Červen 2012

Stoslůvka o přijímačkách

23. června 2012 v 14:05 | Septima Severa |  ► drabbles

Když už se vám podařilo rozluštit ty podivné klikyháky na přihlášce na vysokou školu, s nervozitou očekáváte, kdy vám do schránky přiletí pozvánka k přijímacím zkouškám (pokud se vám nepoštěstí přijetí na průměry či za peníze, co si budeme povídat). Co do schránky, do vlastních rukou! Připadáte si důležití. Že máte IQ závratných výšin. Ale vaše dušička se s přibližujícími se termíny povážlivě zmenšuje. Až nemáte skoro žádnou, když vcházíte do posluchárny plné stejných dychtivců ohlodávajících své tužky jako stádo křečků. Napíšete si testy. Fajn. Jenže to čekání na výsledky vás potom ubíjí ještě víc, než strach z nedostatečných znalostí.

Drabble bez nápadu.

23. června 2012 v 12:57 | Septima Severa |  ► drabbles

Sedět a zírat na monitor, kde poblikává kurzor v prázdném dokumentu. Přemýšlet nad infantilnostmi. Milý deníčku… Zatlačit sentiment do podvědomí. Popadnout hrnek, usrknout dávno vystydlé kávy. Fuj, lógr. Tiše zaklít. Lehnout si na postel. Zase vstát. Zase si lehnout. Vstát, dotknout se klávesnice. Backspace. Špatný začátek. Posadit se ke stolu a opět hypnotizovat monitor. Takhle nápady nepřicházejí. Znovu si usrknout kávy z prázdného hrníčku. Podívat se na hodinky. Nervozita. Strašák. Zítra je uzávěrka. Přemýšlet. O čtenářích blogu, o bloggerech samotných. Podívat se na titulek novin na stole. Brak. Zase ten kurzor. Opakovat si něco o uzávěrce. A pak se rozepsat.

Kolik strachů v lidech vězí? (maturitní úvaha)

23. června 2012 v 12:53 | Septima Severa |  ► literární odpad

Strach, hrůza, panika. Často skryté pod lidskou maskou netečnosti jsou strachy tou nejúčinnější zbraní proti jednotlivci. Bát se by mělo být přirozeným pudem, stejně tak jako milovat či nenávidět. Jenže kolik lidí dnes veřejně projeví svou obavu, aniž by na to bezprostředně nenavazovaly trest, trýzeň a hanba? S kolika strachy musí člověk denně svádět svůj malý velký vnitřní boj, aniž by to na něm okolí zaznamenalo? Desítky, ba snad stovky strachů. Často se jedná o takové ty banální chvilky slabosti, jež se však v jediném úderu srdce mohou zvrtnout v nejhorší noční můru.

Na začátku byl kapitalismus. Vlastně nebyl, jenže strach, že přijdu o práci, je ve mně momentálně silnější, než by byl před stovkou let. Všechno jde přes peníze. Taková ta malá niterní úzkost "co by, kdyby" je hned v prvním voji strašáků na poli. Vytěsním to? Anebo se tomu poddám? A pak se spustí řetězová reakce. Po prvním střetu s vlastní slabostí vyvstane další překážka - tentokrát co se týče jedince ve společnosti. Terorismus, katastrofa, ztráta. Pokud člověk doposud nebojoval se strašákem Kapitalistou, tak s vrtkavou Štěstěnou to bude boj na poli vyhrocených situací. Měl bych si dávat větší pozor tady a támhle, říkám si v duchu. Neměl bych příští týden odlétat do Japonska… A co když spadne letadlo? Co když přijde zemětřesení? Nebo tě na Sicílii zabije mafie? … Takový ten vnitřní pud (a tlak společnosti), že se něco zákonitě musí stát - a nejsou to jen banální Murphyho zákony. Zoufalství, s jakým člověk tohle všechno přebíjí, se tak zhoupne jedině do nervozity.

Hned za společenským nátlakem a obavami s ním spojenými stojí ostatní fobie, asi ta nejdestruktivnější věc vůbec. Kolik jich vlastně existuje? Dohadují-li se vědci o "pouhé" pravdivosti darwinismu, jaké slovní přestřelky panují mezi odborníky na lidskou duši? S fobiemi se nedá jen tak vypořádat a vytěsnit je z vědomí. Těmto strachům se člověk musí postavit tváří v tvář, čelit jim. Začínají se totiž v populaci nevídaně rozmáhat - nesmíme dovolit, aby nad námi přebraly kontrolu. Znepříjemňují život. Omezují nás a pomalu, systematicky ničí naši individualitu. Rozkládají ji a znovu skládají k obrazu svému, jako bychom žili nějakou science fiction (jako jeden trefný příklad by se dala uvést klaustrofobie).

Jenže co je vlastně tím nejdokonalejším, geniálním problémem fobií? Nejspíš fakt, že se jimi trpící člověk ani nechce strachu postavit. Možná je prostě jednodušší se mu poddat a podlehnout. Anebo se izolovat od zdroje potíží. Vydržel by však odloučení například od společnosti navěky? Ačkoli vám bude zarytě tvrdit, že ano, pravdou bude nejspíš pravý opak. Homo sapiens sapiens je tvor společenský, nikoli samostatná jednotka, již není nutno zapojit do systému. Nevydržel by bez přátel, bez svých koníčků, beze zájmu projevovaného ostatními. Měl by si položit otázku, zda za těch pár hodnot ve svém žebříčku bude bojovat s neviditelným nepřítelem. Bude mu čelit? Možná se vlastně bojí vzepřít neznámému čemusi, co je v něm ale zakořeněno.

Z toho plyne jediná otázka, která je nejspíš základním pilířem psychiky. Jsou strachy něčím, čeho by se měl jedinec opravdu bát, anebo se jedná jenom o bublinu, přes kterou se realita láme na střípky, jež zraňují lidskou pýchu a falešnou touhu po dokonalosti? Nejspíš je tu totiž možnost, že se v jednadvacátém století bojíme víc než kdy dřív faktu, že oněmi strachy vůbec trpíme.