Začít znovu žít - když řádí gestapo

31. března 2010 v 21:15 | Septima Severa |  ► povídky
Na začátku března jsem do jedné nejmenované literární soutěže napsala tuhle povídku, v níž líčím příběh své prababičky tak, jak mi jej řekla babička a teta. Bohužel se všechno zvrtlo tak, že jsem si vyslechla mnoho verzí. Tak snad se vám bude líbit má adaptace příběhu zdánlivě obyčejného života ze druhé světové války. Děkuji.

DLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ.

Byl pozdní srpnový večer, psal se rok 1943. Nad Prahou se snášel příkrov noci, po obloze se proháněly cáry vodní páry pomalu se shlukujíce do těžknoucích mračen. Všude vládlo až ubíjející ticho, ani nějaký tulácký život vedoucí ořech v parku nezaštěkal. Byl klid, ticho před bouří. Noc tajných odvodů…
            Ve Štěpánské ulici zaskřípaly brzdy postaršího vozu. Dvířka se bez jediného protestu otevřela a na chodník vystoupili dva poměrně vysocí neznámí muži, nejspíše lidé od gestapa, oba oděni v civilu, doprovázeni dalšími dvěma příslušníky Hitlerovy elitní jednotky SS. Vše následující se mělo odehrát v nejvyšší tajnosti. Ocitli se totiž před bytovým domem, o němž dostali echo, že v něm bydlí rodina spojená s protinacistickým odbojem. Černou známku si protentokrát vysloužili docela nevinní manželé Parobečkovi.
            Nic netušící rodina se oddávala své idylce a dopřávala si chvíli odpočinku. Matka se věnovala své vymodlené, dnes již osmnáctiměsíční dcerce. Jejímu narození předcházela poměrně vleklá léčba, doktoři totiž už dříve nad ženou vyřkli krutý ortel - dle lékařských hledisek potvrzených testy byla neplodná. Avšak nakonec se Bohu nad jejím osudem zželelo a ona byla požehnána docela malinkatým uzlíčkem štěstí se zářivě modrýma očima a světlými vlásky. 3. února roku 1942 se jí narodila dcera Veronika Anna Parobečková. A otec? Ten v tuto hodinu seděl v obývacím pokoji zanořen v pohodlném ušáku přikryt výtiskem aktuálního večerníku (noviny nevycházely pravidelně, je tedy dost možné, že až tak čerstvé ty tiskoviny nebyly), nejspíš odpočíval.
            Na schodišti byl náhle ztropen nepříjemný hluk, který musel zákonitě vzbudit snad všechny obyvatele domu. Pak se ozvalo zabušení na dveře bytu a rázný, panovačný hlas zavelel: "Otevřete!"
            Štefan, tak se muž jmenoval, vstal, došel do chodby, odemkl a otevřel. Dovnitř se vhrnuli čtyři neznámí muži, dva z nich v dlouhých kožených kabátech a kloboucích, další dva ve vojenských uniformách s pistolemi připevněnými k opaskům a páskami s hákovým křížem připevněnými na levých pažích. Jeden z těch civilně oblečených k muži, jenž mu prve otevřel, přistoupil, ostatní jej obstoupili.
            "Jste zatčen, půjdete s námi. Sbalte si to nejnutnější," řekl gestapák, aniž by hnul brvou. Jeho silný německý přízvuk českým slovům propůjčoval jakýsi komický podtón, i když byla jeho tvář sebevážnější a kamenná. Jako socha. Pak vytáhl složený úřední papír a předal jej Štefanovi. Ten obsílku třesoucíma se rukama přebral. Bál se dopis otevřít. Už tak věděl, že je zle, jenže to, co stálo na tom rozsudku, stejně přečíst musel.
            "Co se děje, drahý?" ozvalo se z vedlejšího pokoje. V tu chvíli k nim přistoupila možná tak devětadvacetiletá Anna, napůl Polka, a stoupla si za záda svého manžela. Položila mu ruku na rameno, on ji vzal do své dlaně. Zesinala a udělalo se jí nevolno. Z toho, co na listě stálo, pochopila, že se v nejbližší době ocitne daleko, příliš daleko od domova a všech přátel…
            Na okenní parapet začaly dopadat první těžké dešťové kapky. Za několik okamžiků už nebesa plakala natolik, že se voda řinula z mračen proudem. Jako by svět ronil slzy za mnohé křivdy, jež se v této zlé době děly na nevinných lidech, mladých i starých, bez rozdílu. A jim to bylo jedno. Všechno, co bylo v zájmu Třetí říše, bylo v jejich očích správné, i když prostředky, jakými Němci dosahovali svých cílů pod vedením Adolfa Hitlera, byly mnohdy nehumánní.
            Tu se bytem rozezněl dětský pláč. Na policistovi nebyla znát ani špetka překvapení, jeho kamenný výraz se nijak nezměnil.
            "Máte to dítě kam dát?" zeptal se lámanou češtinou.
            Anna Parobečková byla postavena před těžkou volbu. Buď řekne ne a oni si malou Verunku vezmou na převýchovu do Německa k nějaké úplně cizí rodině. Potom by už neměla sebemenší šanci se s ní jakkoli setkat, pokud se vrátí živá. Anebo zalže. Stále tu ale byla možnost, že se s dcerou nemusí už nikdy shledat. Má riskovat?
            "A-ano, mám."
            "Dobrá. Oblečte se, půjdete s námi," zopakoval muž.
            Po jejich odchodu byl byt prohledán. Našlo se několik štosů propagačních tiskovin pod postelí v ložnici. Tahle rodina jim měla co vysvětlovat…
            Anna nesla dítě ke známým, kteří bydleli v Ječné ulici, doprovázena ostatními. Když zazvonila u prahu a předala malou Veroniku jisté Bedřišce Feiferové, jež slíbila, že se o malé dobře postará, zatímco budou pryč, odvedli manžele na stanici…
            A tak začala nová etapa života ročního dítěte, jehož rodiče se stali oběťmi násilných odvodů židů a politicky nepohodlných jedinců do mnoha koncentračních táborů, pracovních i vyhlazovacích, rozesetých po celé střední Evropě.
            Dnes je to snad již nepředstavitelné. Takový zásah by byl v dnešní době snad celému západnímu světu proti srsti. Nejlépe to však pochopí jedině matky s dětmi, jež by se za žádnou cenu nechtěly vžívat do rolí žen za druhé světové války, kdy žádná budoucnost nebyla jistá. A dokud Třetí říše nepadne, budou všichni prostí lidé muset žít pod hrozbou nenadálých zvratů a změn ve svých životech.

Štefan Parobeček, obuvník u Bártů na Národní třídě obviněný z přechovávání hledaných Židů a zapojení se do protinacistického odboje, byl následně po výslechu převezen do věznice na Pankráci, odkud pak putoval do koncentračního tábora Dachau vzdáleného patnáct kilometrů severozápadním směrem od Mnichova. V Dachau byli zpočátku vězněni politicky nepohodlní lidé, později, po zřízení několika poboček, zde lidé pracovali převážně ve zbrojním průmyslu.
            Anna Parobečková, rozená Zakreská, napůl Slovenka a napůl Polka, byla odvezena do koncentračního tábora v Terezíně, odkud byla později poslána transportem do koncentračního tábora Ravensbrück vzdáleného asi devadesát kilometrů severně od Berlína. Vzhledem k tomu, že nebyla Židovka, ji neposlali přímým transportem židů z Terezína rovnou do vyhlazovacího tábora Osvětimi v Polsku. Ravensbrück byl od samého počátku určen výhradně pro ženy s dětmi, pracovalo se zde a na ženách se mimo jiné prováděly i lékařské pokusy.

***
            Verunka rostla jako z vody a působila svým pěstounům radost. Měsíce plynuly jako voda a oni už téměř zapomněli, co se stalo v srpnu 1943. Feiferovi sami děti mít nemohli, už byli poněkud postarším párem, a tak se těšili alespoň z téhle malé zvídavé ratolesti. Možná i ve skrytu duše doufali, že se Parobečkovi už nikdy nevrátí a Veronika bude navždy jejich. Chtěli si ji nechat za každou cenu.
            Své druhé Vánoce nic netušící děcko prožilo bez vlastních, horoucně milujících rodičů a pranic se nestaralo, že Feiferovým nepatří. Pečovali o ni s takovou láskou, až brzy musela nabýt dojmu, že tohle je její pravá rodina.
            Bedřiška Feiferová jednoho zimního večera seděla u stolu v kuchyni a dívala se otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, jak si jejich adoptivní dítě spokojeně na koberci hrálo s novými hračkami, jež dostalo k Vánocům. V koutě stále postával ozdobený smrček, pomalu vadl a opadával, avšak na jeho větvičkách se stále pohupovaly blyštivé ozdůbky a cukrovinky zabalené v celofánu. Vánoční atmosféra byt v Ječné ulici stále ještě nehodlala opustit.
            "Franto, co když se ale vrátí?" začala najednou.
            "Ale co tě nemá, ženská. Vždyť víš, že koho gestapo zašantročí, ten se jen stěží vrátí mezi živé," řekl muž možná trochu káravým tónem hlasu a dál si četl čerstvý výtisk novin, spokojeně pokuřuje fajfku po okraj naditou tabákem.
            Bedřiška už ten pach "spálených hadrů", jak tomu říkávala, nemohla vystát, avšak stále jej tolerovala. Její manžel poslední dobou nedělal nic jiného, než že kouřil.
            Náhle se z obývacího pokoje ozval dětský pláč. Žena pohotově vstala od stolu a rázným krokem přešla těch několik metrů, aby krátce nato konejšivým hlasem utišila plačící holčičku. Pořezala se o střep broušené sklenky, který unikl Bedřiščině pohotovému smetáčku s lopatkou…

***
            Uplynul necelý rok od doby, kdy se Štefan ocitl oddělen od okolního světa ostnatým drátem v táboře, který mohl být s trochou nadsázky považován za jeden z nejvýkonnějších. Tedy v tom morbidním slova smyslu. Proudy vězňů z okupovaných zemí snad neměly konce. Někteří zde byli stříleni, jiné odváželi na zámek Hartheim u Linze, kde se popravovalo v plynové komoře. Štefan měl štěstí, že jej nestihlo něco podobného. Už od samého začátku svého nedobrovolného pobytu pracoval jako opravář obuvi, byl přeci povoláním švec. A oni byli s jeho prací spokojeni, svým způsobem si jej oblíbili.
            Jednoho příjemného červnového dne roku 1944 byl propuštěn. Jeho utrpení skončilo. Ani nevěděl, jak si to zasloužil, ale důstojník nacistické armády mu podepsal propuštěnku. Byl volný…
            Vrátil se do Prahy a začal pátrat po své ženě. Když se dozvěděl, kam byla Anna převezena, zhrozil se. Už v Dachau o Ravensbrücku nekolovaly zrovna pěkně zvěsti. Modlil se každý den za návrat milované manželky. Co naplat, že jej Bůh možná nevyslyší. Ne, někdo takový přeci musí existovat, když se on ocitl na svobodě. Tak proč by nemohl pomoci i Anně? Musí existovat naděje na její šťastný návrat, na shledání s ní. Ať to stojí cokoli…
            Když nemohl najít ženu, pídil se alespoň po dceři. Zjistil, že stále žije s Feiferovými v Ječné ulici, jakmile se je však snažil zkontaktovat, neodpovídali mu.

            "Franto, on se vrátil, to není možný…"
            "Co to mektáš, ženská?"
            "Přijde si pro ni," položila list papíru pokrytý úhledným rukopisem. Bedřiška měla slzy na krajíčku. Moc dobře věděla, že případné loučení s adoptivní dcerou bude těžké. "Verunka je přece naše, to nám nemůže udělat," potlačila pár vzlyků a zabořila obličej manželovi do hrudi. Už nebylo proč pláč zadržovat. Chtěla bušit pěstmi, on ji však objal tak pevně, že se téměř nemohla hnout. A tak alespoň nechala horké slzy zanikat v látce na manželově rameni.
            "Však on to neudělá," utěšoval ji tak dlouho, dokud se její ramena nepřestala chvět pod náporem vzlyků.

            Štefan si nevěděl rady. Nechtěli mu vrátit dcerušku, byl zoufalý. Avšak když nad tím tak přemýšlel, napadlo ho něco nemyslitelného… Únos. Jinak ji zpět nezíská. Musí ukrást vlastního potomka jenom proto, že oni nechtěli přistoupit na jeho podmínky. Na jednu stranu je chápal, byli bezdětní a Veronička jim musela za ten rok přirůst k srdcím, ale na druhou stranu nebyl schopen pochopit, jak mu vlastní přátelé mohou něco takového provést. Jak se opovažují?
            Musí jednat, jinak ji už nikdy neuvidí. Už nikdy ji nepohoupe na koleni, nepohladí ji po jejích plavých vláskách a neutěší ji, až bude plakat. To on nesmí dopustit, má za svou rodinu zodpovědnost!
            Vše pečlivě promyslel a naplánoval. Trvalo mu to několik měsíců, protože když se chystal převést svůj úmysl ve skutečnost, klepal na dveře rok 1945.
            A tak se v noci druhého dne prvního měsíce nového roku s černým svědomím vloupal do temného bytu v tom nejmenovaném domě v ulici Ječné, aby si odnesl krev své krve…
            Utekl s děckem v náruči daleko. Odvezl ji na venkov, k příbuzným do Dubiny blízko Pardubic. Tam, na malé venkovské farmě se slepicemi, kozami a jinou domestikovanou zvěří, měla zatím neúplná rodina přečkat válku.
            Veronika první noci proplakala, ale čas jí pomalu dal zapomenout na její pěstouny. Tehdy jí bylo necelých pětatřicet měsíců, tedy skoro tři roky. Jak je vlastně pro dítě jejího věku ta doba těžká? Byla jako nějaká neživá věc, která se poměrně rychle stávala majetkem druhých.

***
            Anna Parobečková, jedna z mnoha pracujících žen v kmenovém táboře Ravensbrücku, tou dobou čistila uniformy jistému dozorci s přezdívkou Pinďa. Byl to malý šlachovitý nacista s poměrně výbušnou povahou. Pohlavkoval ji, když neuposlechla jeho rozkaz. Jakmile si usmyslel, že při čištění vojenského stejnokroje příliš prášila, dostala za ucho znovu.
            Modlila se za brzké ukončení svého trápení, jen zázrakem se nedostala do rukou lékařům, kteří pokusně prováděli na tamních vězeňkyních sterilizace a jiné lékařské úkony, neocitla se ani mezi ženami, jež popravovali kulkou do týla či fenolovými injekcemi. A plynové komoře se také vyhnula. Teď už jen čekala na zázrak, jenž by to vše ukončil, a ona by mohla z koncentračního tábora svobodně odejít. Stane se to vůbec? Plamínek naděje s každým dalším dnem pomalu pohasínal, a to i přesto, že s ní zde byla i jistá Gusta Fučíková, jež jim všem dodávala sílu a slovy posilovala vůli přežít. Z drobtů chleba vyráběly růžence a denně se modlily k Bohu za ukončení trápení.
            Jaro v Německu bylo v plném proudu, ačkoli to nebylo nijak znát. Nacistům dýchala na týl Rudá armáda a ze západu se na ně řítili Američané jako povodeň. Válka měla brzy skončit jejich prohrou, nacistická okupace měla být svržena a sen o Třetí říši silné jako starý Řím se měl v brzké době zbortit jako ubohý domeček z karet. Koncentrační tábory se začaly ve velkém rušit, a aby pokud možno nezbyli žádní svědci o nehumánním chování dozorců, vypravovaly se takzvané pochody smrti. Doufalo se, že zesláblí vězni dlouhé pochody nepřežijí.
            Ani Ravensbrücku se to nevyhnulo. V dubnu roku 1945 odsud bylo vypraveno 24 500 chůze schopných vězňů, kteří měli jít na sever do Meklenburska. A Anna byla mezi nimi. Když zubožený pochodující zástup osvobodila Rudá armáda nedlouho poté, co otevřela brány kmenového koncentračního tábora pro zbylých 3 300 zubožených vězňů, vydali se lidé na východ. Dav šel nevěda kam, oni se chtěli dostat co nejdál od hrůzy, kterou prožili. Tušili, že se vzpomínek jen tak nezbaví, že je budou pronásledovat v nočních můrách a dříve nebo později z nich zešílí, teď však měli jen jediný cíl - vrátit se domů.
            Cesta přes Polsko byla neskutečná. Pěší pochod mnoho lidí nezvládlo. Všichni trpěli hladem, když jednou za čas narazili na nějaké zvíře, nemohli jinak než se jej pokusit zabít a alespoň částečně nakrmit hladové krky. Měli radost, jakmile narazili na odstavený vlak, a kousek se svezli… Navíc ženy musely bojovat i o svou čest, protože příslušníci ruské Rudé armády mívali různé choutky.
            Ne každému bylo dovoleno se vrátit k rodinám. Avšak Anna to dokázala a v červnu '45 se vrátila do Čech. Pak ji její manžel našel a oba si padli do náruče. Oba plakali dojetím. Jaká však byla Annina radost, když ji Štefan odvedl domů, kde na ně čekala malá Verunka? To se snad ani nedá slovy popsat.
            Teď už úplná rodina zůstala v Dubině, dokud se rozruch neuklidnil a válka úplně neskončila. Němci byli poraženi a protektorát osvobozen od jejich svrchované moci. Brzy k Veroničce přibyl i syn Štěpán a pak druhá dcera Evička. Rodinka se rozrostla a Anna mohla alespoň na chvíli zapomenout na minulost a užívat si nenadálého štěstí plnými doušky.
            Verunka začala znovu žít. Malá plavovlasá dívenka s blankytně modrými kukadly nikdy neskončila na převýchově u německé rodiny a znovu se shledala s rodiči. Dávno zapomněla na jakousi Bedřišku Feiferovou, vzpomínky na ni se utopily v hlubinách nejvzdálenějšího podvědomí. Nechala se unášet na vlnách šťastného dětství a vyrostla v kruhu milujících příbuzných. Dnes, o šedesát pět let později, vede spokojený život s pejskem v prostorném bytě v nejmenované pražské čtvrti a marně odolává všetečným otázkám své vnučky.
Její matka zemřela v září roku 1997. Dlouho žila v domě s lékařskou péčí, byla těžce nemocná. Lze si vůbec uvědomit, jak silná ta žena musela být? Dnešní společnost si jen stěží dokáže představit hrůzy, co naši praprarodiče prožili, a zbylo jen málo těch, kteří dokážou podat svědectví z vlastních prožitků.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama