Nacistické krysy z Birkenau

9. října 2011 v 13:14 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
ARBEIT MACHT FREI, tak zní nápis od Rudolfa Hösse nad vstupní branou do koncentračního tábora Auschwitz I. Do tábora, kde operovalo gestapo a kam se na konci války dostala i moje prababička Anna Parobečková, za svobodna Zakrewská. Měla příliš veliké štěstí v neštěstí, že neskončila ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau, nejčinnějším a jednom z nejvýkonnějších vyhlazovacích táborů nacistů, kam cesta vedla po kolejích v dobytčích vagonech a odkud se dostat bylo možné jedině komínem krematoria. Kdyby skončila tam, nejspíš by ji už babička ani její sourozenci neviděli. Vlastně by babička žádné sourozence neměla. A kdyby si Anna svou jedinou dcerku vzala s sebou, nepřežila by tam jediný den.
Jak vlastně probírala selekce v koncentračních táborech? O tom jsme si vyslechli přednášku v muzeu v polské Osvětimi...


Když přijely vagony dvou lidí, esesmani je rozdělili do dvou řad: muže a chlapce a ženy s dětmi. Nacisté pak jednotlivce posílali doleva a doprava - ti vpravo pak většinou šli do plynových komor, kde byli po stovkách tráveni cyklonem B, jedem dříve používaným pro trávení krys. Kyanid ve sloučenině se pak v osmadvacetistupňovém prostředí vypařoval z křemeliny, kterou Němci sypali do místností otvory ve stropě. Doteď důvěřiví lidé, kteří po mnohahodinovém, často i několikadenním transportu čekali na sprchu, aby se mohli umýt, příliš pozdě zjistili, že jdou na smrt. Přivezli je sem často s dokumenty potvrzujícími pracovní pozici nebo koupi pozemku, potvrzenými říšskými úřady. Slibovali jim nový domov. Stačilo však jen čtrnáct plechovek cyklonu B a bezbranní jedinci, nejčastěji Židé, starci, nemocní a homosexuálové, se dlouhé hodiny dusili, zatímco je lékaři pozorovali skrze průzory ve vzduchotěsných dveřích. Koho v panice ostatní neušlapali, ti umírali dlouhou a mučivou smrtí udušením.
Cyklon B se poprvé vyzkoušel v podzemí nechvalně proslulého bloku 11, tedy "bloku smrti", který v Auschwitz I sloužil gestapu. V přízemí byli drženi vězni gestapa, s nimiž se vedly dvouhodinové procesy, pak byli odvedeni do svlékárny a na dvorku mezi bloky 10 a 11 zastřeleni. Dokonce zde vyrostla i zeď, aby táboroví vězni neviděli, co se zde dělo. Ve sklepení tohoto bloku pak byla hladomorna i temnice, komůrky, kam se lezlo po čtyřech a mohli v nich stěží stát čtyři vězni. Zde se zavírali a kárali neposlušní. Při prvním pokusu plynování vězňů oběti umíraly v agonii dlouhých jedenáct hodin, poněvadž koncentrace cyklonu B byla nedostačující.
Hromady mrtvol v nejvýkonnějších vyhlazovacích táborech často ležely na očích ostatním dlouho, než je komanda Spalovačů mrtvol, taktéž vězňů, spalovala v kremačních pecích. Když se tam nevešli a masové hroby nebyly efektivní, pálili se v jámě na hranici polití benzínem. Jejich popel se pak sypal do řek a rybníků. Mrtvé prohledávali. Jejich vlasy se skupovaly na výrobu plátna, zlaté zuby se prodávaly, protézy pak končily ve velkých skladištích, známých též pod označením Kanada I a II, spolu s ostatními věcmi, které Němci nemohli prodat. Často se stávalo, že děti z nacistických rodin dostávaly k Vánocům hračky a oblečení dříve patřící židovským dětem, nyní již vyprané a vydezinfikované. Manželky a matky dostávaly drahé dárky za marky "vydělané" krádeží židovského majetku. Oni však o všechno přišli. A jako méněcenná rasa museli umírat ve jménu Třetí říše.
Lidé, kteří se dostali na levou stranu, měli přichystaný horší osud: za každého pracovníka v táboře dostávali nacisté čtyři marky na den, tedy lehce vydělané peníze. Většinou počty vybraných jedinců z transportů nepřesáhly tisíc, jednalo se o zdatné a dobře vypadající muže schopné pracovat a ženy, jež neměly závazky k dětem. Většina těhotných žen a dívek skončila v plynu, děti se občas daly využít na drobnou práci, kterou ruce dospělých nezvládaly. Po sprše dostali vězeňské mundůry, na nichž byl našitý jeden ze znaků pro vězně - buď byli Židé, Romové, homosexuálové či političtí vězni a odpůrci režimu. Všichni byli zapsáni: od té chvíle používali jen čísla, jména ztratila význam.
V půl páté ráno budíček. Kdo se nezvedl z podlahy, ten byl surově zbit. K snídani odvar z bylin, takzvaná káva, k obědu vývar se shnilými zbytky, k večeři plesnivý chléb, který měl vydržet opět do rána. Úmornou práci a kruté zacházení nepřežily stovky tisíc lidí. Další tisíce lidí nepřežily pokusy, pro něž si je hromadně objednávala farmaceutická firma. V Auschwitz dokonce působil nechvalně známý lékař Mengele, jenž až do osmdesátých let 20. století beztrestně vykonával lékařskou praxi. Fascinovala jej genetika - pod jeho rukama zemřelo mnoho dvojčat a trojčat. Navíc svému vůdci slíbil, že dokáže v krátkém čase zalidnit Evropu árijskou rasou. Pokusy pro zvýšení reprodukční schopnosti žen nebo jejich potlačování často též končily smrtí. Sčítání vězňů, kteří přišli z celodenní práce, se často prodlužovala, dokonce i na 19 hodin. Mezitím zemřeli slabí. Kdo zemřel po cestě, ten musel být přinesen zpět do tábora. Žádní svědkové, žádní utečenci. Jen smrt, která se stala každodenním chlebem.
Kdo nemohl pracovat, ten byl zabit. Povstání byla potírána. Když někdo utekl, bylo náhodně vybráno deset vězňů, kteří byli věšeni na náměstí. Všichni se museli dívat. Mimo jiné zde zemřela i první žena v Auschwitz, když byla střelena do břicha a ponechána osudu…
Auschwitz byl snad jediný tábor, kde se k označování vězňů používalo tetování na ruku (u novorozenců na nohu). Systém fotografií ve spisech brzy selhal, protože lidé, kteří zde umírali, už se po několika týdnech nepodobali těm na fotografiích, jež byly pořizovány po jejich příjezdu.
To všechno prababička přežila. Když se pak k Osvětimi blížila rudá armáda, vypravili Němci na poslední chvíli pochody smrti, aby nezůstal nikdo, kdo by mohl vypovídat o hrůzách, které se za zdmi maskovaných táborů děly. Ti, kteří už nebyli schopni pochodu, zůstali ponecháni osudu v táborech, nebo byli zastřeleni. O jejich brzké smrti se nepochybovalo.
Krematoria a plynové komory byly vyhazovány do vzduchu, veškerá archivace se musela zničit. Jediná plynová komora spojená s krematoriem se zachovala v Auschwitz I jen proto, že ke konci války nebyla v provozu. Poslední transport Židů byl přivezen koncem roku 1944 a z něj to přežil jen málokdo. Tuny dokumentů skončily v plamenech a dodnes tak nejsou známy přesné počty obětí konečného řešení židovské otázky ani jejich jména. Höss byl popraven. Spolu s programem Eutanazie v koncentračních táborech zemřely miliony nevinných lidí, kteří byli považováni za spodinu společnosti.
Od roku 1947 je Osvětim prohlášená památkou holocaustu, v sedmdesátých letech se dostala na seznam UNESCO - stala se jednou z tehdejších třinácti položek světového dědictví. Dnes zde funguje velice autentické muzeum, v bloku 16 byste našli muzeum Čechů a Slováků převezených sem z Terezína. Ačkoli je to něco strašného, člověk by neměl zapomenout, co bylo lidstvo schopno napáchat. Měli byste vidět a slyšet pravdu, kterou často lidé popírají.
Více informací na:
Zdroj obrázku:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor | Web | 9. října 2011 v 13:30 | Reagovat

Já bych nikdy nebyla schopná se tam jet podívat.
Stačí mi dívat se na filmy, co jsou jen filmy, ať podle skutečné události nebo ne, a je mi špatně.
A navíc se mi o tom občas zdá. Děsí mě, že se mi o tom zdá s takovými detaily, co se opravdu děly, a netuším proč, protože nevím o nikom z předků, kdo by tam skončil.

Zrovna včera jsem se dívala na film Chlapec v pruhovaném pyžamu a to je tedy taky dost síla.

2 Čalamáda June | E-mail | Web | 9. října 2011 v 13:45 | Reagovat

Četla jsem do snad do jedné třetiny. Nemá to smysl číst, když vlastně už všechno z toho článku vím.
Je to neuvěřitelné. Moje kamarádka byla na jedné takové besedě se stařičkou židovkou, která jen vyprávěla, co viděla. Člověk si pak uvědomí, jak vlastně to bylo blízko. 70 let. Co to vlastně je? Když se na to kouknu z pohledu času, je to vlastně pouze okamžik.

Četla jsem jednu vážně neuvěřitelnou knihu. Laskavé bohyně.
"Není nic nelidského. Je jenom to lidské."
a měli pravdu.

3 tearful | Web | 9. října 2011 v 13:50 | Reagovat

velmi dobry clanok. tato tematika snad neprestane byt zaujimava nikdy.

4 Alča | Web | 9. října 2011 v 14:00 | Reagovat

Hodně zajímavý článek, jsem ráda, žes ho napsala. Dozvěděla jsem se pár nových informací a...máš pravdu - i když je to hrozné, nemělo by se zapomenout. Mělo by se to připomínat, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo.

5 Eleanor | Web | 9. října 2011 v 14:31 | Reagovat

Je to kruté, a je to pravda. A všetko to mali na svedomí ľudia. Robí sa mi z toho zle a vždy keď o tom čítam, do očí sa mi berú slzy. Keď si predstavím, že tam šli kvôli možno lepším podmienkam, ktoré im boli sľúbené, prežili tú strastiplnú cestu vlakom... a potom smrť, utrpenie, zlo... Striasa ma.
Tisíce životov, ktoré nikto nevráti. Pevne verím, že v budúcnosti sa už nič také nezopakuje.

6 Septima Severa | Web | 9. října 2011 v 16:06 | Reagovat

[2]: Taky ty, ty snad víš všechno :-)

Mně jde jen o to vědět, co se s mými praprarodiči dělo během války. A mimoto, sami Rusové s tím mají bohaté zkušenosti, ale o tom se vlastně nemluví, protože nacisty zřízené tábory osvobozovali. Osvobozovali je tak, že tam lidi většinou nechali a ještě se tím bavili (vznikla spousta kontroverzních článků a kritik). Vyprávění lidí, kteří zažili hrůzu, jsou často opravdu strašná. A pravdivá, protože tohle se jen tak nezapomíná.

7 Kitty | Web | 16. listopadu 2011 v 18:03 | Reagovat

Viděla jsem několik dokumentů s touto tématikou a taktéž jsem se školou navštívila Terezín, ale nemyslím si, že je zbytečné něco takového číst. A jestli budu mít šanci se do Osvětimi podívat, určitě to udělám.
Je však pravda, že mě už skoro nic nepřekvapuje. Množství mrtvých, kruté zacházení, to všechno už jsem věděla dřív a možná to na mě nedopadá tak tvrdě jako poprvé. Co mi ale trochu vyrazilo dech (možná přeháním) je fakt, že se něco podobného událo v Kambodži. Nebo takhle, ono se to nedá moc srovnávat, je tam mnoho odlišností... A je to ještě bližší minulost.
Skoro mám pocit, že je pořád šance, že se někde objeví podobný šílenec a začne ničit...

8 modest bridesmaid dresses | E-mail | Web | 23. října 2012 v 8:49 | Reagovat

Q. Why did the cookie go to the hospital?
http://www.yeardress.org/Cocktail-Dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama