Listopad 2010

První advent sarkasmu

28. listopadu 2010 v 21:50 | Septima Severa |  ► drabbles
První vločky se líně snášejí z ocelově šedého nebe na ponurý svět. Lidé uklízí, myjí okna a horlivě shání vánoční ozdoby v přeplněných obchodních domech IKEA jen proto, aby stihli k prvnímu adventu po oknech či jiných částech domu rozvěsit barevná, mnohdy přeplácaná světélka, jež blikají, až oči přecházejí. Do oken pak dávají laciné elektrické náhražky svícnů, jež koupili za výhodnou cenu na vietnamské tržnici. U chladnoucí kávy listují hordou letáků a slintají nad komercializací Vánoc. Co komu nadělí pod stromeček?
… A sníh jen tiše padá, studené pichlavé slunce jej za okamžik roztaví, ledový mráz z něj vytvoří kluzký led…

FESTIVAL AKADEMICKÉHO GYMNÁZIA 2010 (FAG)

27. listopadu 2010 v 10:00 | Septima Severa |  ► (performed) art
… aneb po škole ve škole, dámy a pánové!
Heslo: ZAŽÍT ŠKOLU JINAK!

Festival AG
Od začátku října probíhalo na půdě akademického gymnázia hned několik workshopů, kde si studenti mohli pod vedením zkušených lidí nechat poradit a zrealizovat své malé sny. Protože letošním celkovým tématem byla Nesmrtelnost (přiznávám, trochu nešťastné téma), studenti ve třech workshopech - divadelním, fotografickém a filmovém - vytvořili svá dílka, jež pak byla prezentována.
Všechno vyvrcholilo ve dnech 25. a 26. listopadu, kdy se oficiálně FAG konal. Program, jenž byl opravdu pestrý a každý si v něm mohl najít, co jej bavilo (neb kromě školních kapel, módní přehlídky, promítání filmů a seriálů a karaoke přijala pozvání i umělkyně, která si říká Toy Box, aby nám ukázala, jak se dá vytvořit sítotisk - o té napíšu článek o něco později, všeho se dočkáte), visel v každém patře a u vchodu jej rozdávali příchozím. Ale protože ve škole mohli přespat jen aktuální studenti AG, ale na festival jako takový byli pozváni i absolventi atd., museli jsme být organizačně rozlišeni - kdo zůstával i po dvaadvacáté hodině, dostal pásek na ruku, kdo měl být "vyhnán", byl označen čuníkem.
Chro chro.

Jedna dekadentní, nesmyslná.

19. listopadu 2010 v 21:04 | Septima Severa |  ► povídky
Beze smyslu. Bez obalu. O konci světa.

Přišel čas smýt ze sebe hřích žití a posléze vyzvracet své absurdní myšlenky shrnuté do nesmyslného, zcela bezduchého románu pro ženy, takového výkřiku do tmy. Zaznamenat každičký moment stravujícího bytí v anonymitě davu lidí. Zapsat i ten sebemenší detail. Ničeho. Nicoty. Prázdného okamžiku, který žijeme jen jednou. Paradoxně. Bolesti. Radosti. Válení se v kupě sraček. Labyrintu očistce.
Už je čas na rituální oběť. Zabijme toho mrtvého pavouka. Ulovme jej a nakrmme jeho mízou naše slepé, stále nespokojené bohy. Usmrťme toho nebohého klepítkatce. Obětinu. Ať zdechne podruhé. A zapijme dnešní prchlivou, vrtošivou štěstěnu shnilými klasy otrávené kukuřice.
Přijde chvíle, kdy chaotické nápady zaznamenané na cáru shnilého papíru donutí zvracet jiné. Znechuceností. A my nabudeme zcela jiných rozměrů. Přijde nepochopení. Zatracení. Čas opovržení. Staneme se vyhnanci vlastního červavého ducha. Upíšeme se ďáblu. Krví. Nevinností. Staneme se sirotami. Ne… těmi už vlastně jsme. Posly samoty. Zbloudilými duchy hledajícími cestu ve věčné temnotě…
Pesimismus. Denní chléb každého z našich. Melancholie. Prázdnota. Jednáme zcela nesmyslně, proti pravidlům srdcové dámy.
Chladná ocel pak prosviští vzduchem. Rozkrojí jej vedví a nasytí jím hladová hrdla. Potom ztěžka dopadne na naše šíje. A hlavy budou padat po schodech nahoru, jakože voda teče do kopce. Kdo nám dá mince pro Chárona? Kdo libou písní, flétnou ukolíbá tříhlavého Kerbera ke spánku? Nikdo. Budeme v tom sami.

Topíme se. Po kolena se opět brodíme v sračkách. V téru. Ropě. V benzinu či naftě. Škrtni tedy zápalkou a rozsviť. Vždyť je tma. Ani světlušky naděje nesvítí. Nikdy nebudou. Protože už není naděje. Jen Apokalypsa. Všichni zdrhli, vykašlali se na nás.
V krvi. Potu. Slzách. Na kolenou.
Tichá modlitba se nese nedýchatelným vzduchem. Vichřice zkažených pocitů rve nám kyslík od úst. Co teď? Chcípnout? Nikdy.
Nebereme si servítky. Neutíkáme hrobníkovi z lopaty. Necítíme vůni ani smrad, bolest ani radost. Jsme slepí. Hluší. Němí… A přesto křičíme. Naše výkřiky do tmy nesou se krajinou. Slyší je však někdo? Nejspíš nikdo. A dýmějový mor se nám obloukem vyhýbá.
A pak je konec. Světlo. Poslední poblikávající žárovka houpající se na děravém kabelu. Konec tunelu. Nicota.
A zase sračky. Nekonečný koloběh zašlého života.

Jablko z Ráje

18. listopadu 2010 v 20:22 | Septima Severa |  ► povídky
UPOZORNĚNÍ: Přináším vám prapodivnou variaci na biblický příběh o vyhnání Adama a Evy z Ráje. Prosím, neberte to jako povídku sepsanou za účelem šířit snad víru v Boha. Já sama jsem ateistka a k Bohu se nemodlím, vedena ke čtení Bible jsem nikdy nebyla a nemám ani v plánu dát se na cestu víry. Pokud však tato krátká povídka padne do rukou někomu věřícímu, nechť bere ji s úsměvem a nepozastavuje se nad prapodivným smyslem mých slov…
Nechci tu vyvolávat žádné plamenné diskuse ba ani číst urážlivé komentáře. Prosím, berte na vědomí, že tyto řádky byly sepsány jen za účelem literárním, čistě z náhlých myšlenkových pohnutek a pochodů, nikoli jako jakýkoliv náznaků sympatií s církví. To v žádném případě. Od víry se distancuji.
Nechť toto prohlášení vejde v platnost s datem zveřejnění povídky na stránkách BLACKSPOT.
© 2010 Septima Severa


Kámen a pírko: Květ pouště

8. listopadu 2010 v 20:35 | Septima Severa |  ► povídky
... pokračování povídky Kámen a pírko ...

***

Karavana se hnala kupředu nehostinnými písčitými pláněmi pouště, slunce už zapadalo, avšak z písku stále sálal žár slunečného dne. V těch končinách nebylo ani živáčka, nikoho nepotkali, natož spatřili v dálce. Kolem velbloudů naložených kořením, látkami, šperky a jinými cennostmi hlídkovali ozbrojení muži na rychlých koních černých jako sama noc. ač tu nikdo nežil trvale, pouštěmi uprostřed kontinentu kočovalo několik bojovných kmenů, které přepadávaly karavany a loupily. Už nejeden obchodník si na nich vylámal zuby a jeho zboží nikdy nedorazilo na místo určení.
Dnes však žádné nebezpečí zpoza písčitých dun nepřišlo a oni se utábořili. Rychle rozbili několik stanů a přečkali tu chladnou noc.
Áine seděla u ohně, pozorovala temné nebe poseté hvězdami a přemýšlela. Tušila, že ji ten holohlavý prodá nějakému zakrslému nákupčímu za Abdullahovými zády. Vyměnil ji za váček denárů. A tím všechny její iluze a sny o znovunabyté svobodě odvál vítr…

Kámen a pírko

8. listopadu 2010 v 20:33 | Septima Severa |  ► povídky
... A teď jednu pro Polgaru:

***

Stál nad ní muž s modrým šátkem ovázaným kolem hlavy, v ruce mosazný dalekohled. Zpod šátku mu k ramenům splývaly husté černé vlnité vlasy se zapletenými korálky, možná kostěnými, sluncem opálenému a větrem ošlehanému obličeji vévodil orlí nos, přes pravou tvář se mu táhla světlá jizva. V levém uchu se mu pohupovala nenápadná zlatá náušnice. Jeho špinavé, propocené volné oblečení povlávalo ve svěžím mořském vánku prosyceném vůní soli. Nad ním se na stožáru zmítala šarlatová vlajka téhle otrokářské bárky. Nevěnoval jí sebemenší pozornost. Jeho kamenná tvář byla upřená kamsi k obzoru, viděla jen jeho siluetu proti slunci.
Cítila na své tváři kapky vody. Osvěžovaly a zároveň sůl pálila. Pálila v krvavých šrámech od biče na předloktích. Snažila se utéct. Chytili ji a potrestali. A ji opustila naděje na svobodu. Moc dobře věděla, že za další pokus o útěk může zaplatit životem.

Ranní procházka po pražském nábřeží

6. listopadu 2010 v 12:53 | Septima Severa |  ► (performed) art
nábřeží
Vstávat brzo ráno je nelidské, zvlášť tehdy, pokud je důvodem ke vstávání škola. Ble, nesnáším školu. Je to opruz. Ale dejme tomu, že jsem se dnes (o víkendu, chápete to) rozhodla vstát v pět (to byl původní plán, který ztroskotal - trošičku jsem zaspala a vstávala až v šest) a jet do centra fotit.

                 
Když už jsem nestihla dojet na místo včas, rozumějme tak, abych stihla svítání, aspoň že tam bylo celkem liduprázdno. Je zvláštní jít ráno po nábřeží, když nejezdí skoro žádná auta, lidé ještě spí a tramvaje, které vás míjejí, jsou téměř prázdné. Má to svoje kouzlo. A taky to může být nezvyk, protože Praha je poměrně rušnou (nejen turistickou) destinací, když beru v potaz, že se to tam jen hemží nočními bary a diskotékami. Naštěstí jsem však žádného opilce nepotkala. Jediným problémem byl vítr. A ten si pohrával s lampami u Národního divadla. Brr, to skřípání bylo děsné. A děsivé.
Triga, Národní divadlo
Když jsem nafotila Národní divadlo ze všech možných stran a úhlů - je to jedna z možností pro můj příspěvek na školní výstavu -, tak jsem se tramvají vydala na Výtoň, byť je to relativně blízko. Tam jsem strávila dobré půl hodiny studií labutí. Dejme tomu, že to pak v budoucnu použiju pro jeden ze svých akvarelů, neb na DeviantArtu jsem už dlouho nic nespáchala. Čekala mě letka hladových racků a jiného vodního ptactva somrujících něco k snědku. V tu chvíli jsem si zazoufala, že jsem doma zapomněla kus okoralého chleba. Protože kdybych přilákala celé hejno racků, mohly být fotky i zajímavější. Ale i tak jsem se spokojila s labutěmi pyšně roztahujícími svá bělostná křídla, několika desítkami kachen a věčně hladovými holuby. Uvidím, co z toho na ten akvarel poskládám. Jasné ovšem je, že bude. Jenže řeknu vám, fotografovat v hromadě ptačího trusu, když to řeknu slušně, byť zaschlého, není nic příjemného. Zvlášť ne tehdy, když nechcete obětovat své zánovní džíny.
železniční most, Výtoň
Zpátky jsem se prošla po nábřeží a kochala se vodou. Připravovali tam i sobotní farmářský trh (škoda, mohla jsem se zeptat, jestli nemají nějaké staré pečivo, i když koštětem hnaná jsem zrovna být nechtěla). To už jsem fotila tak nějak všechno, co mě praštilo do hledáčku. Ale vyšlo to. A tak mám i pár fotek lodí a okolních domů… Prostě 650 snímků na přebírání. Aspoň budu mít co dělat.

labutě
pyšný labuťák
Takhle normálně Prahu nezažiju, abych potkávala lidi, co ráno venčí psy nebo se jdou proběhnout. Je doopravdy zvláštní nepotkat žádnou bandu turistů. Ale tím líp. Možná tomu vytvořím i samostatnou galerii, něco by se také mohlo objevit na DeviantArtu… Ale musím říct, že obrázky doplňující tento text, jsou na 100% autorské.

procházka
Asi jsem musela být za naprostého magora. Protože "normální" Pražáci přece brzo ráno nepobíhají po nábřeží s fotoaparátem v ruce, nemám pravdu? I tak si ale myslím, že se dnešek vyvedl a stálo mi to za to.

© Septima Severa, 2010