Duben 2012

SHERLOCK HOLMES, COLOMBO, HERCUILE POIROT… CO JIM NESMÍ CHYBĚT?

26. dubna 2012 v 13:03 | Septima Severa |  ► literární odpad
(charakteristika s úvahovými prvky)
----
----
V poslední době nastal boom hlavně ve filmovém průmyslu, kdy se na plátnech a obrazovkách objevuje čím dál tím více detektivů a fešných agentů, již vždy úspěšně bojují proti padouchům. Dámy, přiznejme si, že takový sexy "záporňák" je mnohdy větším lákadlem než vždy loajální kladná postava. Pokud ovšem zůstaneme věrni našim bohabojným detektivům - co jim nesmí chybět?
Ideální vyšetřovatel by měl být především inteligentní a schopný, bezpodmínečně se musí vyznat ve svém oboru (pokud však jeho znalosti zasahují i do jiných sfér, není to k zahození) a zkušenost koneckonců také není k zahození. Bohužel, dnes inteligence zdaleka není všechno, a tak i na vzhled jest kladen vysoký nárok. Nepěstěná vizáž je poslední dobou pasé, ač jemné strniště na mužské tváři mohou shledat přitažlivým - je přeci nad slunce jasné, že při úporném řešení zapeklitých případů prostě nezbývá čas na nic jiného, a tak se tyto drobné prohřešky dají jednoduše přehlédnout. Na tělesnou stavbu se taktéž kladou vysoké nároky; přiměřeně osvalená mužská postava bude dokonalou ingrediencí, již stačí jen okořenit city a ideály umně schovanými za maskou netečnosti, kterou může sejmout pouze ve speciálních případech - neb projevit byť špetku přecitlivělosti či slabosti v nesprávnou chvíli je učiněným zabijákem.
Této substanci nesmí chybět Colombův ostrovtip a Sherlockův odměřený přístup. Řekněme, že přílišné soucítění (nebo snad ta pošetilá láska) s případnou přeživší obětí - navrch trpící stockholmským či Anglickým syndromem - je tabu. Zas na druhou stranu být chladný jako ocel je také čiré zlo. Psí čumáky jsou v hitparádě první, jenže od konce. Jak říkal Werich: "Přiměřeně."
Zlatá střední cesta. Žádná postava není striktně kladná nebo záporná, a tak se dokonce i hodí, aby detektiv měl svou temnou stránku (zde však pozor, Dexter je tak trochu extrém) - řekněte, neodhalovali byste na stránkách knihy raději nějaká ta tajemství, než četli o přesně definovaných archetypech, s nimiž se stejně nelze (alespoň lehce) identifikovat, ztotožnit?
Dobrá, možná je to dnes trochu vyhnáno až za hranice, možná by bylo přeci jen lepší se vrátit o pár kroků nazpět. Takže tu máme svébytnou osobnost, jež může či nemusí sršet přímo humorem a které by neuškodilo si vypůjčit trochu toho anglického gryfu Hercuila Poirota nebo Sherlocka Holmese. Nemusí to být ani záletník jako James Bond, natož převelice inteligentní panic (ještě hůř, starý mládenec). Měl by vědět, jak se v různých situacích správně zachovat a poradit si se zdánlivě nerozlouskutelnými oříšky kriminalistiky. Lehce opepřit a okmínovat zamlženou historií tohoto individua, promíchat (a netřepat), podávat.
Sečteno a podtrženo, každý má svůj vkus. A proto záleží na jedinci, se kterým hrdinou bude sympatizovat. Lze jen říct. Že důvtip, inteligence a pěkný vzhled mohou na případného čtenáře dobře zapůsobit.

TITANIC: Nepotopitelná legenda

14. dubna 2012 v 11:54 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
TO COMMEMORATE THE SINKING
OF R. M. S. TITANIC
ON 15TH APRIL 1912
AND ALL THOSE WHO WERE LOST WITH HER
14TH APRIL 2012
(V upomínku potopení R. M. S. Titanic 15. dubna 1912 a všech, kdo zahynuli s ním)
-------
"…Je to už osmdesát čtyři let a já pořád cítím ten čerstvý nátěr. Z nádobí se ještě nikdy nejedlo. Na prostěradlech nikdo nespal. Titanicu se říkalo Loď snů. A to on byl - opravdu byl…"
(James Cameron: Titanic)
-------

Manifest vraha

10. dubna 2012 v 20:05 | Septima Severa |  ► povídky
Takže... v Ceně Waltera Sernera nejsem ani v první padesátce. Možná zklamání, možná úleva. Každopádně nyní dávám šanci i Vám, milí čtenáři, přečíst si nedokonalou povídku, jež za mne alespoň trošku bojovala ve jménu motta "Myšlenka se tvoří v ústech".
------------------------------------------------
"Vyslýchal sem' vočitýho svědka," řekl jeden.
"Co?"
"Řikám, že sem' vyslýchal vočitýho svědka," zopakoval muž lehce zvýšeným tónem hlasu. Jako by snad předpokládal, že je kapitán nahluchlý.
"V případu té zavražděné?" nadřízenému se zablesklo v očích zvědavostí. Už dva týdny mu případ ležel na stole, aniž by se dobíral nějakých pozitivních výsledků. Spíš se mu pod rukama hroutily vzdušné zámky. A tak i nyní příliv nadšení rychle zchladil ledový skepticismus.
"Jo," přitakal policista.
"A řekl vám něco užitečného?"
"No, na votázku, jak pachatel vypadal, vodpověděl, že měl dvě voči, nos a pusu," na ta slova se druhý policista připitoměle usmíval, až se od něj kapitán znechuceně odvrátil a raději se jal pozorovat zataženou, ocelově šedou oblohu nad New Yorkem.
"Děláte si ze mě prdel, že jo," pronesl tiše. To bylo znamení, že to v něm začínalo pobublávat vzteky.
"No, to sem' mu říkal taky," mladík v uniformě, očividně trochu mentálně zpomalený, se nenechal vyvést z míry. Ačkoli stěží vychodil základní školu a dokonce dokonale splňoval kapitánovo mínění o 'bandě trotlů' na okrsku, snažil se ze všech sil dokázat, že není tak hloupý, jak se o něm říkalo. A tak tam nehnutě stál se zápisníkem, jejž nervózně žmoulal v ruce, hledě na nadřízeného a očekávaje nějaký zázrak.
"U všech svatých, mlčte už," otočil se k němu kapitán. Neschopnost jeho lidí vždy srazila na kolena jeho nejtajnější přání dostat se z téhle díry o čtyřech stěnách na vyšší post, ne-li rovnou k federálům. "Fitzgeralde, za trest máte příští týden pochůzky. Ať jste večer v ulici," sykl ještě, než poslal oba pryč. Pak se posadil do křesla, až kůže nepříjemně zapraskala, a otevřel složku, již měl v ruce už tolikrát.
Nejhorší pro policistu je, když udržuje s obětí či jejími příbuznými nějaký vztah. Kdyby se býval nebyl bezprostředně po návštěvě márnice nesetkal s rodiči zavražděné, nemusel by se jim v posledních dnech vyhýbat. O to horší bylo, že její otec kdysi býval jeho přímým nadřízeným.
Stará fotografie, ledabyle přišpendlená k deskám, už žloutla. Byla téměř ještě dítě, měla celý život před sebou…
Povzdechl si a opět se zahleděl z okna ven. Tentokrát se už k zemi snášely sněhové vločky.
* * *
… "Pamatuješ na toho Eddieho z jednačtyřicátý - toho, jakste' ho zadrželi s Flackem?"
"Jo. Co s ním?"
"Vypadá to, že ho někdo neměl rád. Tentokrát to ale nebyla devítka. Ubodali ho nožem."
"He?"
"Včera v noci."
Čerstvě napadaný sníh pod nohama dvou policistů na pochůzce křupal. Teplota, držíc se už několikátým dnem pod bodem mrazu, vykreslovala u jejich úst obláčky vydechované vodní páry. Ani zimní uniforma nedokázala muže zahřát na jejich noční pochůzce. Poté, co minuli Metropolitní muzeum umění, pokračovali po Páté Avenue směrem k severovýchodnímu rohu Central Parku. Všude byl klid, jen občas kolem projelo žluté taxi či jiné auto. Bylo něco po půlnoci.
"Co je to támhle?"
Dostali se až na úroveň 105th Street, když jeden z pochůzkářů ukázal směrem k Vanderbiltově bráně částečně schované ve stínu pokroucených větví holých stromů. Brány do Central Parku se na noc normálně zamykaly, ovšem tato byla pootevřená. A měla vypáčený zámek.
Oba policisté vytáhli baterky, prošli branou, jež je uvítala tichým zavrzáním, a vydali se do Conservatory Garden vedeni kužely chladného světla. Už na posledních několika schodech vyrašily rudé kvítky z krůpějí krvavého nachu. A kvetly i dál. Nejdříve jich bylo poskrovnu, avšak čím dál muži zákona postupovali, naráželi na ně častěji. Vedlo je to k Burnettově fontáně, kde v tratolišti krve leželo nahé ženské tělo.
Slepené havraní vlasy zpola zakrývaly obličej a skelný pohled zírající kamsi do tmy. Bělostná kůže by bývala byla zanikla ve sněhu, kdyby s ní ostře nekontrastoval stále rudý karmín - krev v něm neoxidovala, ačkoli zde tělo mohlo ležet již celé hodiny. Podle všeho dívce nemohlo být víc jak dvacet let. Její tělo stále kypělo mládím, bylo na něm něco až morbidně krásného.
"Co-" policistův údiv vystřídal zvuk zvracejícího druha, jenž nevydržel pohled na to, co dříve bylo žijící bytostí.
Až na oddělenou pravou dlaň bylo tělo neporušeno. Mléčnou pokožku paží i části trupu pokrýval nahuštěný text.
Nad ránem byl přístup na místo činu omezen na minimum. Po zběžném ohledání a evidenci důkazů, kterých tu však bylo jen poskrovnu, bylo tělo odvezeno do márnice, kde koroner definitivně potvrdil svou domněnku podobnosti případu s jistou Beatrice Shawovou, jejíž složka okupovala místo na stole kapitánovy kanceláře. Na první pohled zde neexistovala žádná spojitost - leda že obě oběti byly ženského pohlaví, mladé bělošky mezi patnácti a pětadvaceti lety. Ta první byla dcerou bohatých měšťanů, zatímco druhá dívka žila se spolubydlící nedaleko koleje.
Vlastně je ještě spojovala studia na Kolumbijské univerzitě. Ale jestli zde byla pravděpodobnost jejich osobního setkání na některé z přednášek, to zatím nevěděl.
Někdo zaklepal.
"Dále," řekl kapitán ledabylým tónem a zvedl hlavu, když se prosklené dveře otevřely. Opět ten Fitzgerald, že ho to vůbec překvapovalo.
"Promiňte, pane, ale tohle byste měl asi vidět." Policista přikročil k desce stolu, nečekaje na žádné pobídnutí, a položil před sedícího stoh fotografií. "Přišlo to z márnice."
Kapitán zabloudil pohledem na černobílé snímky. "Co to proboha je?" zeptal se, když si uvědomil, na co se dívá. Jako by ale stále nechtěl uvěřit. S bílým inkarnátem ženského těla ostře kontrastovaly černé litery drobného rukopisu.
"Tělo zavražděný, pane," odpověděl mu příchozí.
"To vidím, Fitzgeralde," odfrknul si kapitán.
Ten se však ani tentokrát nenechal odbýt, a tak pokračoval: "Zatím sme' nezjistili, vo co 'de, ale nenapsala si to tam sama."
To zjistil i on, když se podíval na fotografie blíže. Pochopil by, že si člověk dokáže popsat nohy a ruku, v extrémním případě obě ruce. Ale záda? To těžko. "Fitzgeralde, co kdybyste přišel, až budete mít opravdu něco přínosného?" řekl kapitán kysele. "Jako bych neměl nic lepšího na práci, než se dívat na vaši nemožnost."
"Aha… Tak… já už pudu," odtušil policista a vykráčel z kanceláře.
* * *
Ještě tentýž týden se našlo třetí tělo, opět ženského pohlaví. Tentokrát se však nejednalo o bělošku, nýbrž o mulatku. Rasově motivovanou vraždu však mohli hned vyloučit díky nápadným podobnostem místa činu s předchozími dvěma případy. Tělo bylo znovu naaranžováno, jako by se jednalo o nějaký pohanský rituál, pravá dlaň byla opět oddělena v zápěstí od paže. Tentokrát ale svírala kytici pavích per.
"Myšlenka se tvoří v ústech. Neexistují žádné zákony, vše je nám dovoleno, každý prostředek je nám vhod," četl nahlas věty z paže na fotografii.
Jak každé ze slov splývalo z jeho rtů, viděl před sebou čím dál jasněji obraz novinářů lačnících po jakékoliv informaci, kterou by mohli zahrnout do svých článků s palcovými titulky. V duchu slyšel, jak ten malý kluk z nároží vykřikuje do davu "Manifest vraha na oběti! Kupte si noviny! Našli mrtvolu v Central Parku! Kuuupte si noviny! Policie je bezradná!" A dokázal si představit ty posměšné výrazy džentlmenů začtených do prvních řádků pohádek zpod rukou prolhaných publicistů.
Tentokrát musel kapitán přiznat svoji porážku. Nechápal to. Jak bylo možné, že vzkaz - pokud se tak ovšem daly nazývat opakující se věty Tristana Tzary - byl jen u jedné ze zavražděných? Proč měly všechny useknutou pravou ruku, jako kdyby byly zlodějky? Spojoval je snad nějaký záznam v trestním rejstříku?
"Pane?" ve dveřích se objevil obličej Fitzgeralda, policisty, na kterého si jeho nadřízený prostě zasedl. Stále se snažil polepšit se, ačkoliv mu hlava nebrala, kde vlastně udělal tu chybu, kvůli níž se po něm teď šéf vozil.
"Máte snad konečně něco užitečného?" utrhl se na něj, aniž by zvedl hlavu.
"Vlastně -"
"Tak vystřelte. Práce je na oddělení dost."
Opět se snažil usměrnit své myšlenky. Jestli se domníval správně, bylo možné, že vrah měl komplice. Ale proč o něm téměř po měsíci pořád nic nevěděl? Žádné otisky, žádní očití svědkové - tedy alespoň ne věrohodní, ušklíbl se, když si vzpomněl na toho blbečka. A musel se usmát, jakmile si v mysli zopakoval to slovo. Blbečka. To sedělo. Skoro by se nedalo uvěřit, že se někdo takový dostane do policejního sboru, ovšem nyní už by se kapitán nedivil snad ničemu…
Ne, tenhle případ nerozlouskne. Nemá to řešení. Možná je na čase odstoupit z funkce. Udělat to dřív a dobrovolně, než přijde vrchní inspektor osobně a vyhodí ho na dlažbu za takový propadák. Někdo ve městě vraždí mladé ženy, a ani zkušený policejní důstojník není schopen dostat toho člověka za mříže.
"Ksakru!" ulevil si nakonec.

Výprodej intelektuálů

1. dubna 2012 v 13:03 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Začíná přituhovat. A to myslím doslova. Rozdělily jsme si sice s kamarádkou maturitní okruhy z biologie, ale to je jen třetina toho, co bych měla mít hotového. Do toho všeho se vrátila má múza z dovolené, takže mám těsně před maturitou rozepsáno o další čtyři povídky víc. Že tu nic nepřibývá? To bude asi tím, že jsem opět zvolila svou "šuplíkovou" taktiku. Nejdřív to musím nechat uzrát, abych tu nezveřejňovala balast, jako tomu bylo už několikrát. Ano, jsem s většinou své dosavadní tvorby nespokojena. Avšak nejsem Arnošt Lustig, abych každou svou povídku tisíckrát přepisovala a pak ji zveřejňovala pod jiným jménem. Na to nemám čas ani úložiště, když už jsme u toho.
Zatím stále ještě nevím verdikt poroty v Ceně Waltera Sernera, začínám být trošku na trní. Vzhledem k šibeničnímu limitu znaků a mnou zvolenému žánru (tedy detektivní povídka) mi hned dvacet sekund po odeslání došlo, že jsem to moc utnula. Bohužel, nejsem tedy ani Hemingway, abych psala úžasnou metodou ledovce a čtenář si musel všechno vyčíst "mezi řádky".
Když už jsem si v minulém článku stačila postěžovat, dnes by mělo být na řadě ujištění, že tento blog ještě zdaleka není u konce své existence…
Psala jsem vám, že se chystá steampunková a válečná povídka (či novela, záleží, jestli přesáhnu limity). To první se odkládá na dobu neurčitou a to druhé asi na stálo, vzhledem k tomu, že by se z toho mohlo vyklubat něco cenného a hodného tak tištěné formy. Místo toho teď mohu na rovinu slíbit (a to s vědomím splnění), že zde v rubrice Autorským perem přibude nová podrubrika. A nyní, lide, který umíš číst anglicky, zajásej. Neb povídky, a kratší práce, které se v tomto sektoru později objeví, budou v jazyce anglickém, abych se procvičila. Poněvadž teď přes rok angličtinu ve škole mít nebudu a nesmím vypadnout ze zajetých kolejí, tak budu číst, (možná) překládat a celkově psát v cizím jazyce. Což mě přivádí k anketní otázce na měsíc duben, kterou najdete pod článkem.
Sincerely
-Sep.
P.S.: První si beru na paškál Sherlocka Holmese. Avšak o něm zas někdy příště ;)