Smrt přichází nečekaně (3. díl)

8. července 2010 v 17:18 | Septima Severa |  Agnus Dei...
Název povídky: AGNUS DEI, QUI TOLLIS PECCATA (Beránku boží, který snímáš hříchy)
Autor: Veronika Truhlářová
Postavy: Richter Belmont, Alucard
Upozornění: Může obsahovat obscénní popisy a jiné zvrhlejší části děje… Varování pro mírné povahy: NEČÍST
--------

            …        Probudil se malátný, hlava se mu trochu motala. Měl pocit, že se mu žaludek smrsknul do malinkaté kuličky, ale ačkoliv už snad celé dny nic nepozřel, měl jej jako na vodě. Dělalo se mu mdlo, na těle mu vyrašil studený pot. Převrátil se na bok a dávicí reflex jej zkroutil do klubíčka.
            "Richtere?" ozval se šeptající hlásek od vedle. "Slyšíš mě?"
            "A-ano," vypravil ze sebe namáhavě Richter mezi jednotlivými nápory křeče.

            "Díky bohu… Volala jsem tě, ale tys neodpovídal… Myslela jsem…" musela přestat, svými ledovými spáry se jí chytil suchý kašel a trhal jí plíce. Hřbetem ruky si setřela pramínek krve vytékající jí z koutku úst. "Myslela jsem, že tě odvlekli pryč. Bála jsem se, že tu do smrti zůstanu sama."
            "Ale ty neumřeš," chlácholil ji planě Richter. Sám věděl, jak ta nemoc postupuje. Vzala mu jeho matku, ale to už je hodně dávno. Tušil však, že Eithne nezbývá už moc času. Bude umírat v těžkých mukách, bude se dusit, bude prosit Boha o vzduch do plic, kterého se jí nebude dostávat. Zeslábne, nakonec už nedokáže ani vstát. Život ji bude opouštět v krutých bolestech a on to všechno zažije znovu. Teď a tady. Bude znovu svědkem zbytečné smrti.
            Chtěl ji alespoň jednou spatřit. Chtěl vědět, kdo se provinil tak těžkým hříchem, že jej zavřeli zrovna sem. Ale bál se. Měl strach, že ji nemoc změnila k nepoznání. Bál se tomu křehkému stvoření pohlédnout jen do propadlých očí…
            Jak asi vypadala?
            "Nač myslíš?"
            Lekl se. Ta jediná otázka jako kdyby jej spálila. Jako by to bylo rozžhavené železo dotýkající se jeho obnažené kůže, jako by to byl bič, jenž jediným šlehnutím olíznul jeho pokožku.
            "N-na nic," odpověděl, možná až příliš zbrkle. "J-jak dlouho už tu vlastně jsi?"
            "Týdny, měsíce, roky - co já vím? Čas tu plyne líně jako voda v řece, skoro jej nevnímám. Je to-" záchvat kašle jí vzal další slova. Bojovala o každé nadechnutí, lapala po vzduchu jako ryba na suchu, na prsou cítila strašný, drtivý tlak. Jestli to takhle půjde dál, brzy tu pojde jako prašivý pes. Jako prašivý, zkopaný pes, kterému dávno vytrhali zuby, aby nemohl kousat. Vykašlávaná krev ji dusila.
Ona jí trhala každý nádech od úst a jen se zlomyslně smála, věděla, že jí tahle oběť už dlouho unikat nebude. Stačí jen málo, tak málo a bude její. Bude náležet Smrti.
Richter už ji sotva slyšel. Snažil se zachytit každičké slovo, jež splynulo z jejích rtů, ale její trápení mu rozhodně nebylo lhostejné. Podvědomě tušil, že jí bylo pozdě pomoci. Nemá smysl se tu dožadovat lékaře, ona si pro ni Smrt přijde sama.
"Já se bojím," ozvalo se jednou pozdě v noci zpoza zdi. "Bojím se, Richtere…" Její hlas slábl. "Vidím ji přicházet. Je tu… Vkrádá se mi do snů, bojím se spát i bdít…"
"Kdo?" zeptal se unaveně.
"Bojím se Smrti, Richtere…"
Mezi oběma se rozhostilo tíživé ticho.
"Zůstaneš tu se mnou?" zeptala se náhle tiše.
"Až do konce," hlesl v odpověď.
"Děkuji ti… příteli…"
Stačilo zaslechnout to jediné slovo. I přes okolní chlad dokázalo zahřát u srdce. Bylo dokonce tak mocné, že přinášelo jedno mihotavé světélko do věčné tmy vězení. Pojednou měl takový zvláštní pocit. Kdy se tak cítil naposledy? To je už hodně dávno… Před očima se mu mihla vzpomínka na dětství. Lehce jej políbila, byla však tak křehká - snad jako motýlí křídla - že se hned vytratila.
"Jsem stále blíž smrti, Richtere, ale nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Chtěla bych se jednou vyzpovídat ze svých hříchů, kněze se tu však marně načekám…" Těžce si povzdechla.
To byla pravda. Chtěl jí pomoci, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, v ústech mu náhle vyschlo. Cítil se vyprahlý jako poušť.
"Jsi tam?"
"Ano."
"Jaké to je být u zpovědi?"
"Uleví se ti, Eithne." Lhal. Hryzalo ho svědomí, až to bolelo, ale musel. On sám sice věřil v Boha, avšak nikdy ke zpovědi nešel. Napáchal mnoho hříchů, nikdy se však nikomu nesvěřil. Udusil je v sobě, navždy je umlčel v hlubinách vlastního svědomí, než aby věděl, že někdo zná jeho tajemství. Byl zastáncem názoru, že by každý měl v Boha věřit po svém - vždyť církev byla jen nepotřebným spolkem, který z tohoto divadla sklízel prospěch. Ta, kterou znal, byla zkorumpovaná a táhla s mocnými za jeden provaz; přisluhovala svým chlebodárcům, aby pak peníze za desátky, dary a odpustky mohla sama prohýřit světským životem plným obžerství. Chovala se jako marnotratná ženština. Avšak nikdy svou myšlenku nahlas nevyslovil, potrestali by jej. Buď by ho upálili na hranici, uspořádali by veřejné autodafé, aby si každý mohl přiložit své polínko do vatry, do jícnu žhavých jazyků lačně spalujících vše, co jim přijde do cesty. Anebo by jej čekala konopná kravata na kopci za městem.
"Kdybych se ti chtěla vyzpovídat, slíbil bys mi, že to zůstane jen mezi námi?" zeptala se po chvíli.
"Nemyslím si, že jsem ten pravý, komu by ses měla svěřit…" zaváhal.
"Prosím…"
"Dobrá," přikývl. Bude to tedy jejich malé, sladké tajemství, které si oba vezmou do hrobu. "Mluv, chceš-li." Opět mezi nimi nastalo ticho.
"Má matka bývala kurtizána a já vyrůstala v rodině pěstounů. Neměli mě rádi, bili mě…" odkašlala si. "Provedla jsem strašné věci, Richtere." - Zdálo se mu to, nebo opravdu zaslechl jemné vzlyky? - "Když mi bylo patnáct, pokusila jsem se otčíma zabít. Nepovedlo se mi to, utekla jsem. Skončila jsem na ulici a nezbylo mi nic jiného, než se živit vlastním tělem." Další záchvat kašle, tentokrát smíšený se slzami. "Mé povolání mě dovedlo až k vraždě vlivného člověka. Ten zvrhlej parchant si to ale zasloužil…"
"A kdo…" polkl, "kdo to byl?"
"Netuším… Přišla jsem jen na předem určené místo. Nikdy se nedozvídám jejich jména, taková jsou pravidla…"
Ke konci už chraptěla, skoro ji neslyšel, ačkoliv téměř nedýchal, aby zachytil alespoň několik tichých slov.
"Občas ji tu vídám, když nemůžu spát… Sedává v tom úzkém paprsku měsíčního světla, dívá se na mě svým prázdným mrtvým pohledem. Přívětivě se na mě usmívá, až z ní jde strach. Najednou tu je chladněji… a pochmurněji," povzdechla si.
"Nemysli na ni. Ignoruj ji," šeptl. Tak nějak vytušil, že mluví o Smrti. A věděl, že když na ni nepřestane myslet a smíří se s ní, přijde rychleji. Nesmí se takovým myšlenkám poddat!
"Nejde to…" I když se schoulila do klubíčka a zabalila do špinavé, děravé deky, stále se třásla zimou. "Pro mne už je příliš pozdě," zasýpala mezi záchvaty kašle. "Jsi můj jediný přítel…"
Když Eithne zemře, on zůstane sám. A to nechtěl. Měl pocit, že když už si nebude mít s kým povídat, zblázní se. Zešílí z pocitu samoty. A to oni chtějí. To je přeci jejich záměr, nebo snad ne?
… Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum… Adveniat regnum tuum… Fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra… Panem nostrum cotidianum da nobis hodie… Et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris… Et ne nos inducas in tentationem, sed libera nos a malo…
A pak najednou nastalo ticho. Už ani kašel se neozýval, nic. Modlitba, k níž se i on sám přidal doufaje, že ji podpoří ve víře, vyzněla do prázdna.
"Sbohem, Eithne." Cítil, jak mu po tváři stékaly horké slzy. Pálily na studené kůži. Dokonce pálily víc, než rány bičem, které musel snášet, mnohem víc než rozžhavené železo, jež okusil… Vypálená lilie na pravém rameni bude navždy připomínat, s kým měl tu čest. Lilie a slib mlčenlivosti, který jí dal. Bude mlčet kvůli hříšnici, jež se mu těsně před smrtí vyzpovídala. Poprvé a naposledy.
Propukl v pláč. Na takovém místě, jako toto, si mohl být zcela jistý, že to všem jedno a že se před nikým společensky neznemožní. Nemělo cenu zadržovat slzy hoře za duši své přítelkyně, za pohasnutí jediné svíce, jež mu poskytovala v tomto temném tunelu zdroj světla a vedla jej po cestě. Teď si přál se odsud dostat ještě víc než kdy jindy. Kdyby jej na krku, zápěstích a kotnících netížily řetězy, vstal by a snad by i bušil na dveře tak dlouho, dokud by neklapla závora a ony nezavrzaly ve veřejích… Ale to bylo zhola nereálné. Oni by přišli a opět zdrogovali.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama