Zpečetěný konec (7. díl)

9. července 2010 v 10:08 | Septima Severa |  Agnus Dei...
Název povídky: AGNUS DEI, QUI TOLLIS PECCATA (Beránku boží, který snímáš hříchy)
Autor: Veronika Truhlářová
Postavy: Richter Belmont, Alucard
Upozornění: Může obsahovat obscénní popisy a jiné zvrhlejší části děje… Varování pro mírné povahy: NEČÍST
------------

Richter s očima otevřenýma zíral do stropu. Předstíral, že ho tam něco zaujalo, přitom jeho hlavou vířily myšlenky jako rozbouřené vody maëlstromu. Nemohl se pořádně soustředit ani na jednu z nich. Měl pocit, že zaspal celé století a teď jej stíny dorážejících vln přemýšlení doslova doháněly k šílenství. Hlava mu sice netřeštila, avšak i tak měl pocit, že se mu každým momentem rozskočí.
Ucítil závan chladného větru, ale netušil, odkud to vycházelo. Pomalu vstal nic nedbaje, že se do jeho kůže chladnokrevně zahryzla zima doprovázena sestřičkou bolestí. Byla to taková ta pichlavá, drobná bolest, jako když si rozškrábete pupínek po štípnutí nebo tak. A byla na krku. Instinktivně do těch míst sáhl rukou. Na prstech mu ulpělo pár krůpějí jeho krve. Nepamatoval si však, jak k takovému drobnému zranění přišel…

Závan chladu přicházel od škvíry ve stěně, nedaleko krbu. Přistoupil k ní a lehce zatlačil na ono místo. Ukázaly se mu tajné dveře a schody vedoucí kamsi do chřtánu temnoty. Byl postaven před volbu: Jít dolů, kamsi do mrazivé tmy, kde to ani neznal, anebo si opět lehnout do postele?
Zvědavost rozhodla za něj.
Vydal se pomalu po strmých, vysokých schodech dolů. Jeho oči jen stěží přivykaly tmě, nic neviděl. Rukou zoufale šmátral po kamenné zdi, jež se mu zdála vlhká a kluzká. Připomínalo mu to žalář, v němž se kdysi ocitl. Na mysl mu v pravidelných intervalech útočilo nutkání obrátit se a jít zpátky, vzdát to, ale to tajemno před ním, lákajíc jej k sobě, ho natolik přitahovalo, až byl nucen chtě nechtě myšlenku na návrat zatlačit do nejzazšího kouta své mysli, zapudit ji.
Nejednou mu schody pod nohama podklouzly. Jen tak tak se zachytil nějakého vystouplého kvádru zdiva, což jej zachránilo před svalením se dolů. Jistě by to jeho sestup urychlilo, příjemné by mu to však nebylo.
Tma přestávala nabývat tak tvrdých rysů a začínala postupně slábnout. Spatřil zespoda vycházející mihotavé světlo pochodní, jež temnotu změkčovalo svým žlutavým nádechem. Zaměřil za ním, upnul se na něj jako na výchozí bod.
K uším mu dolehly tlumené hlasy. Šepot, kterému nerozuměl. Jejich slova však musela být silná - natolik, že mu běhal jemný mrazík po zádech.
Posledních několik schodů točitého schodiště viděl už docela zřetelně, pochodeň - zdroj světla - nemohla být daleko. V tichosti je sešel a přikrčil se u zdi. Zdálo se, že jej nikdo nesleduje. V chodbě bylo prázdno.
… Stáli tam v kruhu, zahaleni černými hábity, s kápěmi, jež zakrývali jejich masky na obličejích. Něco sledovali, jejich jakoby skelné pohledy se soustředily na střed kruhu. Na vysoký kamenný oltář zdobený reliéfy s okultistickými výjevy. A na něm ležela propletená dvě lidská těla v pradávném tanci… Rituál sexuální magie. Nad nimi jako socha stál vysoký muž zahalený kápí. Jeho obličej taktéž halila maska, avšak z jeho osobnosti vystupovalo něco, co Richter nedokázal popsat. Možná to byla vrozená živočišná nadřazenost, respekt, který k němu ostatní zúčastnění chovali. To on byl jejich velmistrem, vůdcem.
In girum imus nocte et consumimur igni… In girum imus nocte et consumimur igni… In girum imus nocte et consumimur igni…
Jejich šepot se mi zařezával do uší, vypaloval do paměti nesmazatelný cejch. Nešlo je nevnímat, ale jejich slova mu stále nedávala smysl. Jako omámený stál zpola přikrčený za rohem a nemohl odtrhnout oči ode dění kolem oltáře. Netušil proč, ale tělo mu v ten okamžik vypovědělo službu. Neposlechlo jeho mysl, zoufale si přející, aby byl pryč. Aby tohle nikdy neviděl. Aby… Aby se nic z toho nikdy nestalo. Bylo však pozdě. Až příliš pozdě…
In girum imus nocte et consumimur igni…
Jako by ho to paralyzovalo. Nebyl schopen učinit byť jediný krok. Chtěl alespoň zavřít oči, ale i to mu nějaký neviditelný, nepocítitelný blok v něm zakázal. Co se to děje?
S prudkou náhlostí pocítil, jak ho nějaká jemu doposud neznámá síla přitahuje k nim. Pocítil nutkavou potřebu se k nim připojit, něco jako pud nebo tak nějak. Chtěl najednou vystoupit z anonymity a připojit se k nim, věděl však až moc dobře, že to udělat nemůže. Netušil, co by narušiteli jejich rituálu provedli. Myslel si, že zahlédl třpyt chladné oceli, čepele dýky, kterou velmistr třímal v ruce. A modlil se ke všem svatým, aby ta dýka neskončila zanořená v jeho vlastním těle.
A pak ho zamrazilo. Velmistrův ledově chladný pohled prořízl vzduch jeho směrem a zabodl se do něj. Mohl ho vidět? Viděl ho snad? Byl prozrazen?
Se zatajeným dechem čekal, co se bude dít. Ale jediné, co naposledy ucítil, byla rána a následná tupá bolest v zátylku. Padl k zemi jako podťatý. Co se dělo dál, neměl ponětí…
Alucard se na okamžik zatvářil zoufale. Nenapadlo ho, že by se Richter mohl po dalším kousnutí probudit tak rychle, počítal s větší časovou rezervou. O to víc byl překvapený, když jim narušil rituál. Naštěstí byl zastaven dříve, než mohl něco zhatit. Teď stál nad jeho ložem a díval se do tváře spícího. V duchu se musel ušklíbnout nad paradoxem, že někdo, kdo vypadal tak nevinně, když spal, mohl zabít vlastního bratra. Jak někdo takový mohl uposlechnout rozkazu? Proč se nevzepřel autoritě? Proč se podřídil a slepě vykonal, co mu bylo nakázáno? Co jej k tomu vedlo?
Avšak… všichni smrtelníci ve spánku vypadají nevinně. Nelze jim nic vyčíst z ochablých tváří. Nelze jim nahlédnout do duše, jež je zahalená v jemném hedvábí upředeným snem. O to víc je nenáviděl. A o to víc Richtera miloval.

            … Eithne se tiše vkradla do potemnělého pokoje. Nikdo tam nebyl, v krbu doutnalo několik málo řeřavých uhlíků, které vrhaly na její tvář slabé červenavé světlo. Její zrak, přizpůsobený příšeří vládnoucímu v komnatě, sklouzl k loži. Ležel tam. Ležel tam s tím nevinným výrazem na tváři, který tajně chodila pozorovat. Už dlouho se sem po nocích plížila bez vědomí svého nynějšího pána a pozorovala Richtera. Nejednou se snažila si představit Richterův výraz, kdyby se o jejích tajných nočních dobrodružstvích dozvěděl. Pokaždé se cítila jako malé dítě, které má podivnou radost ze svého činění proti zákonům…
            Lehkým, neslyšným krokem se přiblížila až k pelesti. Kontura jeho obličeje se jí teď nesmazatelně vrývala do paměti. Jeho velké oči, plné rty vybízející k polibku, rovný nos… To všechno v dokonalé harmonii s jeho tváří.
            Možná je to naposled. Věděla, co s ním její pán provádí. Pomalu se z Richtera stává zrůda, jako je on sám. Pomalu se z něj také stává Dítě noci…
            "Sbohem, Richtere Belmonte, uvidíme se na druhém břehu," šeptla mu tiše do ucha, naposledy odhrnula pramen jeho vlasů z tváře a vtiskla mu na ni poslední letmý polibek. Ona už svůj boj vzdala. Přestala bojovat, poddala se vůli svého pána. Přijala druhou šanci výměnou za něj. Možná ho nikdy víc nespatří. Nemohla tušit, jaké s ní má Alucard plány. Ale jedno věděla určitě. On svému slibu nedostojí…
***
            Alucard mu odhrnul pramen vlasů z obličeje a zadíval se do nenadálé hloubky Richterova pohledu. Ještě před chvílí oba dávali průchod své vášni, teď spolu leželi nazí na prostěradle potřísněném několika krůpějemi krve z prokousnuté kůže, jediným důkazem jejich orgií. Pozoroval jeho bělostnou pokožku, n níž už jen jako stín minulosti prosvítalo několik jizev. Pamatoval si, jak mu je ve vězení chodil ošetřovat hojivou mastí. Když vtom jeho zrak spočinul na vypálené lilii na pravém rameni.
            To on sám mu ke kůži cejch přiložil. On sám cítil pach spáleného masa. Věděl, že tohle znamení bude na jeho kůži navždy. Inkvizice jej označila, tak jako Eithne. Tu Eithne, kterou, aniž by o tom někdo jiný věděl, vytrhl smrti ze spárů. Na poslední chvíli z ní učinil jednu ze svých služebnic…
            A teď je měl oba v hrsti. Ona už byla poslušná jako beránek, on se stal jedním z nich. Stal se jeho tajemníkem. Znal Alucardovo tajemství, sám však měl tu samé. Poznání je k sobě poutalo bratrským slibem, který nesmí být zrazen. Nikdy. Už navždy bude jen s ním. Omotal si jej kolem prstu. Podělil se s ním o sladkost hříchu, který s sebou tento způsob života přinášel. A Richter granátové jablko pokušení přijal. Utrhl si jej ze stromu v rajské zahradě, aniž by jej stihl trest. Zatím…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Septima Severa | Web | 9. července 2010 v 12:31 | Reagovat

Poněkud uspěchaný konec, ale na zakončení nebyl ten správný nápad... :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama