Březen 2010

Začít znovu žít - když řádí gestapo

31. března 2010 v 21:15 | Septima Severa |  ► povídky
Na začátku března jsem do jedné nejmenované literární soutěže napsala tuhle povídku, v níž líčím příběh své prababičky tak, jak mi jej řekla babička a teta. Bohužel se všechno zvrtlo tak, že jsem si vyslechla mnoho verzí. Tak snad se vám bude líbit má adaptace příběhu zdánlivě obyčejného života ze druhé světové války. Děkuji.

DLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ.

Bludný Holanďan

25. března 2010 v 19:56 | Septima Severa |  ► drabbles
… Byl to přízrak. Loď střežící svět duchů. Občas ji námořníci spatřili plout v husté mlze. I když bylo úplné bezvětří, její plachty, notně potrhané a už vůbec ne bílé, se vzdouvaly, jako by chytily čerstvý vítr. Byl to spíš vrak. V trupu mu zela nejedna díra, tělo celé obalené nánosy opuštěných schránek mořských živočichů, sem tam nějaký ten polyp či sasanka. Ze stěžňů visely cáry řas. Vlastně celá loď působila jako jeden velký ekosystém. Všem naháněla hrůzu, mezi námořníky o ní kolovaly všemožné povídačky. Snažili se vyhnout se jí, jak jen to šlo. Co to je vlastně zač? Bludný Holanďan…

Naděje umírá poslední

25. března 2010 v 19:54 | Septima Severa |  ► drabbles
Čekám na tebe, každý den sedím na útesech a hledím do dáli, jestli snad neuzřím tvou loď houpající se na vlnách, jak míří do rodného přístavu, sněhobílé plachty vzdouvající se pod náporem větru. Nedals o sobě ani jednou vědět. Nikdy mi nepřišlo žádné psaní. Ale i tak neztrácím naději a dlouhých deset let chodím den za dnem na útesy. Občas zde zůstanu stát dlouho do noci, maják za mými zády chvílemi osvětluje rozbouřenou hladinu nevyzpytatelného živlu. Stále doufám, že se mi vrátíš, že přijdeš domů a obejmeš mě. Pořád nic. Pokaždé jen zahlédnu přízrak lodi. Jako by zvěstovala něco zlého…

Déšť. Mozaika. (úvaha)

22. března 2010 v 22:04 | Septima Severa |  ► literární odpad
Černá pírka vznášející se v prachu...
***
Připadám si jako déšť. Jako vodní pára, co se sráží v oblacích na miliardy a miliardy drobných kapek vody, jež pak padají dolů do propastných hloubek. Těžké provazce vody bičují ten bezútěšný svět, smáčí pochmurnou realitu, stékají po oblých vybledlých deštnících a dopadají na chladný, nudně šedý asfalt; vpíjejí se do něj a čekají, až opět ve věčném koloběhu přijde slunce, aby je zalilo svými hřejivě zlatavými paprsky, vysvobodilo je z toho vězení a opět je vyneslo nahoru, jako andělé unášejí třpytivé hvězdičky po obloze. Čekají stejně netrpělivě jako já, až jim zlatý kotouč světla vnese do života alespoň špetku naděje. Dočkají se vůbec?

Masakr v New Yorku

18. března 2010 v 14:40 | Septima Severa |  ► povídky
Souprava přijížděla do stanice. Na nástupišti stála jediná osoba, byla to žena. Černé večerní šaty povlávaly pod náporem vzduchu tlačeného tunelem před metrem, přes ramena měla přehozený kabát. I přes vnější vzhled jaksi se nehodící do tohoto století vypovídající o eleganci aristokracie, z ní šel tak nějak strach.
Když metro zastavilo u peronu a dveře se otevřely, vystoupilo z něj nanejvýš pět osob. Všichni se vzápětí loudavým krokem blížili ke schodům vedoucím na povrch na hlavní třídu.

Studenti píší noviny, projekt MF Dnes - podzimní kolo

7. března 2010 v 13:02 | Septima Severa |  ► literární odpad
NOVODOBÉ VZORY PRO MLADÉ JEDNADVACÁTÉHO STOLETÍ

Takže… Myslet si, že dnešní děti, ať už české či jiné národnosti, mají vzory mezi rodiči či ve škole mezi učiteli, je dnes trochu víc přitažené za vlasy. Dnes většina školáků na své vychovatele v oblasti vzdělání a kultury spíše nadává a klesla na takovou úroveň, že spolu svádí dokonce i boj (alespoň ten názorový)… Vztahy mezi nimi mohou být natolik vyhrocené, až se to nebude dát vydržet.
Ne, naše generace si hledají vzory spíše v řadách různých subkultur a všeho, co je s nimi spojeno. A dnes je výběr opravdu pestrý. Na scénu se derou vážně všichni a většina z nás se chce nějakým způsobem zviditelnit, zapsat se do historie alespoň natolik, aby si je někdo pamatoval. Jiní zajdou až mnohem dál…
Každopádně však na ulici lze potkat prakticky kohokoliv a cokoliv. Že jste ještě nenarazili na člověka s křiklavou barvou na vlasech, pokud možno ověšeného řetězy, plackami, s nášivkami na oblečení a s čírem na hlavě, například? Vážně ne? To je divné… A co třeba černě podmalované oči, černá, červená, růžová a jedovatě zelená barva na oblečení? To vám také nic neříká? Škoda… To a ještě mnohem víc jsou totiž vizáže našich vrstevníků a mladších ročníků, jak tak poslední dobou pozoruji.
Emo, Gothic, Punk… nejsou to jen styly hudby, jsou to i subkultury, ke kterým poslední dobou vzhlíží víc a víc lidí, ačkoliv zdaleka nejsou záležitostí nového tisíciletí. Existují už dlouho, jen se o nich tolik nemluvilo. A to, že je republika zmítána vlivem vyspělého Západu, začalo řetězovou reakci, na jejímž konci je právě ta masa mladých lidí vzhlížející se v těch stylech života.
Nezastávám ani pozitivní, ani negativní názor na tuhle "módu". Jen necítím potřebu stát se její součástí, i když někteří v mém okolí si myslí opak a já to moc dobře vím. Dobrá, neříkám, že jsem nikdy neměla vzory, ale abych něco dokázala, není pro mne idol podstatný. Každý jsme přeci jedinečný.

Veronika Truhlářová
Akademické gymnázium Štěpánská

Umělcovo haiku

7. března 2010 v 11:13 | Septima Severa |  ► drabbles
Mísil tuš s vodou. Lehce promíchal, smočil v ní štětec a jemnými tahy uvolněným zápěstím pomalu a jistě začal kreslit na papír. Začal psát své letní Haiku. Poslední, které mělo zakončit jeho mistrovské dílo. Poslední, jež mělo nasadit korunu vítězství a slávy jeho spisu, který tvořil už celý svůj život. Stopy štětce spolu tvořily jakousi linii pokroucenin, jež se jednoho dne neodmyslitelně zapíše do historie a vyzvedne tak umělcovo jméno do nebeských výšin, do Síně slávy.
Jen jedno zvukomalebné trojverší a skončí to. Posledních několik slabik a jeho celoživotnímu dílu bude konec. Přeje si však umělec, aby to skončilo? Možná…

Ty děvko andělů...

7. března 2010 v 10:12 | Septima Severa |  ► drabbles
Proč? Proč jsi taková? Proč každému jen ubližuješ a světu působíš bolest? Proč to tak bolí? Zraňuje? Jen rozséváš strach a utrpení skryté pod rouškou ušlechtilého citu…
Ty děvko… děvko andělů!
Jsi zrádná jenom proto, že se nudíš? Nebo jsem ti něco provedla? Proč mi vrážíš nůž do těla? Já mám ruce potřísněné inkoustem, ty zas mou krví. Nosíš jen smůlu, avšak říkáš si Štěstěna. Co z toho vlastně máš? Co ti z toho plyne? Pobavení? Kratochvíle?
Nesnáším tě tak, jako nikdo. A ty mě také ne. Navždy budeme stát proti sobě. Jsme sokyně. Tak jest až do konce věků…


Střípky duše

5. března 2010 v 23:51 | Septima Severa |  ► povídky
Proklínám... Proklínám den, kdy jsem se narodila... Proklínám den, kdy jsem spatřila světlo světa... Proklínám den, kdy jsem se poprvé nadechla... Protože konec už přichází... Cítím to.
Myslela jsem, že to bude dobré. Myslela jsem… že se nic z toho nestane, že mě neproklejí a nezavrhnou stejně, jako mou matku. Ale oni to udělali. Vyhnali mě z vesnice, ze svého společenství jen proto, že jsem podle nich zrůda! Nejsem člověk, nezasloužím si žít, to řekli. Ale copak za to mohu? Asi ano, když se to stalo.

František Matoušek: De Nimes

1. března 2010 v 21:09 | Septima Severa |  ► (performed) art
FRANTIŠEK MATOUŠEK: DE NIMES

Centrum současného umění DOX, Poupětova 1a, Praha 7


František Matoušek dnes patří mezi významné umělce středního věku, už od devadesátých let minulého století maluje výhradně na džínovinu. Na tuhle výstavu jsem narazila čistě náhodou, když jsem se dívala na Pragueout.cz, kde jsem hladala svou další "oběť" z řad výstav. O Centru současného umění DOX jsem paradoxně snad nikdy neslyšela - a to ani ve spojitosti s Davidem Černým, který zde vystavuje do konce dubna svou kontroverzní Entropu, kterou nám v Bruselu dle mého názoru tak maximálně utrhl pořádný kus ostudy. Jako sorry, ale už jen ten nápad jednotlivých zemí se mi vůbec nelíbil (snad kromě Lucemburska, jehož velikost v porovnání s cedulí "Sale" může být i úsměvná. Fajn, tak tu plastiku pustil do světa, ale tak celkově si myslím, že sklidila spíš negativní kritiku…