Listopad 2012

Údolí Bílých vran (2. část)

15. listopadu 2012 v 16:30 | Septima Severa |  Dračí doupě
ÚDOLÍ BÍLÝCH VRAN
(2. část, závěr)

Ve velkém sále panoval nezvyklý šum. Cestu ke Stolci lemovali obrovští ptáci, Vrány. Jejich černé peří se sametově lesklo. A ty roztáté sněhové vločky. Jako obloha, na níž se třpytí hvězdy za dlouhých zimních nocí, kdy po tom koberci tančí sama bohyně Aurora, jejíž zelenkavý závoj mohl na nebesích zahlédnout mnohý šťastlivec. Majestátní zvířata stála jako sochy, nenápadně pozorujíce svýma korálkovýma očima dění. Jejich pánové v maskách se zobáky taktéž pozorovali onen průvod, v jehož čele vedli nějaké děvče. A nejen ji. Spolu s Eireen Ráchéal se tu ocitli Sindri Skerrir a Samuel Sigvard. Odněkud se k nim nuceně připojila i Cian Malachy.
"Vetřelccciii," syčely Vrány výhružně.
Vetřelccciii…
Cesta ke Stolci se zdála být nekonečná. Jako by se konec vzdaloval s každým dalším krokem rychleji, zatímco je pozorovaly nesčetné postavy v maskách, jež se ukrývaly ve stínech Vran. Pohihňávaly se, možná mračily. Ale rozhodně nesoucítily - ba takové slovo ani neznaly. Nemělo pro ně pražádný význam. Tohle bylo jejich město, od ostatního světa se snažily separovat obrovskými, k nebi se tyčícími hradbami. Nic kolem nich přeci neexistovalo! Bývaly by nadále tyto bytosti žily v blažené nevědomosti, kdyby však tahle… stvoření neznesvětila jejich území. Ony bytosti to nechápaly.
Jen ta nejmoudřejší z nich to mohla rozsoudit. Jejich Ledová královna.
A tak jí ty masky podlézaly a lichotily. Vtíraly se do její přízně a snad by jí i přinesly samotný Aurořin závoj, kdyby chtěla.
Zas ten všudypřítomný sykot. Vetřelccciii…

Údolí Bílých vran (1. část)

15. listopadu 2012 v 15:00 | Septima Severa |  Dračí doupě
ÚDOLÍ BÍLÝCH VRAN
(1. část)

Dřevěné domy s nízkými střechami byly zpola zapuštěny do zmrzlé země. Totemy, němí strážci, chráníce vchody do obydlí, se tyčily k hvězdnému nebi, na němž jako na koberci tančila Aurora, zatímco mráz vytvářel své mistrovské dílo. Všichni seděli na svých místech ve společenské místnosti a očima viseli na stařeně, která byla zabalená do kožešin dole, u ohniště. Pokaždé, když pootočila hlavou, zacinkala změť korálků a kostí vpletených do nyní stříbrem kvetoucích dlouhých vlasů. Každý úsměv odhaloval téměř bezzubé dásně a na svraskalé, šupinaté kůži už nebylo možné rozpoznat jakýkoliv projev emocí. Nikdo si netroufal odhadnout její věk. Pamatovala toho tolik a její rod byl prastarý. Dokonce už vedle ní byla i její pravnučka, Laoise Rosheen, jíž byly sotva dvě zimy. Mávala svýma ručkama, a hrajíc si, tahala prabábu za vlasy s korálky.

Setkání u Děravého kotle (I. část/II, fanfic, 15+)

14. listopadu 2012 v 20:43 | Septima Severa |  ► povídky
To jsem se zase jednou nabažila internetových nesmyslů. A vzniklo z toho tohle - lehce nesmyslné a ironické vykořisťování Severusem Snapem. Bohové, jak já nenávidím fanfikci... Proč ji tedy sama píšu? Z dlouhé chvíle? Eh.