Červen 2010

Víly

28. června 2010 v 17:12 | Septima Severa |  ► povídky
Pamatuju si na to, jako by se to událo včera. Ale už je to pár let zpátky. To jsme ještě byli se Seamusem přátelé a vídali se téměř denně. Fletcherovi bydleli vedle nás, jen asi o dva vchody dál. Jako malí jsme přelézali přes verandy a hrávali si v naší nebo jejich zahradě. Občas nás rodiče odvezli ke strýčkovi na farmu, což bylo vážně fajn. Jenže to nám bylo sotva deset let, byli jsme jen malé, nerozvážné děti.

povídka "Proklínám"

18. června 2010 v 16:16 | Septima Severa |  ► povídky
                        Proklínám… Proklínám den, kdy jsem se narodila… Proklínám den, kdy jsem spatřila světlo světa… Proklínám den, kdy jsem se poprvé nadechla… Protože konec už přichází… Cítím to.
            Myslela jsem, že to bude dobré. Myslela jsem… že se nic z toho nestane, že mě neproklejí a nezavrhnou stejně, jako mou matku. Ale oni to udělali. Vyhnali mě z vesnice, ze svého společenství jen proto, že jsem podle nich zrůda! Nejsem člověk, nezasloužím si žít, to řekli. Ale copak za to mohu? Asi ano, když se to stalo.

Menuet

17. června 2010 v 8:36 | Septima Severa |  ► povídky
            Běžela chodbou, střevíce klapaly na chladné, nudně šedavé podlaze. Míjela jedny dveře za druhými, vesměs zamčené; nic nedbala toho, že se její bělostné, jednoduše střižené šaty zachytávají o trny divokých růží, či že se jí do vlasů, dravě povlávajících za ní, přimotávají mladé úponky břečťanu, jež tam visely ve snaze uchytit se na kdysi bílý vápenatý povrch omítnuté zdi. Vzduch omamně voněl kořeněným arómatem zdivočelého tymiánu a levandule. V korunách rozmanitých stromů cizokrajných i místních, rostoucích dole v zahradě, zpívali kosi a jiní zpěvní ptáci své písně o životě a nespoutanosti přírody. Byl krásný letní den, slunce vysoko na obloze dosahovalo svými paprsky téměř všude. A přeci jen jí to bylo všechno jedno, zajímalo ji jen jediné…

Výstava obrazů studentů Akademického gymnázia

9. června 2010 v 20:51 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
výstava
Tímto bych Vás, milí čtenáři či jen cestovatelé po vlnách internetu, chtěla srdečně za celé AG pozvat na výstavu obrazů a dalších prací studentů gymnázia, jež se stalo na čtyři roky domovem mnoha osobnostem známým i neznámým. Jak jsem již dříve apelovala v předchozím článku, výstavu jsme spolu s několika dobrovolníky nainstalovali ve výstavních prostorách románského sklepa galerie Nora v ulici Truhlářská, čísle popisném 24. Dostanete se tam tramvají na Masarykovo nádraží a pak Zlatnickou ulicí, nebo metrem stanice Náměstí Republiky…




Kdy: od 7. do 28. června 2010
Galerie Nora
Truhlářská 24, Praha 1
Tramvaje 3 a 24 (Masarykovo nádraží), 8 a 26 (Bílá Labuť)
Metro B - Náměstí Republiky
otevřeno:
pondělí, pátek 9 - 12; 12,30 - 16,30
úterý, středa, čtvrtek 9 - 12; 12,30 - 18

výstava 2

výstava 3
Všem bych ráda poděkovala za návštěvu a upozornila je na možnost zapsání vzkazu do Návštěvní knihy, která je umístěna na stolku přímo naproti průchodu z první místnosti. Za celý výtvarný kroužek ateliérové malby AG děkuji všem, kteří přijdou navštívit naši výstavu, a přeji jim "obohacující" kulturní zážitek.

Septima Severa

Publicistická sebevražda

1. června 2010 v 16:35 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Publicistická sebevražda. Tak takhle mi připadá to všechno, co na svém blogu mám. A nejen tam. Když s odstupem času některé své výplody prolétnu pohledem nebo se do nich nedej bože začtu, mám pocit, že to všechno je jen snůška rozháraných keců, nesmyslů a výplodů choré mysli jednoho bohem zapomenutého jedince, ztraceného ve smyčkách reality, a ne nějaká seriózní práce studentky gymnázia. Asi jsem nikdy moc rozumu nepobrala, nebo tohle je důkazem chvilkového záchvatu mé idiocie, stupidity, kterou občas trpím, když své počiny předem nepromýšlím.
            Thor aby do toho…
            Každopádně už jsem si přečetla dost komentářů typu "hezkej blog", "podívej se tam a tam a hlasuj tam a tam" a mimo jiné i dosti pichlavou kritiku (kdo neviděl, nechť se podívá kupříkladu na článek o Entropě). Diskuzi se mi nepodařilo rozpoutat snad ještě nikdy, i když minimálně článkem o důchodcích jsem nejspíše píchla do vosího hnízda. Jen čekám, kdy mi to někdo vmete do tváře a odsoudí mne za to do kriminálu. Svoboda médií? Možná. Ale i ta je omezována různými zákony, vyhláškami a tématy, která jsou tabu…
            Myslíte, že se mi to povede? Že se mi podaří skočit pod pomyslný vlak publicistiky? Já nevím, nepřipadám si na poli psaní úspěšná. Jsem jen další ubohý malý človíček, co si hraje na někoho, kdo není, a to jen proto, aby měl pocit, že do tohoto světa patří. Ano, i já, ačkoli neusiluji ani se nijak nesnažím být někým jiným, si musím denně nasazovat masku přetvářky. Všichni to děláme, ačkoliv si to neuvědomujeme. Nikdo nenajdeme odvahu masku zahodit a říct ne. Nejsme svobodní, ač svobodu a demokracii hlásáme. Ale proč?
            Je to snad jen tím strachem, co nás svírá železnými obručemi, co tančí mezi zrnky prachu našich zašlých duší a vysmívá se nám do obličejů? Máme strach, že když něco jen řekneme, hned nám na hřbetech přistane rákoska diktatury. Že se jednoho dne najde někdo, kdo nám obruče ještě víc utáhne… I já mám strach. Kdybyste viděli, jaký.
            Už toho mám dost. Vládne mi diktatura skrývající se pod rouškou svobodného rozhodování. Chci pryč. Chci utéct z téhle reality… Ale není kam. Všude mě budou pronásledovat. Budou mi vyčítat. A to nechci. Proto denně ohýbám hřbet a snáším ty rány, jež tolik pálí na duši. Práskání pomyslného biče je mým denním chlebem. A proto se učím, abych byla něco víc. Nechci tím říct, že by se člověk měl posuzovat podle inteligence a toho, co dělá. Vůbec. To je nesmysl, protože jsme každý jiný a stejný metr na všechny ušít nejde. Pokud však jako stát, jako jednotný národ chceme dohnat Západ, máme se ještě co učit. Bude to trvat dlouho. Bude to náročné a bude to bolet. Ale bude to stát za to. Lepší budoucnost, to je přece to, co chceme, nemýlím-li se?
            Odpusťte, že jsem tak slabá. Vlak už přijíždí, slyším ho troubit. Je čas pod něj skočit. Je čas skončit na pražcích a být roznesena po poli publicistiky. Možná to nebude zcela zbytečné, možná si toho někdo jednou všimne…
            Uvidíme se u příštího článku.