Říjen 2010

Koledu, nebo něco provedu!

29. října 2010 v 10:00 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
HALLOWEEN

Pumpkin Patch
Pravda pravdoucí, tohle téma týdne mi opět nahrává do karet. A tak nezbývá, než vyložit všechny své trumfy na stůl, nebo ne?
Faktem je, že ještě na začátku týdne jsem byla pevně rozhodnutá, že se k Halloweenu nevyjádřím byť ani slůvkem. Když jsem projížděla ty články, zvedal se mi žaludek nad tím, jak jsou někteří blogeři buď cvoci anebo neznalí historie toho svátku. Vypadalo to, že mě všechno spíš odradí, než nalomí k sepsání článku. Jenže to by se mi do cesty již poněkolikáté nesměl zaplést phoenixrise.blog.cz a její článek "Halloween a já".


Hippokratova přísaha

17. října 2010 v 13:00 | Septima Severa |  ► povídky
Damien stál před vysokými dveřmi. Měl strach z toho, co jej čeká. Měl strach z budoucnosti. Protože právě tribunál právě třímal jeho budoucnost ve svých rukou a bylo jen na něm, jestli jej pustí dál vstříc spáse anebo jej na věky zatratí.
Když se otevřely, jasné bílé světlo jej na okamžik oslepilo. On se však nevzdal a udělal první krok vstříc osudu. Před očima se mu v tu chvíli přehrál celý jeho dosavadní život jako němé groteskní divadlo. A on musel naprázdno polknout…
Viděl je všechny. Své velké vzory, ochránce, věřitele. Stáli tam a shlíželi naň jako na svou poslední naději. Apollon, bůh slunce, vedle něho Hippokrates, otec medicíny, andělé i sama Smrt. Všichni se naň dívali svýma prázdnýma mrtvýma očima navždy uzamčeni v chladném, bezduchém kameni těmi nejlepšími sochaři z nejlepších. Dokázali je zkrotit a na věky zastavit čas. Aspoň pro ně.
Kéž by to někdo udělal i pro něj. Kéž by se i pro něho zastavil čas…

Decadence now! Za hranicí krajnosti

15. října 2010 v 22:10 | Septima Severa |  ► (performed) art
DECADENCE NOW! - Za hranicí krajnosti

Rudolfinum, Praha
30. 9. 2010 - 2. 1. 2011

kurátor: Otto M. Urban

Ačkoli často slýchám narážky na tuto výstavu, musím uznat, že jakékoli odsuzování všeho je zcela bezpředmětné. Výstava jako taková rozhodně veřejnosti ukazuje umění podané v různých formách, jež se mohou některým jedincům zdát až odporné, ale za sebe mohu s klidným srdcem říct, že je shledávám přínosem (otázkou ovšem je, v jaké míře). Jistě, dekadence je všeobecný úpadek, taková ta černá ovce velké rodiny, které říkáme umění (ať už se jedná o literaturu, výtvarné umění či cokoli jiného). Avšak i v "ošklivosti" nebo spíš "nechutnosti", něčem, co boří i to nejzazší tabu, lze přece najít nějakou perlu, něco hezkého. I v ošklivosti je krása, jak hlásal Baudelaire, předchůdce "prokletých básníků".

J. A. Rimbaud: Opilý koráb

11. října 2010 v 20:16 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Tuhle báseň jsem si nějakým způsobem oblíbila, ani nevím jak. Jean Arthur Rimbaud je další z "Prokletých básníků", měl možná milostný poměr s Paulem Verlainem a byl to symbolista. A dekadent. Jeho básně jsou chytlavé a myslím, že by se líbily. Já osobně poezii nemusím, ale jsou autoři, jejichž verše mám ráda.
A tady jsem si dovolila jednu opsat ze sbírky "Má bohéma". Nejspíš i proto, že mám mometálně takovou podivnou náladu a tyhle verše ji vystihují lépe než cokoli jiného. Je sice trochu delší, ovšem stojí za to. Vzdejme tedy hold ironii básníka, který své mistrovské dílo, jímž kdysi uchvátil tehdejší pařížskou smetánku, napsal ve svých sedmnácti letech. Kéž bychom nikdy nezestárli...
Mimochodem, věděli jste, že Rimbaud svůj talen v devatenácti letech zahodil a přestal psát, protože si myslel, že "my umělci" jsme spodina společnosti?

Hřbitovní dýchánky

11. října 2010 v 17:26 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
V té hlíně, ve které je plno slimáků,
chci vykopat si hrob, kde moh' bych složit kosti
a pohodlně spát, spát spánkem tuláků,
jak žralok ve vodě spát sladce do věčnosti.

Mám nechuť k závětem a k hrobkám hlupáků;
než prosit zaživa svět hyen o milosti,
radš pozvu havrany, ať silou zobáků
mně rozklovají trup, ať žerou do sytosti.

Ó, červi bez očí, je to tak prostá věc,
jdu k vám, já svobodný a šťastný umrlec;
vy chtiví mudrci, vy děti nečistoty,
jen klidně hlodejte v té lidské ropuše
a řekněte mi, jsou-li ještě jaké psoty
pro toto zestárlé mé tělo bez duše?

(Charles Baudelaire - Veselý umrlec; sbírka Květy zla; přeložil Vítězslav Nezval)

Zhrzená hříčka osudu

8. října 2010 v 15:37 | Septima Severa |  ► drabbles
Jsem jen ubohou hříčkou Osudu. Existence, jež si nezaslouží dýchat stejný vzduch jako ostatní. Polámali mi křídla, vzali mi vše. Zbyla jen prázdná duše se zlomeným srdcem. Ty rány se nikdy nezahojí. Vždy tu bude někdo, kdo byť jen svými slovy opět bodne, kdo bezchybně zasáhne mé srdce. Opět budu krvácet, znovu budu křičet. Ale nikdo mi nepomůže. Jse odstrašujícím příkladem pro ostatní. Musím snad trpět proto, aby se nenašel jiný, kdo spáchá stejný hřích? A proč to tak bolí?
Proč zrovna já? Je tu ještě někdo, kdo by mi pomohl? Kdo by mne podržel? Prosím, pomozte Padlému andělovi… prosím…

Krevní transfúze

7. října 2010 v 15:36 | Septima Severa |  ► drabbles
Ležela na lůžku, jen rozmazaně vnímala okolí. Obklopovala ji bílá tma. Vše bylo bílé, bezútěšné, chaotické… Nevěděla, jak dlouho už na nemocničním lůžku leží, čas již dávno přestala vnímat. Jediné, nač se mohla soustředit, byla hadička vedoucí z krevní transfúze do žíly její pravé ruky. Kapka po kapce vlévaly do jejích žil nový život…
Zamžikala, pálily ji oči. Jak dlouho už tu vlastně je? Jak se tu ocitla? …
Náhle ji přepadl strach. Všude viděla krvavé šmouhy. Ne… ona ležela v kaluži krve. Cítila, jak z ní každým okamžikem prchá život… Bála se. Tak moc se bála smrti… Toužila opět žít…

S příchutí sektu

6. října 2010 v 15:35 | Septima Severa |  ► drabbles
Seděly na okenním parapetu, poloprázdná lahev šampaňského mezi nimi, zlatavý obsah rozlitý do dvou vysokých, štíhlých sektovek. Lehce popíjely, smály se. Do plechovky od RedBullu, která byla zpola naplněná vodou a sloužila jako popelník pro dnešní neobvykle dlouhý letní večer, vhazovaly nedopalky cigaret. Bublinky rychle stoupaly do hlavy.
Jak čas pokročil, jazyky se jim začínaly plést. Záclony už dávno načichly modravým, líně se povalujícím cigaretovým kouřem. A ony stále pily. Z lahve z tmavozeleného skla však tekutina jen pomalu ubývala.
Jejich jemný zvonivý smích se rozléhal tmavým pokojem. Vždyť noc je ještě mladá, i když hodiny už dávno odbily dvanáct…

V moci

5. října 2010 v 15:34 | Septima Severa |  ► drabbles
Krajinu osvětloval měsíc v úplňku. Všude bylo ticho, jen v dáli se bezmračnou nocí neslo vytí vlků. Naléhavé, svolávající. Pro ni svazující a rozkazovačné Nesměla neuposlechnout.
Ráchel věděla, že volání svých druhů brzy podlehne. Zvlášť když jí poroučel On. Netvor z Karpat. A tak když se měsíc schoval za pár cárů oblak, nastala ta pravá chvíle. Ráchel skočila z vysokého viklanu dolů. Přitom se přeměnila. Už to nebyla ta sympatická dívčina, nýbrž nádherná sněhobílá vlčice, jež upírala svůj pohled kamsi do lesů. Nejmladší ze smečky.
Obklopili ji, jejich žlutavé pohledy svítily ze tmy, schované před zraky těch nezasvěcených. Bratři, sestry.

Černá růže

4. října 2010 v 15:33 | Septima Severa |  ► drabbles
Ležela tam téměř bez povšimnutí, jen mírný vánek si pohrával s jejími okvětními lístky. A pak tu byl ještě on. Muž s maskou na obličeji, který ji sem položil na temně rudý samet, na oltář. Klečel tam už příliš dlouho, stále opakoval modlitbu k bohům, jako nějakou mantru, ruce spjaté, hlavu skloněnou. Svit svící jen matně osvětloval prostor hlavní lodi. Nikdo jiný zde nebyl, venku panovala hluboká noc.
Kdesi v dálce odbily hodiny, byl čas jít. Pomalu vstal a odebral se k východu. Zbyla po něm jen černá růže a nevyslyšená modlitba, pomalu utichající v prázdnotě prostoru chóru, unášená vánkem.

Kamenný host

3. října 2010 v 15:32 | Septima Severa |  ► drabbles
V mlžném oparu snášejícím se nad cestou a porůznu se klikatícím nebylo vidět téměř ani na krok. On se však nezalekl a šel dál. Pro něj nebylo cesty zpět. Neměl se kam vrátit, proto se trmácel světem a bil se s životem.
Něco se před ním nejasně rýsovalo. Přistoupil blíž, aby tomu jistě lidskému obrysu pohlédl do tváře. Stálo to na kraji cesty, na místě, kde normálně stávají madonky či kříže, u kterých člověk na dlouhé cestě může na chvíli zastavit a pomodlit se. V kamenné tváři, která vypadala jako opravdová - jen jí vdechnout život -, se zrcadlila bolest a trápení…

Prastaré schodiště

2. října 2010 v 15:31 | Septima Severa |  ► drabbles
Stojíš uprostřed cesty poseté tisíci spadaných lístků z okolních stromů. Před tebou se jen nejasně z reliéfu krajiny rýsuje kamenné zdivo a starobylé schody. Je parné léto, avšak v stínu lesa, který se ujal vlády nad tímto místem, to není tak znatelné. Zlehka vykročíš a pomalu stoupáš po točitém schodišti ohlodaném zubem času. Náhle zaslechneš podivný šramot. Otočíš se. Způsobil jej jen zvědavý havran černý jako sama noc. Občas se kolem tebe mihne nějaká veverka splývající s okolím ve svém hnědém kožíšku. Hrubě otesané kamenné zdivo, přežitek své doby, prozrazuje, na čím území se právě nacházíš. Kdysi tu někdo pobýval…

Má přezdívka. Jak vlastně vznikla?

1. října 2010 v 20:34 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
chupa chups
Narážím na to zas a znovu. A není to tak dávno, co se mě někdo ptal, proč je má přezdívka zrovna Septima Severa. Mimochodem, na tohle se mě ptáte nejen vy na Blog.cz. Nuže, dnes je na pořadníku malé brouzdání v minulosti, z něhož by později měla být vydedukována odpověď. Pro všechny.

Mnoho z vás jistě ví, že Septimus Severus byl jeden z pozdních římských císařů z tehdy vládnoucí dynastie Severovců. Ti se u moci drželi mezi lety 193 a 235. A bohužel Septimus Severus, který byl na trůn dosazen legiemi z východní části Římské říše a za manželku měl Syřanku, Řím barbarizoval a nedbal na antickou kulturu. Jednoduše řečeno udělal bordel. A ničil památky v Egyptě, který už byl pěkně dlouho jednou z římských provincií.
A moje přezdívka s ním nemá nic společného. Začala jsem si tak říkat ještě na základce ze zcela jiných důvodů. Sice to ve volném překladu znamená "Sedmá krutá", což já umím být, ale s touhle teorií jste pohořeli.
Sedmička je pro mě takové to magické číslo, které mi přináší štěstí a smůlu zároveň, a Severa jsem si vybrala kvůli jinému jménu… No, to tu už nebudu rozebírat, možná vám to docvakne, obvod se uzavře a žárovka se rozsvítí.

I když… jak tak nad tím pořád přemýšlím, možná jeho jméno i svým způsobem chci očistit. Protože Septimus Severus ničil umění v Egyptě a vlastně i římskou kulturu tím, že do ní vnášel prvky východních civilizací. A já? Já tak nějak umění upsala svou duši. I když si občas připadám jako dekadentní rádoby umělkyně, co se snaží svou zvrácenost ducha zobrazit i mimo vlastní svět. Kdoví, možná se mi jednou tahle nesmyslná mise podaří…

Jen tak na okraj: jako dekadentní umění se většinou označuje to vyhrocené, co přesahuje míru obecně přijatelného a bourá tabu, provokuje. A neříkejte, že já svým způsobem neprovokuju. Pche, to se ještě uvidí…

----------
Edit: Autorkou stampky je Detts

Prostitutka

1. října 2010 v 15:30 | Septima Severa |  ► drabbles
Najednou se ocitla sama, bez rodičů. Už neměla domov, nevěděla, kam jít. Nic jí nezbylo. Všechno skončilo, bylo to pryč. V nenávratnu. Co bude dělat? Jak přežije? Netušila. Ale pokaždé se modlila k bohu, aby ji ušetřil.
Osiřela. Zbyla jí jen jediná možnost - život na ulici. A ani ten nebyl jednoduchý. Večer co večer prodávala své tělo. Z nevinné dívky se stala společnice pro kohokoliv, kdo byl ochoten zaplatit. Byla nucena obcovat s lůzou i aristokraty, věkem bez rozdílu. A to jen proto, aby měla co do úst.
… Ztratila smysl života, nemohla jinak. Jiného východiska pro ni nebylo. Byla děvkou.