Layla

6. května 2010 v 19:29 | Septima Severa |  Dračí doupě
Layla se procházela na pokraji lesa, pohroužena do svých chmurných myšlenek pozorovala listí, jež nadcházející podzim pomalu zbarvoval do červených tónů. I ona poněkud změnila vizáž. Zatímco v létě nosila zelenou kazajku, teď její tělo zdobil červenočerný korzet.
Mírný vánek si pohrával v korunách stromů, stromy si mezi sebou šeptaly všelijaká tajemství. Avšak ona sama nevnímala okolí.

Až pojednou ji z letargie vytrhlo vytí psí smečky. Ten naléhavý tón znala až moc dobře…
Rozeběhla se za zvukem. Běžela rychle, málokdo by ji dohonil. A i tak dorazila málem pozdě.
Ke skalám postupovala pětičlenná skupina elfů, nejspíš něco převáželi. Avšak padli do pasti vlčí smečce. Rychlostí blesku se rozeběhla a přeskočila jezdce na koních. V letu se proměnila.
Před nimi na zem měkce dopadla bílá vlčice. Zastavili se, jeden z doprovodu napínal tětivu, chtěl po ní střelit šípem. Ale nakonec ho zarazilo její chování. Jako by je před něčím varovala…
Elfka v čele jej zarazila pohybem ruky, sklonil tedy luk. A pozoroval ji. Snažil se přijít na její posunky, chtěl porozumět… Avšak nebylo mu přáno, a tak jen bezděčně stáli a hleděli na ni.
Po chvilce ze svahu přicházel statný vlk a plížil se za vlčicí. Mohutným skokem se jí sápal na hrdlo. Býval by smrtící útok dokončil, kdyby ho nezastavila střela, jež se mu zaryla hluboko do boku, a on padl ve smrtelné křeči na zem. Bohužel pod sebou uvěznil i Laylu.
Bolelo to. Přeci jen vlk nebyl zrovna nejhubenější a spadl na ni z výšky. Syčela bolestí, tušila nejmíň jedno zlomené žebro.
Jen několik málo chvil trvalo dění, které se odehrálo před očima všech přítomných. Vlčice se před jejich zraky proměnila v dívčinu.
Doprovodný lučištník, jenž ji chtěl prve zastřelit, zalapal po dechu, přišla mu povědomá. A poněvadž nebyl necita, seskočil z koně a vyprostil ji zpod vlkova těla. Pak jí pomohl vstát, opatrně, zdálo se, že křehčí než lilie, přehodil přes ni svůj kožich a v náručí ji odnesl ke koni.
Jeho druh mu přišel na pomoc a vysadili spolu polomrtvou Laylu do sedla. Pak se za ni elf vyhoupl a přidržel ji, aby nespadla. Když byl hotov, družina se rozjela dál za svým posláním.
            To, že mu byla povědomá, nebyla náhoda. Vzpomněl si na několik let starou událost…

            Projížděl lesem. Tehdy bylo krásně, nikam nespěchal a obdivoval stromy. Klenba vytvořená silnými větvemi nad cestou jej něčím upoutala, všiml si tam pohybu. Párkrát se mu zdálo, že zahlédl postavu, ale nevěřil tomu.
            Ona jej pozorovala svým ostřížím zrakem. Občas lehce přeběhla po větvích z jedné strany na druhou. Nechtěla jej vyděsit…
            Zprvu si nevšiml jakéhokoliv náznaku, že by tam někdo mohl být, avšak ten, kdo jej pozoroval, si nedal zrovna pozor. Zavadil o větvičku, která s lehkým prasknutím spadla na cestu.
            "Kdo je tam?" zeptal se zpěvným hlasem.
            Nechtěla se mu ukázat. Schovala se za listy obrostlou větev a dívala se na něj. Byl krásný. Až příliš krásný. Moc elfů tudy neprojelo, používali jiné stezky. Tuhle cestu spíše využívali lupiči a vojáci Jeho Veličenstva.
            Pohrávala si s ním, on si to moc dobře uvědomoval.
            Nakonec to však nemohla vydržet, a tak seskočila na cestu. Skončila v podřepu. I když skočila z tak velké výšky, dopadla lehounce jako pírko. Napřímila se. Cítila na sobě jeho zvědavý pohled, prohlížel si ji od hlavy k patě. A ona si jej také prohlížela. Lidí viděla víc než dost, ale nikdy neměla šanci si pořádně zblízka prohlédnout elfa. Její zvědavost zvítězila nad plachostí. Pomalu se přibližovala.
            Seskočil z koně. Trochu se lekla a couvla.
            Chvíli se jeden druhému dívali do očí, pak se otočila a zmizela v houští.
            "Počkej přeci!" zvolal za ní, neváhal a následoval ji.
            Běžela, kličkovala mezi stromy. V duchu litovala toho, že se mu ukázala. Možná by bylo lepší, kdyby dnes vůbec nevycházela na cestu… Jenže chvilku nedávala pozor a…
            Měl ji. Lehce ji chytil do náručí a nechtěl ji pustit.
            "Proč mi utíkáš?" šeptl jí do ouška.
            Jen se mu dívala do očí. On udělal to samé. Měla je krásně zlatavé, kolem zorniček se barva pozvolna měnila na rusou, jako její kadeře. Ještě chvíli tam tak mlčky stáli a pak ji z nenadání políbil. Lehce, avšak dlouze. Nechtěl se od jejích rtíků odtrhnout.
            Neprotestovala. Nechala si to líbit…

            Layla se probudila ještě té noci. Ležela u ohně zabalená do přikrývek, ale i přesto se třásla zimou. Naproti seděl on. Nespouštěl ji z očí. Když procitla, přinesl jí odvar z bylinek.
            "Pij, sníží to horečku," pravil tiše. Pomohl jí naklonit se k misce tak, aby se napila. Pak misku odložil. "Musím se ti podívat na zranění."
            Lehce přikývla.
            Odhrnul deku a vyhrnul jí propocenou košili. V místě, kde byla žebra zlomená, se jí vytvořily hrozivě vypadající podlitiny. A dost hluboké škrábance, které způsobil vlk, také nevypadaly zrovna nejlépe. Zanesla se jí do nich špína a začal se v nich tvořit zánět.
Vyměnil pár krví nasáklých obvazů, ty špinavé hodil rovnou do ohně. Pach krve mohl kdykoliv přilákat dravou zvěř, nemohli tolik riskovat. Pak na rány přiložil čerstvé nasáklé taktéž vývarem z bylin. Nakonec ji zase pečlivě zabalil a přešel na druhou stranu ohniště ke svým druhům.
"Jak je na tom?" zeptala se elfka.
"Pokud přežije cestu, má napůl vyhráno. Rány má zanesené infekcí, nemám jak to vyčistit," povzdechl si tázaný.
"Do osady je to ještě daleko."
"No právě. Nedávám jí moc šancí."
Elfka posmutněla, když si vzpomněla, co jí kdysi nařídili. Všechny umírající zanechte svému osudu, to jí říkali. Nesměla brát ohled na své raněné druhy, musela je nechat tam, kde byli. Ale dnes nařízení porušila. Vzali děvče s sebou. A ona si najednou uvědomila, že vlastně nechce, aby umřela…
Vyrazili dál ještě před rozbřeskem. Na cestě je do večera nepotkaly žádné komplikace, avšak když uviděli ohrazenou osadu daleko v údolí, snesla se mlha a jejich postup tak značně zpomalila.
Layla se začala třást zimou. Cítila se divně, všechno ji bolelo. Infekce značně postoupila a zachvátila už větší část jejího těla.
"Je mi… je mi zima," hlesla téměř neslyšně. A ani ticho, jež se kolem skupiny rozhostilo, jejímu hlasu nikterak na síle nepřidalo. Spíš v mlžném oparu ještě více zanikal.
Slyšel ji. Přivinul si ji blíže k tělu a utáhl kolem ní deku ještě pevněji.
"Drž se," šeptl jí do ucha a pobídl koně k běhu. Nic nedbal toho, že v mlze neviděl na cestu. Tady šlo o život toho, kdo jim zachránil kejhák prve. Kdyby se Layla neproměnila ve vlčici a nebránila je, nemusel by tu někdo z jejich družiny už vůbec být. Mohl by odejít do země Věčných…
Osada se blížila o to rychleji, že spěchali. Ani pět tuctů úderů srdce neuběhlo, když stanuli před branou.
Byli vpuštěni dovnitř a uvedeni k léčiteli Ragmirovi, jak se stařec představil…

            Když Ragmir otevřel dveře, byl překvapen. Nečekal takovou noční návštěvu. Ale slušnost mu nedovolila druhy v nouzi nechat venku v tom nečase. Uvedl je tedy dovnitř. Když dovnitř vešel statný elf s raněnou v náruči, přistoupil Ragmir ke stolu a hřbetem ruky z něj shodil vše, co se tam v tuto chvíli nacházelo. Musel jednat rychle.
            "Kdy se to stalo?"
            "Včera v lesích pár desítek mil odtud."
            "Útok vlků, že?"
            "A-ano," zakoktal elf. V dnešních dobách nebylo bezpečné říkat víc, než je nezbytně nutné.
            "Špína už udělala své, má šok. To se nejspíš nezahojí. Mohu jen oddálit nevyhnutelné…"
            "Takže zemře?" Elf byl náhle pod palbou svých smíšených pocitů. Teď, když si byl jistý, že je to opravdu ona, koho tehdy potkal na lovu, ji nechtěl ztratit. Nikdy na ni nezapomněl, pouze odsunul myšlenku na ni hluboko do podvědomí… A teď se probudila k životu. Plamen se opět rozhořel…
            "Bohužel, dříve nebo později ano… Udělám vše, co je v mých silách, šance je však mizivá…" Ragmir přistoupil k policím v jedné straně místnosti a hledal jeden určitý flakónek. Našel jej zastrčený za spoustou dalších lahviček s neidentifikovatelným obsahem. Ten její nabýval temně zelené barvy.
            Odšpuntoval ji a tekutinu nakapal do hlubokých ran.
            Layla zaskučela bolestí jako divoké zvíře. Z rány se kouřilo, jak ji lektvar vypaloval.
            Nakonec dostala na rány lněné obvazy.
            Do večera byly obvazy nasáklé krví. Světnicí, kam byla položena na lůžko, se linul ostrý nasládlý zápach. Jenže tehdy se tomu gangréna ještě neříkalo.
            Seděl u ní. Ostatním z družiny nejspíš došlo, jak to mezi nimi je. Nic však neřekli.
            "Prosím, neumírej mi…" šeptal do ticha, hladil ji po vlasech. "Nechci tě znovu ztratit… Ne teď, když jsem tě zas našel…" Po tvářích mu stékaly slzné perly. Ten, kdo by je viděl, by jistojistě podlehl kýči také. Není snad nikoho, kdo by tím obrazem nebyl alespoň částečně dojat.
            S námahou k němu otočila hlavu a upřela na něj zrak. Opět se mohl podívat do jejích medových očí. Pro ten pohled plný něhy, lásky, oddanosti a vděku stálo za to zemřít. Ještě žádná elfka se na něj tak nepodívala. Ona byla prostě… jedinečná.
            Neopouštěj mě, prosím… Nic víc, nic míň. Nevyřkla to, avšak její pohled mluvil za vše.
            "Nikdy," vydechl a pevně ji chytil za ruku.
Cítila, že se blíží konec. Bylo to nevratné. Proces života a smrti, věčný koloběh, jediný zákon bytí. Nikdo jej neporuší, nikdo mu neuběhne.
Elfové mají dar. Žijí příliš dlouho, pamatují příliš mnoho. Život se na nich jen pramálo podepisuje. Ale když je to omrzí, když už jsou žitím natolik unaveni, lze zákony zvrátit v jejich prospěch. A zrovna taková chvíle nastala i pro Laylu. Byla pevně rozhodnuta. Kdyby přežila, byla by po zbytek života zohavená. Ale ona se místo toho sama a dobrovolně odevzdala do náruče Smrti.
Snažila se nemyslet na bolest, která prostupovala jejím tělem. Své myšlenky upnula jen na chvíle, které prožila v lese, šťastná…
… Do rána byl všemu konec…



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Addams | Web | 12. května 2010 v 17:00 | Reagovat

nádherné....a ten konec je trochu smutný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama