Září 2010

Vampiremania

28. září 2010 v 12:43 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Asi bych měla ponejprv říct něco ve smyslu přání dobrého rána, protože (ač jsem v myšlení před mnoha jedinci napřed, ovšem tak i pozadu oproti jiným) teprve v posledních dnech (týdnech nebo měsících) stále dokola narážím jen na vysávače krve. Ano, chtěla bych tento článek věnovat všudypřítomné upířině, která už mi taky slušně vlezla na mozek. Jednou snad tomuto tématu bylo věnováno i pravidelné Téma týdne, avšak já to v té době ještě nepovažovala za svou posedlost, ačkoli v mém podvědomí jsou upíří historky zakořeněny už strašně dlouho. Sama jsem dokonce ve svých začátcích psala převážně o nich (tím druhým byl fandom Harryho Pottera, který už jsem naštěstí opustila).

Nevím, kdy přesně to začalo. Už jako malá jsem měla ráda takové ty strašidelné příběhy od Edgara Allana Poea a série o Sherlocku Holmesovi od Arthura Conana Doylea (teď si asi říkáte, co to má s tímhle společného). Díky nim jsem se pak dostala k Bramu Stokerovi. Jeho Dracula se mi četl moc dobře. A pak už to se mnou nejspíš začalo jít hodně z kopce…


Zpychlé srdce

20. září 2010 v 16:17 | Septima Severa |  ► povídky
            Hladil ji po dlouhých, bělavých vlasech. Ležela mu schoulená v náručí a nechala jej, aby si s ní dělal, co se mu zamane. Už dávno rezignovala. Přestala se bránit. Nemělo to cenu, protože on vždy dosáhl svého.
            "Vezmi si mě," šeptl téměř neslyšně.
            Věděla, že je to jen pár zbytečných slov. Nemilovala jej, a přesto věděla, že on si vezme, co chce, byť násilím. I když byl její bratr… neměl zábrany vůči své touze. Miloval ji - aspoň to tvrdil -, a ač jeho láska nebyla opětována, choval se k ní jako ke své milence.

Nesníš? Nežiješ! (úvaha)

13. září 2010 v 20:09 | Septima Severa |  ► literární odpad
Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy,
na téma týdne
protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají. (Andy Warhol)

Sny jsou krásná věc. A bezpochyby každý nejméně jednou v životě okusil jejich nádhernou, opojnou příchuť. Jen si sáhněte na srdce, lidé - není to pravda? Neb už jako malé děti jsme snili. Holčičky si hrály na princezny, kluci zas na rytíře. A jak doba pokročila, s příchodem nových hrdinů, jež můžeme vyčíst z knížek, či se na nás denně dívají z televizních obrazovek, se i sny postupně začaly měnit.

Balada o děravých fuseklích

10. září 2010 v 16:19 | Septima Severa |  ► drabbles
Seděl zhroucený v rohu, na studené zemi. Všude kolem se povalovaly odpadky, které lidé ledabyle házeli mimo koš, jenž už přetékal. Seděl tam schoulený, objímal si promrzlými pažemi ve špinavém kabátě kolena a snažil se zahnat zimnici. Necítil prsty v děravých rukavicích, jimiž držel čepici, a žebral o almužnu. Když ne pro něj, tak aspoň pro svého čtyřnohého přítele. Pes sedící vedle něj vypadal zuboženě. Na hrudníku se mu znatelně rýsovala žebra, byl poněkud potrhaný z pouličních šarvátek o žvanec. Chlupy měl slepené v chomáčích a vůbec se už nepodobal tomu statnému vlčákovi s hustou, lesklou srstí, kterým kdysi býval.


Každá podkolenka jiná (drabble)

10. září 2010 v 16:18 | Septima Severa |  ► drabbles
Sakra, zaspala! Rychle vstane a oblékne se do prvních hadrů, které jí padnou na oči. Pak z věšáku přímo strhne svou oblíbenou tašku přes rameno a vřítí se do pokoje jako uragán. Rychle namete stoh učebnic, tužek, papírů dovnitř. V kuchyni cvakne rychlovarná konvice. Nalije vodu do termosky s připravenou instantní kávou. Zašroubuje. Pak popadne desky s náčrtky, sešit, co se jí do tašky už nevešel a termosku s kávou a vyletí dveřmi rovnou na chodbu. Obuje si své milované botky, zabalí se do pestrobarevného svetru a shlédne na svoje podkolenky. Co na tom, že má každou jinou? Umělecká duše.

Dvě drabblata: Babí léto

6. září 2010 v 19:36 | Septima Severa |  ► drabbles
Dech přicházejícího podzimu začínal na listí stromů dýchat barvami své pestré palety, vzduch byl prosycen tisícerými vůněmi odcházejícího léta. A stejně ještě nebyl konec jeho vlády.
Teplý vánek na svých křídlech unášel spleti jemných pavučin, jemnějších než to nejlepší hedvábí, na nichž se nesli maličcí pavoučkové a vyhlíželi své domovy. Děti začaly pouštět draky. A nejen děti. Ten zvyk si jako sentimentalitu a připomínku let minulých ponechali i někteří dospělí…
V parcích se sbíraly kaštany, jež pak ožívaly v podobě různých zvířátek pod rukama kreativních dušiček, jiní navlékali šípky jako korále a nechávali usušit…
Kam se poděla sentimentalita dětských let?

------------------------

Jen jedinkrát v roce nastane čas, kdy žezlo a pevné otěže vlády nad zemí předávají si hřejivé léto a pestrobarevný podzim. Ne vždy se však takové předání obejde bez dětinských šarvátek - pak vzduchem plachtí draci a kření se a pitvorné obličeje vrhají na ten náš svět, přivázáni jen na tenkém provázku.
Někteří pak využívají posledních hřejivých paprsků slunce, chodí na luka a pole za městem pouštět také ty barevné plachty vyztužené několika klacíky. Pestrobarevné ocásky za nimi jen vlají. To kolem nich pak běhají zvědaví psi a radují se spolu s dětmi i dospělými, kteří se do dětských let vrací…



Vodní dýmka (femslash 18+)

3. září 2010 v 16:50 | Septima Severa |  ► povídky
       Průvodní song: B.O.B. feat Hayley Williams - Airplanes

     "Nesnáším tmu…" zamumlala Yone. "Nesnáším, nesnáším, nesnáším. Proč ksakru musela kleknout ta pitomá elektřina?"
            V odpověď venku práskl hrom. Dešťové kapky v silných proudech hnaných větrem narážely do okenních tabulí doprovázené občasnými tupými nárazy krup. Kdo nemusel, ten se venku v té psotě nezdržoval. Další blesk vrhl jasné bělavé světlo do pokoje. Vše v něm rázem ztratilo svou útulnost a nabylo poněkud strašidelnějších rozměrů…
            "Počkej, někde tu mám svíčky… Máš sirky nebo zapalovač?" Becky naslepo bloudila pokojem a hledala potenciální zdroje světla. Vždy jich měla několik do zásoby.

Výstava "Tři ženy v Africe"

3. září 2010 v 16:00 | Septima Severa |  ► (performed) art
Kde: románské sklepy Staroměstské radnice, Praha
fotografie domorodců
Kdy: 1. 9. - 31. 10. 2010

Výstava dokumentárních fotografií Lenky Klicperové, Líby Taylor a Jarmily Kovaříkové je prezentována v románsko-gotických sklepeních Staroměstské radnice v Praze. Výtěžek ze vstupného a prodeje fotografií (lze koupit každou za sedm tisíc korun) půjde na konto Nadace Terezy Maxové dětem. K dispozici je i limitovaný počet unikátních fotoknih. Partnerem výstavy je mimo jiné i měsíčník Lidé a Země, který si občas kupuji (v National Geographic je příliš mnoho reklam za přemrštěnou cenu). A mám takový nejasný pocit, že pár fotografií z výstavy jsem v něm už viděla. Respektive na jeho obálce. Ale nejsem si jistá…
Mimochodem všechny tři fotografky získaly ocenění Czech Press Photo a to už má docela velkou váhu. Takový sen se mi nikdy nesplní…
Na fotografiích barevných i černobílých jsou zvěčněni domorodí obyvatelé při každodenních činnostech, které jsou takto dokumentovány. Občas i zapózují, ovšem ty obrázky mají osobitou atmosféru a je v nich vidět ženský pohled na dění na černém kontinentu. Například Jarmila Kovaříková vyfotila zápasníky ze Senegalu a Gambie, Líba Taylor putovala do Keni a Somálska, Lenka Klicperová (posledních šest let pracuje jako šéfredaktorka časopisu Lidé a Země) se zas zaměřila na etnikum Surmů, jejichž ženy si do spodního rtu vkládají ozdobné hliněné talířky.
výstavní prostory
O takový nával rozporuplných emocí se nesmíte připravit, pokud máte nějakým způsobem rádi dokumentární fotografie. Například já osobně mám Afriku ráda a jednou bych se tam také chtěla vypravit. Má to své kouzlo.
Výstava mne svým způsobem zaujala a určitě bych si fotografii i zakoupila, kdyby byl dostatek financí. Mohu jen doporučit.

O čem jsou fotografie slovy jejich autorek?
"Surmové patří mezi poslední izolovaná etnika Afriky, jsou proslulí svou divokostí a nevyzpytatelností. Každý muž nosí zbraň, nejčastěji kalašnikov, a ženy si do rtů vkládají dřevěné nebo hliněné talířky. Fotila jsem ale nejen Surmy, ale i další etnika obývající dolní tok řeky Omo v jižní Etiopii. Ačkoli mě jejich fotografování stálo mnoho fyzického i emočního úsilí, patří mezi mé nejsilnější zážitky na fotografických cestách, jež vedou nejčastěji právě do Afriky. Zachytila jsem národ, jehož způsob života už za pár let bude minulostí. Surmy, stejně jako další podobné národy, jistě brzy pohltí globální svět," říká Lenka Klicperová o kolekci svých fotografií.
"Moje první reportáž v Africe se týkala zápasníků v Senegalu a Gambii, pro něž je boj praktikovaný po staletí mnohdy jediným východiskem, jak se dostat z chudobného života. Každý den pro mnohé z nich znamená tvrdou dřinu v horkém písku bez jasné vidiny úspěchu. Poněkud jiný zápas jsem o pár let později fotila v etiopském kráteru El Sod. Tamější muži denně těží holýma rukama sůl z černého bahna. Společně s nimi jsem absolvovala náročnou cestu dolů a opět nahoru několikrát. Ačkoli se to zprvu zdálo nemožné, nakonec mě přestali vnímat a mohla jsem tak pravdivě zachytit momenty jejich úmorné lopoty," říká Jarmila Kovaříková o svých fotografických souborech.
"Má první profesionální cesta do subsaharské Afriky mířila do Keni, kde jsem strávila měsíc cestovaním a fotografovaním lidi žijících na okraji společnosti.
Navštívila jsem i nebezpečné slumy v Nairobi a rozhodla se, že tomuto druhu práce chci věnovat svou profesionální činnost. Zdálo se mi to smysluplnné a osobně obohacující. Měla jsem to rozporuplné štěstí, že jsem byla svědkem i několika velice nešťastných událostí v historii afrického kontinentu - například masivního exodu lidí po masakrech v Rwandě.
Somálsko jsem zažila před, během a po válce, která do jisté míry v některých částech dosud trvá. Afrika a jeji lidé patří mezi nejsilnější zážitky posledních třiceti let mého života," říká Líba Taylor.
(citováno ze stránek Czech Press Photo, kde najdete více informací o výstavě)
-------------------
Pro více informací doporučuji stránky o výstavě, kde také naleznete více informací o fotografkách a jejich kontakty, na které můžete napsat.
Stránky časopisu Lidé a Země.
Můžete též navštívit stránky Líby Taylor, kde najdete více jejích fotografií z Afriky.


Alfons Mucha: Apoteóza lásky

1. září 2010 v 17:40 | Septima Severa |  ► (performed) art
Tuhle výstavu mohu jen doporučit. Poněvadž uběhlo již sto padesát let od narození tohoto génia z Ivančic
mucha
(Alfons Mucha žil mezi lety 1860 až 1939 - zemřel krátce poté, co jej nacisté po výsleších pustili, údajně deset dní před svými 79. narozeninami), Muchova nadace vedená jeho potomky pořádá tuto putovní výstavu. Momentálně je v pražském Obecním domě (náměstí Republiky u Prašné brány), jehož Primátorský (? teď přesně nevím) sál Mucha sám vyzdobil. Ostatně si myslím, že to byl všestranně nadaný talent.

Kdy: 2. 7. 2010 - 31. 10. 2010 (prodlouženo)
Kde: Obecní dům v Praze
Doba: denně od 10 do 19 hodin

Ve výstavních sálech druhého patra visí nejen jeho slavné plakáty k divadelním hrám se Sarah Bernhardtovou, které tvořil ve svých ateliérech v Paříži, ale i portréty na plátně a fotografie, na nichž jsou zvěčněny modelky z Paříže, i jeho rodina (pokud vím, měl dvě sestry).

"Naším cílem je představit Muchu jako brilantního kreslíře, nápaditého kreativce a vynikajícího fotografa, zkrátka tak, jak není veřejnosti tolik znám," uvádí John Mucha, vnuk Alfonse Muchy a předseda správní rady Muchovy nadace. "Je nám velikou ctí, že sérii výstav můžeme zahájit právě v prostorách Obecního domu, na jehož dekoraci dědeček pracoval," dodává Mucha. (citace ze zdroje - uveden pod článkem jako zdroje obrázků, omlouvám se)