Zpychlé srdce

20. září 2010 v 16:17 | Septima Severa |  ► povídky
            Hladil ji po dlouhých, bělavých vlasech. Ležela mu schoulená v náručí a nechala jej, aby si s ní dělal, co se mu zamane. Už dávno rezignovala. Přestala se bránit. Nemělo to cenu, protože on vždy dosáhl svého.
            "Vezmi si mě," šeptl téměř neslyšně.
            Věděla, že je to jen pár zbytečných slov. Nemilovala jej, a přesto věděla, že on si vezme, co chce, byť násilím. I když byl její bratr… neměl zábrany vůči své touze. Miloval ji - aspoň to tvrdil -, a ač jeho láska nebyla opětována, choval se k ní jako ke své milence.

            Bylo to tak pokrytecké. Okaté, ale přesto svým způsobem rafinovaně nenápadné.
            "Tam venku tě čeká jen smrt, sestřičko. Záhuba. Oni tomu říkají jednadvacáté století. Lidé se nikdy nezmění. Jsou chamtiví. Sobečtí a pokrytečtí, jdou za vlastním úspěchem. Tak tomu bylo vždy. Od dob, kdy s nimi náš otec uzavřel smír, se mnohé změnilo. Svět už není, co býval. Duchové lesů jsou vražděni, lesy jsou ničeny. Místo toho si postavili vysoké domy tyčící se do nebe, urážející naše bohy svou nestydatostí. Říkají tomu vznešeně: města! Pche! Jen betonové džungle! Ale my povstaneme. Znovu v plné síle sjednotíme náš národ a společně vymýtíme to zlo!"
            "Nač tak silné řeči, bratře? Už dávno nejsme to, co jsme bývali. Tak nač pořád žiješ v iluzi?"
            "Nežiju v iluzi, sestro. Já žiju v naději na lepší zítřek. Věřím. Věřím v budoucnost našeho národa." Políbil ji na čelo. "My to dokážeme."
            My? My se už stovky let schováváme na těch bohy zapomenutých místech, v zastrčených koutech světa. Oni na nás zapomněli, pomyslela si hořce ona. Už nikdy nebudeme takoví, jací jsme bývali…
            Jako by snad vycítil, nač právě jeho sestra myslí, přivinul ji k sobě ještě pevněji.
            "Neztrácej víru, sestřičko…"
            Po tváři se jí kutálela horká slza. "Já už dávno vidím jen krutou realitu, bratře. Našeho rodu den ode dne ubývá, je nás méně s každým úderem srdce. Jednoho dne už nebude nikdo, kdo by mohl vypovědět o zašlé slávě našeho světa…"
            "Tvá slova zraňují, sestřičko," šeptl jí do ucha.
            "Mnohem víc mne než tebe…"
            Byla jako bič zakusující se jí do duše. Zraňovala s každým dalším šlehnutím, s každou další hláskou. Pravda tížila.
            Avšak táž pravda byla tak krutá.
            Další horká slza sklouzávala po její tváři. On ji prsty setřel a opět ji políbil na čelo. "Není důvod k slzám," šeptl tiše jako vánek pohrávající si se zelenavými lístky v koruně prastarého stromu, Ducha lesa. Posledního svého druhu.
            "Konec přichází…"
            "Ne. Ještě máme čas."
            "A kdo se k tobě připojí, bratře? Bojí se. Všichni máme strach. Už dávno to nejsou ten maličký ustrašený národ, který bylo lehké si podmanit… Tak už to pochop, prosím. Náš věk skončil. Teď nastal věk lidí…"
            "Lži!" zvýšil hlas.
            "Ne, bratře. Ty to nikdy nepochopíš," šeptla a opřela se o ruku, aby se mu mohla podívat do očí. "Nikdy sis nepřipustil prohru. Bude to tvá smrt." Vstala a chtěla odejít, avšak jeho pevná paže ji zastavila.
            "Neprohrajeme," šeptl.
            "Tvá pýcha mě zraňuje víc než vidina záhuby, bratře." Vymanila se mu a s pláčem odešla kamsi do temnoty.
Zůstal sám. Možná navěky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aidrien Assagir | 25. září 2010 v 20:41 | Reagovat

:-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama