Žijeme beze strachu (femslash) part I

5. srpna 2010 v 13:16 | Septima Severa |  ► povídky
VIVAMOS SIN MIEDO DE NUESTROS AMIGOS (Žijme beze strachu před našimi přáteli)

Otevřené okno, kolem ní proudil mrazivý vzduch posledního prosincového večera unášející s sebou ledové střípky sněhových vloček. Zachytávaly se jí ve vlasech, ulpívaly na její bělostné kůži téměř ihned se rozpouštějíce. Ještě více se zachumlala do kostkované deky a opět si přihnula z otevřené lahve, již držela v prokřehlé ruce. Spolu s alkoholem se jí tělem rozlévalo podivně příjemné a přívětivé teplo, jež však nikdy nezahřeje.
            Záclony tančily v rytmu chladivého vánku a objímaly ji, halily jako nějakou princeznu z východních zemí. Škoda jen, že se v její duši usadil smutek a stesk…
            Její zrak klouzal po zatažené obloze, ze které se už celý den sypalo to bílé studené něco. A jak dlouho tu vlastně takhle seděla? Jak dlouho už pozorovala dění venku? Dávno přestala vnímat čas. Jediné, co pro ni v těch chvílích existovalo, byla již poloprázdná lahev a fakt, že jí je paradoxně zima i teplo zároveň.


            Vzbudil ji strašný hluk. Jako by někdo v bytě nad ní bouchal kladivem přímo do podlahy. A všechno to doprovázel psí štěkot. Chtě nechtě musela vstát, i když budík na nočním stolku ukazoval teprve tři čtvrtě na sedm ráno. Soused měl nejspíš opět potíže se svým mastifem…
            Okny ve vedlejším pokoji dovnitř proudily první hřejivé paprsky vycházejícího slunce. Bytem se linula vůně terpentýnu, vedle na stojanu pomalu zasychala olejová barva na plátně. Na provázku podél zdi visel bezpočet různých náčrtků a nákresů. Některé zmuchlané, jiné na vytržených papírech ze sešitu… Jak jí co přišlo pod ruku, tak kreslila. Většinu z nich stejně nikdy neužije. Na pracovním stole linoucím se podél zdi až k oknu s nízkým parapetem se kupily neurovnané haldy papírů, sešitů, knih a prádla ze sušáku, že ani nebylo vidět tiskárnu uvězněnou kdesi hluboko pod nimi. Ona tím vším jen galantně prošla a bez mrknutí oka otevřela to okno.
            Moc se nevyspala. Do postele se dostala tak ve dvě ráno, když dokončila pozadí na svém novém obrazu. Poslední dobou nevedla zrovna pohodlný život. Všichni na ni tlačili, aby malovala, prodala však jen něco málo ze své tvorby a ke všemu za pakatel. Navíc pracovala v nedalekém baru jako servírka a s takovým platem si také nemohla zrovna vyskakovat. Žila takzvaně z ruky do úst, jak jí říkávala matka. Ale neodradilo ji to. Bila se statečně jako lev, bojovala. Když ji život fackoval, snažila se mu to vrátit - tedy alespoň obrazně.
            Oblečená v pyžamu a světle modrém županu vystoupila na požární schodiště a stoupala po něm o patro výš. Vlahý jarní vánek přinášející s sebou vůni rozkvetlých stromů z nedalekého parku si pohrával s jejími vlasy spletenými do tenkých dredů.
            Činžovní dům stál nedaleko industriální zóny u brooklynského mostu, kterou měli v brzké době přestavět na bytový dům. Areál už celá desetiletí nikdo nevyužíval. Kdo by dnes stál o vysloužilý komplex budov s nižádnou použitelností? Nikdo.
            Lehce zaťukala na okenní tabuli. Když nikdo nepřicházel, jemně zatlačila na rám a okno povolilo. Opět nezavřel…
            "Halo?"
            Žádná ozvěna.
            "Je někdo doma?"
            Zase nic.
            Najednou se ozvalo řinčení sesypávajícího se nádobí. Úlekem téměř nadskočila, srdce se jí rozbušilo. Nejraději by vzala nohy na ramena a zmizela odtamtud, ale nedalo jí to a vydala se za zvukem.
            "Je tu někdo?" Musela se ovládat, aby se jí hlas netřásl. Tiše došla do kuchyně.
            Stál tam obrovský pískově zbarvený mastif, předními tlapami opřený o kuchyňskou linku a čumákem prozkoumával obsah nádob, které byly z jeho pozice dosažitelné. Na zemi se válelo několik misek a poklička od hrnce, jež nejspíš shodil z hromady čistého nádobí.
            "Dolu, Charlie!" zavelela.
            Pes, evidentně nečekající příchod nějakého dvounožce, seskočil na zem a sedl si. Měl hlad, to bylo jasné. Ale jak dlouho vlastně nejedl, když se ze zoufalství přehraboval v miskách na kuchyňské lince?
Divila se, proto prošla byt. Stačilo jen dojít do obývacího pokoje, aby uviděla muže ležícího na zemi. Přiběhla k němu, klekla si a nahmatala tep. V první okamžik ji přepadl strašný strach, že je mrtvý, ale jeho pravidelný puls ji uklidnil. Dýchal však přerývaně.
"Halo, pane, slyšíte mě? Halo!"
Zareagoval jen mírným přikývnutím.
Rychle popadla telefon ležící na konferenčním stolku a vytočila číslo záchranné služby. Když dispečinku řekla potřebné informace, položila telefon na zem a dál se věnovala muži.
"Podívejte se na mě, prosím! Kolik ukazuji prstů?"
Otevřel oči a sledoval její ruku.
"Dva," odpověděl s námahou.
"Co vás bolí?"
"Ruka… hlava…"
Takže nehýbat… řekla si v duchu a snažila se jej udržet v bdělosti, dokud nepřijede záchranná služba. Rozhlédla se. Na šedivém koberci bylo pár kapek krve, stejně tak i na hraně stolu, nejspíš uklouzl a praštil se. Hbitě vstala a popadla nejbližší ručník, kterým mu podepřela týl.
"Hlavně neomdlete, prosím, záchranka tu bude hned."
Do pokoje přišel pes a lehl si vedle svého pána. Párkrát mu olízl obličej, potom si položil hlavu vedle jeho ramene a sledoval jej svýma oříškově hnědýma očima.
"Fajn, víte, jak se jmenujete?"
"Jonathan Swift."
"Dobře," snažila se pousmát, i když to v téhle situaci bylo k ničemu.
Trvalo jen krátce, než na dveře někdo zabušil. Běžela otevřít a do místnosti se vrátila následována doktorem a zdravotním bratrem. Uhnula jim z cesty a přivolala k sobě i mastifa, který se netvářil zrovna nadšeně.
            "Co se stalo, slečno?"
            "Já… já nevím… Slyšela jsem ránu a myslela, že tu zas ten pes něco provádí, tak jsem přišla a našla ho tu ležet… Nemá amnesii, reaguje na podněty, ale dýchá s námahou…" Mluvila rychle, lékař jen přikyvoval.
            "Jste jeho příbuzná?"
            "N-ne, jen sousedka…"
            Další otázky nepadly. Opatrně jej položili na nosítka a odvezli do nemocnice, stihl ji jen poprosit, aby to neříkala jeho sestře a aby se postarala o psa. Slíbila, že jeho prosbu splní, a tak si musela psa (bohužel) vzít k sobě do bytu. Modlila se, aby on byl v pořádku a aby se jeho sestra nevrátila z Evropy příliš brzy…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alatariel | Web | 5. srpna 2010 v 13:31 | Reagovat

krásná povídka ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama