Prosinec 2010

Jedovatý nepřítel

29. prosince 2010 v 15:04 | Septima Severa |  Dračí doupě
"Ne, už tu nebudu ani chvíli! Pochop konečně, že nejsem jako ty!"
"Teď nesmíš ven! Uvidí tě, prozradíš nás!"
"No a co? Jdou přece po tobě, tak si poraď!"
"Dost už, sakra! Nehádejte se!" odtrhla je plavovlasá žena, asi tak dvacetiletá, od sebe. "Copak aspoň chvíli nemůžete být zticha?" napomenula je káravým tónem. "Ano, jdou po ní, ale vědí, kdo s ní je. Dlouho nás pozorovali. Vědí, že kde jsme my, je i ona!"
"Ticho," šeptla rychle Alice. "Pryč od oken, viděli nás!"
Ozval se zvuk tříštěného skla. Šíp se zabodl do podpěrného trámu jen několik centimetrů nad jejich hlavami. Alice nemohla spustit své medové oči z letek ze sojčího peří. Dobře věděla, kdo po ní vystřelil. Byl to ten samý lovec, co před několika lety zabil Jamese, jejího druha.
"Otevřete dveře!" ozval se zvenčí rozkazovačný, tvrdý tenor.

Je libo zabít vánočního psa?

20. prosince 2010 v 20:50 | Septima Severa
Tento článek vznikl pouze jako reakce na dnešní odpolední akci aktivistů. Jakékoli nesouhlasy atd. akceptovány, protože každý má na tuto věc svůj vlastní názor...



Při vánočním shonu se toho může udát spousta, ale že bychom si (pakliže ovšem jíme ryby a dodržujeme tradici) odpustili kapra, to ne. Rok co rok se v malinkatých kádích mačkají desítky vystresovaných a zraněných ryb, které pak končí na vánočních stolech mnoha rodin. Znáte taky tu scénu, kdy u jednoduchého pultu s potravinářskými vahami stojí muž se strništěm na tváři a křiklavě červenou pletenou čepicí s bambulkou, pichlavýma očkama střílí pohledy po malých dětech, které si chodí ryby nadšeně hladit nic nedbajíce několikastupňového mrazu, zástěru mají celou od krve a vedle prkýnka nesoucího známky opotřebení se válí špinavé nástroje?
Letos se proti tomuto nešetrnému zacházení s kapry opět ozvali aktivisté, kteří v Praze na Náměstí republiky předvedli "Prodej vánočních psů" s ceníkem, zkrvavenými flákotami masa atd.

Rozdíl mezi zabíjením psů a kaprů je jen v našich zvycích a předsudcích, hlásal transparent. A mají pravdu. Ano, dnes musím přiznat, že mají pravdu. Zabíjení kaprů by se doopravdy dalo označit nálepkou pouličních jatek, ovšem málokdo si uvědomuje, že i to němé zvíře, které má mozek oproti psovi mnohonásobně menší, cítí své okolí stejně. To, že je v tom biologická otázka evoluce, s tím na mne nechoďte.
Je stejný pes jako kapr?
"Určitě ne. Jako mohli by mít lepší podmínky, pro ty kapry, ale se psem je asi jinej vztah než s rybou…" řekla jedna dívka.
Tohle je podle mne otázkou osobního názoru. To, že nějaká důchodkyně (dle vzhledu soudím, že požívá živočišný tuk) tvrdí, že je to nelidské a že sama je vegetariánka? Prosimvás, nevěšte mi bulíky na nos. Jo, je to nehumánní.

Pes a kapr jsou to samé. Jen city k nim se dost liší. Jistě, kapr je ryba a pes savec, řádem šelma. Ovšem oba jsou strunatci. Jistě, nějaká trepka velká neucítí bolest, protože kdybyste ji vzali kladivem po hlavě, rozmáznete ji celou. Avšak kapr cítí. Stejně jako pes. A kdyby člověk měl kapra jako nejlepšího přítele (tedy kdyby kapr nahradil psa po boku páníčka), taky bychom raději zabíjeli psy než kapry. Kdyby si naši předkové neochočili psa, taky bychom ho dodnes brali jako kus žvance. Dokážete si představit, že byste si zašli do samoobsluhy na rohu ulice a v mrazicím boxu by vedle kuřecích prsních řízků ležela i vanička s nápisem "psí stehenní řízky vykostěné, chlazené, první jakost"? …

Čtvrtý advent sarkasmu

19. prosince 2010 v 20:59 | Septima Severa |  ► drabbles
Shánění dárků na poslední chvíli se nevyplácí. Žena se vzteká nad spáleným Izidorem, muž sedí u televize a předstírá spánek, aby jej snad náhodou nezapřáhla do práce, již evidentně nestíhá. Pod očima se jí rýsují kruhy, dělá se jí mdlo, když si představí, že stráví další probdělou noc balením dárků pro své ratolesti, rodinu, kolegy… Děti pobíhají po bytě a radují se z nadcházejících prázdnin, občas potají uždíbnou kousek cukroví. Žena dostává hysterický záchvat, když jí volají z práce, že je kolega nemocný, hroutí se na zem. Děti radostně povykují. Muži to nedá, jde se podívat, co se ženě stalo.

Večer poezie 2010 s vůní černé kávy

15. prosince 2010 v 18:33 | Septima Severa |  ► (performed) art
Co: Večer poezie 2010
Kdy: 13. prosince 2010
Kde: Akademické gymnázium Štěpánská, Praha



Třetí advent sarkasmu

12. prosince 2010 v 15:36 | Septima Severa |  ► drabbles
Matka běhá po kuchyni a chytá se za hlavu, že ještě nemá napečeno na Vánoce a že na to má jen dva volné dny. A tak povolává armádu pomocníků v podobě jednoho člověka, aby udělal aspoň těsto na poslední dva druhy slepovaného cukroví…
Maraton po obchodech se v tuto dobu nedoporučuje už ani normálním lidem, natož kardiakům. Ne že by se jim mohlo udělat mdlo při pomyšlení na některé báječné slevy, nýbrž proto, že by dotyčným mohl o zdraví usilovat infarkt při hodinovém čekání ve frontách a následném zjištění, že zboží už je vyprodané.
A co teprve my bez dárků???

Druhý advent sarkasmu

5. prosince 2010 v 19:15 | Septima Severa |  ► drabbles
Muž se vzteká v koloně v centru města, protože ačkoli silničáři hlásali, jak jsou připraveni, první várka sněhu, jenž už několik dní neroztál, je nemálo zaskočila. Auta zaparkovala uprostřed rušné metropolitní třídy na nejméně dvě hodiny. Žena zase nadává u plotny, že spálila vanilkové rohlíčky. Radostně křičícího dítěte robícího trampoty ve vedlejším pokoji si už dlouhou chvíli nevšímá.
Pokud jim ještě neshořely záclony od levné náhražky svícnů z Číny, z něhož srší jiskry proudem, prošlo zboží zátěžovým testem a může být používáno i nadále. Pakliže jim už stihlo vyhodit pojistky - a to hned několikrát - doporučuji vyhodit spolu se spáleným cukrovím.

Drogově závislá (songfic)

2. prosince 2010 v 19:59 | Septima Severa |  ► povídky
DROGOVĚ ZÁVISLÁ
songfic: Metric - Help I'm Alive



            Kapky horké vody dopadaly na Jenninu kůži a stékaly kamsi dolů po jejím těle, jako by snad letěly vstříc svému osudu. A ona tam jen stála a snažila se relaxovat. Snažila se aspoň na chvíli zapomenout na to, kým je a kde se právě nachází, přála si vypustit z hlavy ten kruh stále se opakujících sezení s psychology a léčby její drogové závislosti.
            Chtěla snad, aby to zašlo tak daleko? Daleko za hranice její svobody?
            Náhle měla chuť sesunout se na zem, rozplakat se a nechat slzy, aby smyly její hanbu. Teď totiž byla až na samém okraji společnosti. Té společnosti, do které dřív patřila…