Květen 2011

Múza mi dala košem. Dočasně?

20. května 2011 v 22:01 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života. (Erich Maria Remarque)
Múza mi dala košem. Jen nemám ponětí, zda je to jen chvilkový vrtoch či zda je to na delší dobu. Sesypala se na mě realita a všechno mi zpřeházela naruby. Ano, umělecká duše by měla dokázat žít v chaosu, ovšem tohle je, jako když vám někdo ten váš oblíbený nepořádek dokonale uklidí a vymete všechny nápady jako staré pavučiny. Je to jedním slovem příšerné. Nevím, co malovat, respektive to vím, ale nemám ponětí, jak myšlenku ztvárnit. Nic se mi nelíbí a nic mě netěší. Tvůrčí krize prostě znovu klepe na dveře.
Poslední dobou se mi to stává docela dost často. Ale tentokrát je to něčím jiné. Zvláštní… První z krizí přišla po smrti, co mi vzala tu nejmilovanější osobu. Dědu. To jsem však ještě tolik nepsala a nekreslila. Spíš to nastartovalo depresi, která na mě shlížela ze všech stran, a já měla ten nechutný, neurčitý pocit, při kterém se mi ježily hrůzou chloupky na šíji a po zádech mi jezdil mráz nahoru a dolů jako na horské dráze. Život prostě dokáže být krutý a smrt si na nikoho nepočká. Bohužel.
Nedávno na mě přišla krize znova. Tentokrát však spíš z recese, poněvadž citové vydírání z řad prarodičů přímo nesnáším. Alergická reakce se dostavila téměř ihned a mezi mě a babičku (poněvadž babičky jsou to jediné, co mi po rodičích ještě zbylo) se vkradl chlad. Chlad, který se do mě zakusuje svými tesáky z rampouchů pokaždé, když projdu kolem jejích dveří. Tudíž každý den, protože z domu neodcházím tak, že bych skákala z okna. Už se to nespravilo…
Nálada na malování však pak zase přišla a jakž takž jsem psala - tedy v rámci možností a volného času, jelikož práce ve fastfoodu mi taky ukázala něco, co jsem za žádnou cenu nechtěla vidět. A proto si hledám novou práci.
Ale neskončilo to. Druhé babičce diagnostikovali rakovinu. Už druhou nebo třetí, ztrácím v tom přehled. Matka je z toho celá špatná, což samozřejmě vyvolává řetězovou reakci nervozity a smutku, jež se pozvolna přenáší i na mě. Jsem drzá, odmlouvám a ke všemu není moc lidí, s nimiž bych si rozuměla.
Dneska tu sedím v okně a cítím, jak cigaretový dým putuje mými dýchacími cestami, dusí a spaluje. Špatné řešení. Já však nejspíš oslepla, poněvadž jiné se mi nezdá správné. Prostě sedím na parapetu, pozoruji kapky deště, co mi usedají na kůži a studí, a dívám se, jak obzor městských kulis osvětlují blesky. Doufala jsem, že ionizovaný plyn alespoň trošku pomůže pročistit myšlenky, ale nejspíš marně. Protože se neděje nic. Jen ta bambusová zvonkohra mi připomíná vůni dálek, které bych jednou chtěla vidět na vlastní oči…