Déšť. Mozaika. (úvaha)

22. března 2010 v 22:04 | Septima Severa |  ► literární odpad
Černá pírka vznášející se v prachu...
***
Připadám si jako déšť. Jako vodní pára, co se sráží v oblacích na miliardy a miliardy drobných kapek vody, jež pak padají dolů do propastných hloubek. Těžké provazce vody bičují ten bezútěšný svět, smáčí pochmurnou realitu, stékají po oblých vybledlých deštnících a dopadají na chladný, nudně šedý asfalt; vpíjejí se do něj a čekají, až opět ve věčném koloběhu přijde slunce, aby je zalilo svými hřejivě zlatavými paprsky, vysvobodilo je z toho vězení a opět je vyneslo nahoru, jako andělé unášejí třpytivé hvězdičky po obloze. Čekají stejně netrpělivě jako já, až jim zlatý kotouč světla vnese do života alespoň špetku naděje. Dočkají se vůbec?

Dočkám se já vůbec naděje? Má duše, rozervaná na tisíce, ba možná i miliony titěrných kousíčků, jež sám Aiolos nemilosrdně rozvál svým mocným dechem do veškerých koutů světa. Najdu je ještě někdy? Budu je smět opět jako nekonečnou mozaiku poskládat do zašlého stříbrného rámu svého těla?
Zlámali nám křídla. Bili nás tak dlouho, dokud naše bezvládná těla nezůstala ležet v tratolišti krve, neživá, nehýbající se. A pak zbyla tma. Bílá tma a déšť, jenž nám stékal po kůži, pálil a zároveň chladil. Trýznil a zároveň utěšoval. A teď? V prachu mé duše nezbylo nic. Nic kromě potřeby. Nutkavé potřeby vyjádřit se, ačkoliv to nikdo neuznává. Nikdo mne nevyslyší, všichni jsou hluší. Hluší a slepí. Ne, nevidí nás, nevidí ty, kterým byla dána druhá šance. Ale poznají nás někdy?
Má smysl křičet do prázdna? Má smysl nasazovat si masku podlézavosti a úslužnosti? Mám se podrobit? Ne, radši o můj hřbet zlámejte hůl. Sic nechci znovu zažít pád do indigové propasti, opět stojím na jejím kraji. A křičím. Stačí jediný krok…
Vrať mi střípky duše, ať je mohu zasadit zpět do rámu, Aiole, nech mě žít v bídě umělce a jeho poddaného, nech mě dýchat a tvořit mozaiku vlastní osobitosti. Nech mě tu být a… A všechno… Zároveň nic. Chci tu zůstat, držet se za ruku s někým, kdo mi bude oporou. Hledám nejspíš marně, nevím. Vždy nás skopnou zpět do bahna, v němž umí chodit jen svině… Bojím se. Bojím se o svou budoucnost. Zasloužím trest, jenž však nepřichází. Jako by mne nechával v nejistotě až do poslední chvíle. Pak udeří. Udeří plnou silou a shodí mne do zubaté propasti, jež na nás všechny čeká s otevřenou náručí.
Kapky těžce dopadají na svět, který však neztrácí smysl. Zatím. Smáčí všechno, stéká mi po nahém těle, odplavuje starost, strach a bídu. Konejší. Jen na chvíli. A já ležím uprostřed ničeho, klidná a vyrovnaná s pravdou. I když je to jen další hořká a ubližující skutečnost.
Šum havraních křídel.
Smáčená pírka.
Připadám si jako déšť…
Ne, já jsem ten déšť.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aidrien Assagir | 23. března 2010 v 12:18 | Reagovat

:-x

2 Septima Severa | 23. března 2010 v 15:59 | Reagovat

[1]: Co se ti nezdá? :-?

3 Ignitus Ventus | 12. dubna 2010 v 15:37 | Reagovat

Moc pěkná úvaha, stejně tak jako mě, tak i tobě se tu vyskytuje désť. Sice u mě skoro pořád,ale co, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama