Zlomená tužka

14. srpna 2010 v 13:44 | Septima Severa |  ► povídky
Uhel lehce vykresloval kontury už tolikrát malovaného obličeje. Zvrásněná ruka s vystouplými žilami jej svírala s téměř až posvátnou úctou, jako by se dotyčná bála, že se každým okamžikem zlomí a jemný černý poprašek ulpí na napnutém plátně. Osoba, jež seděla na židli u stojanu, stále nemohla ten obrázek vyhnat z hlavy. Pořád ten obličejík viděla. Uplynulo tolik let… Její blankytně modré hloubky očí pozorovaly každý kousek chystaného obrazu, jako by snad hledaly tu sebemenší nepatrnou chybičku, jež by se snad mohla do její práce vloudit. Husté bělavé vlasy sepnuté dvěma sponami do drdolu vypovídaly, že daná osoba už měla mládí za sebou.

Nikdo přeci není věčně mladý. Všichni jednou zestárneme, staneme se mrzutými důchodci, kteří by se klidně porvali o místo na sezení v hromadné městské dopravě.
Ale tahle osoba byla něčím výjimečná. Něco na ní nezaujatého pozorovatele muselo upoutat na první pohled…
Ano, pravdou je, že oslavila nejméně padesáté narozeniny. Kde však brala tu vitalitu, jež jí v podobě mnoha rejdivých dryád energicky tančila v pomněnkových očích? Jiní by v takový večer seděli v teple domova, s nazutými kostkovanými papučemi, přikryti dekou, ztracení někde v pohodlí křesla před televizí by sledovali telenovely a maximálně by usrkávali teplý čaj. Jenže ona seděla na židli ve svém ateliéru, který dva radiátory pod starými okny, jež netěsnila, nemohly nikdy pořádně vytopit, dýchala vůni barev urovnaných na stolku a šuplících nedaleké komody a dokonale ztracená mezi obrazy opřenými o okolní stěny, hýřícími pestrými, veselými barvami, z nichž přímo jako teplo z ohně sálala dobrá nálada, malovala portrét mladé dívky.
Za jejími zády se ozvalo cvakání drápů po dlážděné podlaze předsíně. Pak se vedle ní vynořil zlatý boxer s šedivými chlupy na kapsách. Mohlo mu být tak jedenáct let. Posadil se vedle své paničky, kupírované uši vzpřímené, a pozoroval ji svým oříškově hnědým, oddaným pohledem. Milovala ho. Byl její spřízněná duše, její druhé já. Společník na pouti životem. Odložila uhel a položila mu ruku na hlavu. On jen sklopil uši a stále z ní nespouštěl zrak.
Děti už dávno vyrostly a z manžela se opět stal nadšený workoholik. Miloval svou právnickou praxi, trávil v kanceláři spoustu času. A tak s ní zůstával jen tenhle pes, jiskra jejího života. Dávno přestala myslet na budoucnost, protože s každou myšlenkou ji bolestně píchl fakt, že už ani ona tu dlouho nebude. Nikdy si nemohla být ničím jistá.
Párkrát psa pohladila po zvrásněné hlavě a opět uchopila uhel. Jediným pohledem posoudila stávající kontury obličeje, než je opět začala doplňovat dalšími a dalšími drobnými tahy.
Měl to být dárek pro její dceru, která se stěhovala do nového bytu i s přítelem. Ačkoli ona sama nepocházela z umělecky založené rodiny a její vlastní rodiče ji v jejím snu ze začátku nijak nepodporovali, její dcera pokračovala v tom, co její matka začala. Dokonce měla nedávno v Paříži i vernisáž a prodala některé ze svých fotografií. Ona jí nebránila jít na uměleckou školu. Přála si pro ni ten nejlepší osud, jaký jí mohla poskytnout, ale když se její dcera rozhodla sledovat cestu umění, podporovala ji. Sama si prošla obdobným vývojem a několik let promarnila na školách, do kterých byla víceméně nucena z nutnosti vydělávat peníze, neměla šanci zkusit se prosadit talentem.
Odložila uhel a vzala paletu s připravenými barvami. Opatrně štětcem namíchala požadovaný odstín, vdechujíc jejich zvláštní vůni, a pak jej jemnými tahy nanesla na plátno. Znovu a znovu… Postupně barvou vdechovala život pihatým tvářím, plným růžovým rtíkům, plavým vláskům a pomněnkovým očím rámovaným dlouhými, výraznými řasami. Do té doby, než se na ni z obrazu usmívala ta malá holčička. Její výraz nevinné dětskosti rázem nabýval jiného rozměru. Byla na ni pyšná. Vychovala ji, jak nejlépe uměla. V duchu umění…
A teď její sen žil další generací.
Sen o znovuobjevené zlomené tužce z dětství, kterou nevyhodila. Sloužila teď dál k plnění snu staré ženy…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kahren | Web | 14. srpna 2010 v 14:36 | Reagovat

to bylo moc hezky

2 Aidrien Assagir | Web | 14. srpna 2010 v 20:19 | Reagovat

*líbí se mi*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama