych si o něčem promluvit," pousmál se nejistě.
"Nepůjdeme někam jinam?" zeptala se tiše. Pokud si potřebuje promluvit, tak bude lepší být někde stranou…
Přikývl a zamířil pryč. Zastavil se až v zahradě, posadil se do trávy a ukázal jí, aby si přisedla, svíraje v ruce nějakou lahvičku.
"Anarinya, chtěl bych si promluvit o Erikovi," vzhlédl a zadíval se na ni.
Nejistě se posadila. "O Erikovi?" zarazila se. Zjistil to snad? Jak? Něco v ní hrklo. Začínala mít neurčitý pocit, že Ress v jeho případě ví víc než ona…
"Ano. Víš, nepřivedl jsem ho sem náhodou. Mám… takové neurčité podezření a tenhle lektvar mi řekne, jestli se pletu nebo ne."
Možná v ten moment měla dost připitomělý výraz, ale netušila, oč se jednalo. "O co vlastně jde?" zeptala se tiše.
"Víš, narazil jsem na něj v hlavním městě v jednom… veřejném domě. Dělal tam barmana. Chvíli jsem ho sledoval a mám takový neurčitý pocit, že už jsem podobné pohyby někde viděl," zadíval se jí do očí.
Nebylo vůbec lehké v jeho očích číst, avšak měla takový nejasný pocit, že si Ress myslel něco v tom smyslu, jako že Erik je její bratr. "Ne, to není možné," vydechla, téměř lapajíc po dechu. Citila, jak jí stoupá v krvi adrenalin šokem.
Vzal ji za ruku a položil jí do ní lahvičku, kterou předtím držel.
V jeho pohledu bylo vepsáno nevyřknuté 'Vypij to'. Lehce flakónek v dlani stiskla. Ten jeho pohled v ní dusil veškeré pokusy vzdorovat. S počáteční nelibostí lahvičku odzátkovala a přiložila její hrdlo ke rtům. Pomalu spolykala obsah neurčité barvy. Chutnal odporně, cítila, jak jí pomalu stékal do krku. Jako by ji chtěl mučit a dával si načas…
"Tak je to pravda," vydechl po chvílích tíživého ticha tichounce. "Mluvil jsem tehdy pravdu… On opravdu žije…" Lektvar to jen potvrdil.
"Ne…" zasténala, "ne, to nemůže být pravda… nesmí…" Se zoufalstvím v očích upustila prázdnou lahvičku do trávy. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Zesinala hrůzou, tělem jí projel šok. Nejraději by si v ten zrádný okamžik rvala vlasy, ale nemohla. Nebyla schopná pohybu. Po tvářích se já začaly kutálet perličky slz. "Já… já… ne, to není možné…" nemohla to ani doříct. Tíha pravdy byla obrovská. Jako by na ni ukazovala prstem a křičela. Zavřela oči, zpod víček se jí řinuly další a další drobné slzičky zoufalství.
"Anarinya…" Ress si přitáhl plačící Elenu k sobě a sevřel ji v náručí.
"Já… já…" pořád nemohla nalézt slov. Jsem opravdu tak špatná? "… spáchala jsem nejkrutější hřích…" Slova se jí skoro zadrhávala v hrdle. Mezi vzlyky pak pozvolna plynula na povrch. Sama sobě v tu chvíli zněla přihlouple, ale… Ne, nesmíš mít pravdu, strýče… prosím…
Její duši svíral strach. Co jí řekne, co ona řekne jemu? Ještě nikdy se nebála budoucnosti tolik jako teď. Upřímně teď doufala, že Írimův lektvar neselže…
"Ššš," konejšil ji.
"Co jsem to jen udělala?" šeptala téměř neslyšně. Nastupovaly výčitky svědomí. Výčitky, které v ní budou hlodat ještě hodně dlouho… Měla sto chutí utéct, zmizet někam hodně daleko, ale nešlo to. Nedokázala se zvednout a utéci od toho všeho. Musela nést následky za svůj čin.
Ublížila jsem. Jemu… Oběma… či snad všem třem? Koho ještě vlastně trápím? Sebe? Všechny. Ano, nezasloužím si žít dál. Takhle to nemělo skončit, ale… Pomalu přestávala cítit racionální zábrany a odpor k tomu, co hodlala v brzké době učinit…
Lehce se od Eressiela odstrčila. "Odpusť mi, prosím…" řekla tiše a políbila jej na tvář. Možná naposledy. Potom vstala. Nebylo by lepší říct sbohem? Nejspíš ano, možná jej už nikdy neuvidím… Nějaký hlásek uvnitř mi říká: uteč… uteč, dokud… dokud co? Otočila se. Dala se do běhu. Mířila pryč, pryč odsud, od toho všeho… Ale kam? Domů? Ne. Jinam… Na jiné místo, daleko od něj, daleko od té zahrady… Možná naposledy cítila vítr, jak ji hladil po tvářích zrudlých během.
Po dlouhé době doběhla až na samý konec Sídla. Konec či začátek? Byla tam jen spousta skal a vodopád. Kdesi v hlubině pod ní si prodírala cestu dravá řeka plná peřejí. Zastavila se u sochy. Kdoví, co byla ta osoba na ní zač, ale to jí teď bylo jedno. Lehce se dotkla chladného kamene, jenž tu na skalním výstupku až ochranitelsky roztahoval svá křídla.
Necítila nic. Ani strach, ani bolest, ani lítost… nic. Prázdno. Prázdno a výčitky.
Jediný pohled dolů. Hluboko pod ní v rokli burácela řeka. Masa vody, již tu přiživovaly celkem tři vodopády. Ani jeden však nebyl v její úrovni. Ten pohled by býval byl v jinou dobu kouzelný, avšak ji svíral jen žal. Na chvíli se zastavila a rozmýšlela…
Skočit nebo ne? Ublížila mu už tolik… Jenže… takhle mu ublížím znova. To nechci… Nad rozumem převzal žezlo vlády cit. Stačí přeci tak málo a bude konec tomu všemu, napovídá mi zrádný hlas v hlavě… Ne, nechci ztratit, být ztracená… ublížit… Tak proč?
Nahnula se přes okraj a zadívala se dolů. Stačilo málo. Jen krůček, možná dva… A mohla přijít ona blažená Smrt. Bělostné peřeje jí učarovaly, působily jako magnet. Ale je tu i jiné řešení! Ano nebo ne?
Vysoko nad její hlavou zakřičel nějaký dravec. Možná káně, poštolka či orel. Jako by jí to rozmlouval. Jako by jí říkal, že má život ještě před sebou, že… že ji tu Ress a Írimo potřebují.
Neskočila. Bitvu o tělo nakonec opět vyhrál rozum. Otočila se. V prachu cesty za ní klečel Eressiel. Hleděla na něj. Ruce mu olizovaly smolně černé plameny, zíral na ně s nic neříkajícím výrazem v očích. Něco jí našeptávalo, že teď není nejlepší se k němu přibližovat. Šel z něj strach… Stačil jí jen okamžik, aby pochopila, že pokud jej tu v takovém stavu nechá dlouho, zalíbí se mu to natolik, až to bude moci napáchat více škody než užitku. Jenže když přemýšlela, kdo by mu mohl pomoci, napadlo ji jen jediné jméno. Mahtaito. V mžiku se rozeběhla směrem, kterým tušila bojiště. Poháněl ji neúprosný čas.
Rychlostí blesku se blížila k cíli a modlila se ke všem bohům, aby tam Mahtaito byl… Nevěděla, nebo si alespoň nedokázala vybavit, kdo jiný by mu v téhle situaci mohl pomoci…
Někdo tam byl. Bohové, prosím, ať je to on… Překonala mírný svah a vběhla přímo na cvičební plochu sotva popadajíc dech.
"Co se stalo?" otočil se na ni Mahtaito. Nejspíš slyšel její zrychlený dech.
"Ress… On… Já… chtěla jsem skočit u sochy do řeky, ale on přišel a… popadl ho vztek nebo já nevím, ale… teď tam klečí v prachu cesty a… jeho ruce planou černým plamenem… ovládá ho to…" chrlila jedno slovo přes druhé lapajíc po dechu.
"To ne…" zesinal, zorničky rozšířené strachem. Strachem o něj… Prosmýkl se kolem Eleny a rychle se vydal k místu, kde se měl Eressiel nacházet.
Rozeběhla se za ním, avšak výrazně pomaleji než prve. Píchalo ji v boku, každý další nádech v plicích pálil. Mělo vůbec cenu jej dohnat? Nejspíš ne, neměla šanci Ressovi pomoct, zdaleka se mu magií nevyrovnala… Zahlédla jen, jak před ním padá na kolena, a pak…
Pak se stal zázrak či něco takového. Mahtaito nejdřív natáhl ruku skrze plameny, potom jej objal. Eressielovo tělo bylo poddajné jako hadrová panenka. Šeptal mu slova. Spousty slov, která znamenala hodně. Plameny začaly slábnout a pomalu mizely. Zůstali jen oni dva.
Stála opodál sledujíc je. Je však po všem? Co zaručí, že nic nevyvedu nebo se nestane něco, co by opět v Ressově nitru nenastartovalo ten proces zhouby a nepřiživovalo by jej? Bojím se, že se tak opět jednoho dne stane. A tentokrát by tu už nemusel být nikdo, kdo by jej zachránil… Chtělo se jí brečet, jenže slz dnes prolila už příliš mnoho. Jen klesla na kolena vedle sochy, kde prve stála, a nechala svěží vánek stoupající od řeky, aby si pohrával s jejími vlasy. Dávno si svůj počáteční úmysl rozmyslela. Skočit by nemělo cenu…
Opět pohlédla na oblohu. Na oblohu zející prázdnotou.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AidrienAssagir | 27. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat

Super, zlatí. ;-)

2 ♥Lee♥ | E-mail | Web | 28. prosince 2009 v 14:22 | Reagovat

Na mojom blogu je práve odštartovaná 1. séria súťaže Novoročná Miss :) tak se hlaste prosím  :-) Inak.,. máš to tu veľmi pekné a mimochodom prepáč za reklamu  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama