Přízraky bohémy, 1. část

4. února 2011 v 9:44 | Septima Severa |  ► povídky
Přináším vám první část svého příspěvku pro Sborník 2010; letošním tématem bylo "Až padne poslední hvězda". Nejspíš ne všichni pochopí, co jsem tím chtěla říct a jak vůbec souvisí má povídka s tématem, ale já se nesnažila o popis hvězdy jako něčeho mrtvého, co miliony let putuje rozpínajícím se vesmírem. Poněvadž i mezi námi jsou hvězdy. Některé rychle vyhasnou, jiné září mnohem déle - ale jedno mají společné: Mnoho lidí v nich nevidí to, čím doopravdy jsou a zavrhují je, ať už pro jejich původ či z jiných důvodů. Jedni se snaží být objeveni celá desetiletí, z jiných hvězdy udělají média během zlomku vteřiny...
Co se však stane, když je sama hvězdička zapuzena až na samý okraj společnosti jen proto, jak naloží se svým životem?
Pojďme nahlédnout pod pokličku mladého neobjeveného umělce Terrence Shawa. Co vedlo bezprostředně k jeho smrti a jaké byly okolnosti ututlaného rozruchu kolem jeho osoby. Vydejte se do sedmdesátých let minulého století a poznejte již neexistující atmosféru Hotelu Chelsea...



Omezení: povídka obsahuje lehce vulgární prvky, drastické pasáže


PŘÍZRAKY BOHÉMY

            V ulicích rušného města život snad nikdy nespal, nehledě na roční dobu. To si nejspíš pomyslel inspektor Murdoch, když brzdy jeho vysloužilého vozu zaskřípěly před vysokou cihlově červenou budovou o dvanácti patrech, na jejímž průčelí ještě poblikával neonový nápis jako němý svědek další z nesčetných prohýřených nocí. Opět byl zavolán sem, na toto nejspíš prokleté místo, centrum všeho dění ve Třiadvacáté ulici mezi Sedmou a Osmou Avenue. Hotel Chelsea.
            Dveře auta zaskřípěly do mrazivého rána na protest a ono jako kdyby vzdychlo, když se inspektorova postava ve vybledlém klobouku a dlouhém zimním kabátu zvedla, aby posléze v polobotkách došlápla do sněhové břečky, jež pokrývala nejen silnici, ale i chodník. Psala se totiž zima roku 1974 a nad Manhattanem se ženili snad všichni čerti.

            "Do prdele," ulevil si pak, jakmile si plně uvědomil, že mu nateklo do bot.
            Když inspektor Murdoch vcházel do přijímací haly, jeden z policistů v civilu mu pokynul na pozdrav. Dělal, jako by si toho nevšiml, a šel dál. Na byť krátkém červeném koberci si připadal dost trapně. Nesnášel cizí pozornost na své osobě. Vždycky se snažil být nenápadný - mohl si pak všímat více detailů a případní podezřelí se potom mohli svým chováním prozradit.
            Vyjít do čtvrtého patra pro něj nebylo div utrpení. Už dávno nebyl tím hubeným, šlachovitým Mudrochem jako v dobách, kdy ještě šlapal chodník s ostatními strážníky. Po tolika letech strávených sezením v kanceláři a pojídáním nezdravého rychlého občerstvení se mu nejen zhoršil zrak, ale též mu rapidně narostlo břicho - stále nevycházel z údivu, že si ještě vidí na špičky vlastních bot.
            Jakmile celý rudý a zadýchaný dosáhl cíle stoupání, zapadl do nejbližšího pokoje, jediného s dveřmi otevřenými dokořán a plného policistů.
            "Tak copak to tu máme?" prohodil obvyklým sarkastickým tónem, když se vydýchal.
            "Trojnásobná vražda, čtyři mrtví. Vražedná -"
            "Takže čtyřnásobná vražda," utrousil ironicky Murdoch, skočiv už tak nervóznímu policistovi do řeči.
            "Ne," dovolil si mu strážník Scott odporovat. "Chtěl jsem říct trojnásobná vražda a jedna sebevražda, pane."
            "Tudíž je případ vyřešen…"
            "Ne tak docela, pane."
            Ne tak docela… V pokoji skutečně ležela tři těla v tratolišti krve. Všechna na sobě nesla stopy bodných ran. Jedno leželo na sedačce, kolem se povalovalo peří z rozpáraného polštáře; další dvě pak na špinavém zakrváceném koberci nevalné ceny. Ovšem v koupelně se u záchodové mísy v křečovité poloze krčilo další tělo, jež na sobě žádné viditelné známky čehokoliv, co by naznačovalo cizímu zavinění, nemělo.
            "Příčinu smrti zatím přesně nevíme, ale hádám předávkování se…" K Mudrochovi přistoupil postarší muž, čtyřicátník, s přívětivým výrazem ve tváři. Koroner Hobbes. Oba tak stáli v náhle stísněné vykachlíčkované koupelně a koroner prstem ukazoval na sklopené záchodové prkýnko. Bylo na něm vyskládáno vše potřebné ke šňupání kokainu - žiletka, papírek na ruličku, dokonce i sáček se zbytkem rozsypané dávky drogy.
            "Zvláštní," brouknul si inspektor spíš pro sebe. "Proč by oběť šňupala kokain na záchodku, když byl rozsypaný i na konferenčním stolku ve vedlejší místnosti?" uvažoval nahlas.
Viděl už mnoho zvláštních případů a potkal spoustu podivínů, nikdy se však nesetkal s něčím tak iracionálním.
            Znovu překročil práh a ocitl se v prvním pokoji. Míjel žluté cedulky s čísly a vyšetřovatele, kteří místo činu dokumentovali zastaralou policejní aparaturou. Avšak dominantou pokoje se z inspektorova úhlu pohledu stala protější zeď. Byla prostá, bez ozdob, a vše by naznačovalo tomu, že je zcela obyčejná - dokonce i ta podivná starorůžová tapeta, jež byla místy mírně odchlíplá, mu v tu chvíli připadala zcela normální - ovšem to by přes ni nesměl být velkými, přímo obrovskými písmeny napsán vzkaz. Nepochybně krví obětí.
            "Umění smývá z duše prach všedních dní. Krev smývá z duše hřích*)," četl nahlas.
            Na některých písmenech ze zaschlé krve bylo dokonce vidět, jak je dotyčný namaloval, poněvadž občas byly patrné stopy po třech prstech.
            "Mrtvý je Terrence Shaw. Totožnost žen zatím neznáme, pane," přitočil se k němu opět strážník Scott. "Terrence Shaw - říkal si Pete - fotograf, dvaadvacet let. Přistěhoval se před osmi týdny z Chicaga. Podle výpovědi pokojské, která ho našla, byl - cituji: 'docela milý a nevypadal, že by měl nepřátele'," malá podsaditá postava strážníka s knírkem vypadala docela komicky, když policista četl poznámky ze svého notesu. "Což ovšem nedává smysl, protože byl vykastrován - zatím nevíme, zda ještě před smrtí nebo až po ní…"
            Inspektor Murdoch se zatím díval na mrtvoly. Snažil se najít něco zvláštního, bohužel bezúspěšně.
            "Vykastrovaný?" zarazil se po chvilce ticha a podíval se blíž, natahuje si gumové rukavice. Pak ze zmiňovaných partií stáhl cíp krvavé košile. "Možná zločin z vášně… Anebo msta?" uvažoval nahlas.
            …
            Všechno, co toho rána sesbírali na místě činu, teď leželo na stole v hnědé lepenkové krabici. Na štítku bylo ledabyle naškrábáno 'Terrence "Pete" Shaw, Hotel Chelsea'. Ačkoli vyšetřování probíhalo již několik týdnů, stopy nikam nevedly. A příkaz shora zněl jasně: pozastavit případ pro nedostatek důkazů.
            Za okny kanceláře byla tma a všichni ostatní již dávno odešli. Jen inspektor ve světle jediné skomírající lampičky mžoural nad spisy. Naposledy si prohlížel fotografie i předměty doličné, pročítal hlášení i poznámky z místa činu. Až narazil na malou útlou knížečku v ošuntěných kožených deskách, stále v sáčku a s pečetí z místa činu. Roztřesenými prsty jej vyňal z krabice a opatrně roztrhl pečeť. Pak knížku otevřel.
            Vypadalo to na Peteho deník. Řádky pokrývalo úhledné, ač trochu nahuštěné písmo bez příkras. Narychlo deníkem prolistoval bez bližšího zkoumání a odložil jej s tím, že si ho možná přečte později. Poté narovnal do krabice všechny ostatní věci, fixem napsal na víko "nevyřešeno", zapečetil ji a odnesl do archivu, kde bude uložena na jednu z polic přetékajících stovkami takových, jako je tato…

Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme.
Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.
(Francois de la Rochefoucauld)


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama