Šarlatové štístko (mikropovídka)

20. října 2011 v 18:56 | Septima Severa |  ► povídky
ŠARLATOVÉ ŠTÍSTKO
(mikropovídka)
-
-
Můj anděl strážný s tváří tajemnou
letem rovnovážným krouží nade mnou
on hlídá kroky mé, abych nespadl do strží
ať už doby dobré, doby zlé
ruku nade mnou podrží
-
Můj anděl strážný těžký úděl má
jsem málo vážný, a on se nalítá
až potkáme se na oblacích, řeknu mu tiše dík
těžkou se mnou měl to práci
ten boží úředník
-
Jaromír Nohavica
-
-
-
Bylo to loni na podzim, když jsem se opět jako malíř kochal barvami z palet podzimních víl a, ztráceje se nevědomky ve vlastním světě, jsem pozoroval děvče hrající si se psem na nábřeží. Netušíc o své kouzelné moci, jíž si mou pozornost omotala kolem prstu, tak nevinná, házela radostnému zvířeti klacík, plašíc tak hlouček bělostných labutí, jež se jako perly vyjímalo na pozadí šarlatem zbarveného listí ochranitelských doubků. Odvrátiv se, stále jsem na ten výjev musel s úsměvem myslit. Pranic mne nezajímala nudná realita, šedivé dny tonoucí v pražském říjnovém smogu. Byl jsem okouzlen - a ty víly, vábíce mne neuvěřitelně pestrými odstíny teplých červení, okrů a kadmia, se chichotaly. Slyšel jsem je. Slyšel jsem jemný šum jejich křídel…
Zaposlechnuv se do té přenádherné melodie, zapomněl jsem na své nohy, jež dál unášely tu postavu v kabátu a šále, zimomřivě se krčící ve vánku unášejícím pestré útržky imaginárního bytí. Býval bych se ani neohlédnul, kdybych nezaslechl zvláštní cvakání a bublání, které se přibližovalo a sílilo. Dvě velká žlutá kukadla mne donutila zůstat stát na místě, jako bych byl přišpendlený. Výhružně se vzdouvající rudý chřtán se blížil s odhodláním pozřít toho opovážlivce, jenž se mu nachomýtl do cesty! I ten lísteček - to štístko přede mnou padalo celé smutné k zemi, dokud ho ten obr opět svými pařáty nevynesl výš.
Užuž jsem slyšel ránu a divil se, že necítím bolest, když vtom mne něco popadlo a vší silou odstrčilo. Na poslední chvíli se mi bílou pěnou ověnčená morda tramvaje vyhnula, jako kdyby ona sama vybočila z trasy. Srdce bilo ostošest, mohlo se rozskočit šokem a strachem, který se stále ještě rozléval krevním řečištěm. Ale já jsem zůstal živý. Docházelo mi to postupně; zašeptal jsem ubohé dík svému Andělu strážnému, doufaje, že jsem nevyplýtval posledního kouska štěstí, jež jsem v barvách podzimu tak dlouze hledal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama