Srpen 2012

Fejeton: Pohádka o patnácticentimetrové brokovnici a jiné pisatelské úlety

26. srpna 2012 v 14:41 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Spisovatelské začátky nejsou nikdy lehké - právě naopak. Jeden se dře jako mezek, aby zjistil, že o něj lidé stejně nikdy stát nebudou, jiný zas dosáhne nechtěné popularity kvůli talentu napsat úžasnou surrealistickou steampunkovou pohádku, kterou však rozhodně nezamýšlel stvořit (teda, toť u nejmenovaného případu, který jsem zcela nedávno bohužel četla, trochu pochybná a scestná myšlenka, že to dotyčná osoba neměla v plánu). Je to jako showbyznys - jednou jsi dole, jednou nahoře.
Každý jsme měl ve svých začátcích pěkné úlety. Jsou lidé, kteří se těch nepříjemných odboček v průběhu času a přibývajících zkušeností vyvarují, ovšem také existují pochybní tvorové, jimž se i po deseti letech spisovatelského rozjezdu do cesty připlete opět dvacet řádků (nebo rovnou dvacet stránek) oné nechtěnosti. A teprve potom se tomu dá říkat koření života.
Přehmaty alá že muž si málem nechtěně způsobil střelné poranění intimních partií s následkem eunušství poté, co si za gumu od trenclí strčil pětadvaceticentimetrovou Magnum Grizzly pětatřicítku, aby ji schoval před švestkama, ještě pochopím. Ale patnáct centimetrů dlouhou brokovnici, která je opatřena hledáčkem akorát tak na vydloubnutí při zpětném rázu? Eh. Anebo překonání kilometrové vzdálenosti za pět minut, když nemáte žádný spěch. A proč bych se prodírala extrémně hustým křovím a obcházela tak les, na jehož okraji se ono křoví táhlo, když můžu jít rovnou tím lesem? No ježkovy voči.
Silně pochybuji, že se pak ještě nad vlastní chybou o pár let později zasměju. Hanba mi. Ale smát se ostatním? To už asi k blogaření a prchavým snům o závratné spisovatelské kariéře patří stejně neodmyslitelně, jako řízky na novodobý vánoční stůl. A kdos bez viny, hoď po mně kamenem.
Tak bychom si měli své první literární pokusy pro výstrahu někde vystavit - tak, abychom je měli stále na očích, pokud možno. A vždy, když znovu otevřeme Word, bychom se na to měli podívat a zaradovat se, že takové trpké chyby už přeci dávno neděláme. Nikdy! Jenom se jich dopouštíme téměř denně.

Koupací kachnička

21. srpna 2012 v 20:25 | Septima Severa |  ► povídky
"Kde jste byl včera večer kolem půl jedenácté?"
"Doma, v posteli. Spal jsem."
"Může vám někdo potvrdit vaše alibi?"
Vyslýchaný se naklonil přes stůl, kam až mu to jeho kovové hrany dovolily, a úsměšně zašeptal: "Zeptejte se mého plyšového medvídka." Detektiv s ním mohl ztrácet čas, jak dlouho chtěl, ovšem výraz, jenž pak ovládl tvář podezřelého, naznačoval, že žádnou lepší odpověď s policií sdílet nehodlá.
Jak ho tedy spojit s místem činu, když zatvrzele tvrdí opak?
---
Viděl jsem ji. V Brooklynu. Seděla na schodech před domovními dveřmi a něco si psala do deníku, opřená o tepané zábradlí. Jak se tam tak skláněla, byla fakt pěkná. A vždycky jsem se musel usmát, když se naoko vztekala, jak si větřík pohrával se stránkami papíru. To byl podzim a metaři odklízeli spadané listí v aleji. Byla tam den co den a pokaždé, když jsem chodil kolem, to děvče jako by ze mě zázrakem sejmulo všechny starosti. A den se náhle zdál světlejší, jasnější.

Rituál (ukázka)

15. srpna 2012 v 15:38 | Septima Severa |  Dračí doupě
Elfka seskočila z koně a přitáhla si šat blíže k tělu. Letos panovala dlouhá vlhká zima, jež se tiše vkrádala všude nepozvána a svými ledovými prstíky pak dokázala sevřít člověku srdce natolik, že ho to později zabilo. Přitom jí na mysli opět stanul obraz tuláka, jehož před několika hodinami potkala na hranicích hvozdu. Dočista by na něj zapomněla nebýt pocitu, že ji někdo sleduje. Přivázala uzdu nebohého zvířete ke stromu, její kroky doprovázel šustot spadaného tlejícího listí. V těchto místech začínala říše věčných, která téměř celá lehla popelem. Hraniční kameny válející se žárem popukané mezi šlahouny popínavých rostlin kdysi vytyčovaly výsostné území elfů. Dnes zde všechno chátralo.

Změna je život.

11. srpna 2012 v 14:09 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Jednou sem a pak tam, dneska jablko a zítra hruška… anebo možná ta pěkná broskev, líbí se mi červená a tobě zas modrá. Loni Londýn, za rok New York, do práce vlakem a domů autem. Bude pršet, svítilo slunce, a tak dál. Samé změny.
-----
Lidé milují věci důvěrně známé a vzorové. Proto každý trpí při zprávě, že se jeho oblíbená kavárna bude zavírat. (Jack Welch)
-----
Změna je prostě život. Ať už dynamická nebo tichounká reakce, která probíhá někde pod povrchem. Buď je to divoká pyrolýza anebo pozvolný rozklad. I tento blog si po roce zaslouží změnu. Kabátku, samozřejmě. Když jsem přiletěla z Londýna - přiznávám, naprosto excitovaná novými zážitky - změnila jsem záhlaví blogu. Jak ovšem hlásalo logo "Sale must end" a "August", i záhlaví se musí občas obměňovat. Po téměř pěti letech existence blogu, kdy jsem ze začátku měnila kožich jako nějaká rozmazlená panička s plným šatníkem, jsem se rozhodla být poněkud střízlivější a úspornější. U žádné layouty na objednávku nebo přání, dva roky na tom pracuju sama. A navíc: co je jednoduché, je krásné. Proto si užívejte Brooklyn Bridge a naposledy se rozlučte se starým motivem.
----
----
Navždy vaše
---
- Sep.