Menuet

17. června 2010 v 8:36 | Septima Severa |  ► povídky
            Běžela chodbou, střevíce klapaly na chladné, nudně šedavé podlaze. Míjela jedny dveře za druhými, vesměs zamčené; nic nedbala toho, že se její bělostné, jednoduše střižené šaty zachytávají o trny divokých růží, či že se jí do vlasů, dravě povlávajících za ní, přimotávají mladé úponky břečťanu, jež tam visely ve snaze uchytit se na kdysi bílý vápenatý povrch omítnuté zdi. Vzduch omamně voněl kořeněným arómatem zdivočelého tymiánu a levandule. V korunách rozmanitých stromů cizokrajných i místních, rostoucích dole v zahradě, zpívali kosi a jiní zpěvní ptáci své písně o životě a nespoutanosti přírody. Byl krásný letní den, slunce vysoko na obloze dosahovalo svými paprsky téměř všude. A přeci jen jí to bylo všechno jedno, zajímalo ji jen jediné…

            "Luiso!"
            Drobná plavovlasá dívčina nedbala sestřina hlasu. Seděla u umně vyřezávaného křídla a ve vší láskyplné opatrnosti kladla prsty na klávesy toho překrásného hudebního nástroje, který v odpověď vyluzoval líbezné tóny blíže neurčitého menuetu. Akordy se rozléhaly ztichlým domem v tlumené ozvěně.
            Hudba s každým jejím dalším uspěchaným krokem sílila a prozrazovala, kde se hledaná právě nachází. Nechala se vést směrem, kterým tušila přítomnost své sestry. Každý její krok doprovázel jasný klapot střevíců a tlumený menuet v pozadí. Kdyby někdo poslouchal pozorněji, zjistil by, že autorem aktuálně hrané skladby není nikdo jiný než sám velký umělec Johann Sebastian Bach, avšak tato skutečnost v našem kratičkém vyprávění nehraje byť sebemenší roli.
            "Luiso!" zavolala podruhé. Doběhla až na konec chodby, dokud nenarazila na jediné dveře otevřené dokořán. Místností za nimi profukoval příjemný průvan unášející s sebou ze zahrady téměř omamnou vůni. Vlahý vánek si pohrával s narůžovělou záclonou zpola zakrývající okno přímo naproti dveřím, jediné ze tří, která v místnosti byla. Uprostřed všeho toho víru tance majestátně stál starobylý klavír se zdobně vyřezávaným obkladem.
            Šelest suchých květin ve váze na komodě pod velkým zaprášeným obrazem byl jen další levnou náhražkou venkova. Tak moc jí chyběla ta nevšední realita, čas, který za hranicemi města plynul úplně jinak… Chtěla se vrátit.
Chtěla, aby čas poskočil zase o několik let zpět a ona mohla žít u příbuzných poklidný život venkovské šlechty. Proč vždycky přijde den, kdy se všechno náhle zlomí? Když musíme odhodit své bezstarostné dětství a začít žít ve společnosti, do níž patříme, avšak ten život paradoxně nesnášíme? Nemůžeme jej vystát a přece si musíme nasazovat masku přetvářky a všemožně se pitvořit, jen abychom na sobě nedali nic znát. Jak dokonalé.
"Luiso, copak mě neslyšíš?"
Menuet náhle utichl. Dívčina plavovlasá hlava se zvedla a vyklouzla zpoza hudebního nástroje.
"Luiso, brzy přijede tvůj nápadník a ty ještě nejsi hotová?" Vrhla po ní káravý pohled. Ona se rozhodla žít samostatně. Nezávisle na mužích, na manželství, dětech. Nechtěla se připoutat zlatými okovy nevolnictví k někomu, kdo by na ni stejně jednou zanevřel a dával přednost laciným děvkám na Champs-Elysées před ní. Věděla, jaké to je, zažila to na vlastní kůži… Ale její sestřička, sladká Luisa se zdravým ruměncem ve tváři toužila po romantickém životě. Vysnila si jej. A teď se jí to všechno mohlo splnit v objetí mladého Jacquese. Dvořil se jí už celý měsíc, flirtovali spolu, rozuměli si. Je vzácnost najít tak šarmantního muže.
"Promiň, sestřičko, hned budu hotová." špitla Luisa kajícně.
"No tak už," zamračila se naoko ona. Stejně věděla, jak to dopadne. Oba skončí na lavičce pod voňavými ibišky dole v zahradě, v tom malém ráji v Paříži. Budou tam ševelit jako dvě hrdličky celý zbytek dne a nad hlavami jim budou poletovat andulky…
Tak jako vždycky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama