Leden 2013

Pravopisná genocida v pěti levelech

26. ledna 2013 v 17:39 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Občas mívám pocit, že dneska pravopis asi už nikdo nepotřebuje. Tak nechápu, na co ještě existuje Ústav pro jazyk český jakožto odnož Akademie věd.
Když to vezmu kolem a kolem, stává se ze mě tak trochu Grammar nazi, ačkoli sama nejspíš nejsem taková hvězda (a čím déle je maturita za mnou, tím spíš pošilhávám po Pravidlech českého pravopisu na druhé poličce odshora, páté knize zprava). Jistě, u každého se najdou chyby, ať už jde na blozích o fakt, že při kopírování článku z Wordu si ho po sobě lidé prostě nepřečtou a neuvědomují si, že automatické opravy jsou horší zlo než bílá lentilka, anebo máte prezentaci na nějaký předmět, co má přes sto stránek a tomu člověku se motají při jejím psaní prsty stejně tak, jako vám jazyk, když čtete třicet sekund nahlas. Jak vyčerpávající.
Je nad na vině české školství, anebo se v nás konečně probudila lenost?

Když přímá volba prezidenta omrzí

26. ledna 2013 v 13:27 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Nejsem ten typ člověka, který by denně musel číst noviny a dívat se na zprávy, sosat nejnovější informace z webových stránek typu TN.cz a tak. Víte, já mám radši svůj klid. Svoje pravidla. Svůj obor. Jeden by mohl ihned na začátku namítnout, že když jsem ten občan České republiky, měla bych se o politickou situaci v zemi starat. A podle slov své babičky - protože patřím k mladé, nastupující generaci, měla bych se snažit o změnu, vždyť to bylo též heslo revoluce!
Jenže ve mně poklidně dřímá duch revoluce úplně jiné, než té politické. Já jsem srdcem vědec a můj postoj k takové věci, jakou je vedení státu, je ryze formální. Jinak to nevnímám. Neříkám, že takové přesvědčení (možná dokonce i mírnější forma hesla "mě se politika přece netýká") je správné, to opravdu ne. Ale nestydím se za to. Víte, já už jsem unavená tím, jak jeden volá po svobodách, protože na to má ze zákona právo. Třeba bych také volala, kdybych se ocitla v jeho kůži… Zas na druhou stranu vím, že takové aférky se co nejrychleji zametají pod kobereček, nikdo to nechce slyšet - proto je jednodušší uvalit na to informační embargo, než vyhovět. V republice se toho za poslední roky máloco změnilo. Alespoň citelně (teď sem rozhodně nepleťme změny oproti socialistickému režimu, ten je totiž zas jiná kapitola učebnice života).

Život je jedna velká změna

22. ledna 2013 v 20:00 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
… ale některé věci zůstávají, ačkoli bychom si ze srdce přáli, aby také zmizely. Beze stopy.
Změna, to je velice ošemetná věc mající svoji vlastní dynamiku, kterou je ovšem často velice těžké pochopit. Anebo ji zkrotit. Nic nezůstává neměnné, vše je hnáno dopředu téměř nadzvukovou rychlostí a jeden by se nestačil divit, když se kolem sebe rozhlédne. Měníme názory, měníme vzhled, chování i životní styl, ať už proto, že se chceme někomu zavděčit či zalíbit, anebo jen proto, že jsme marniví a prostě se nám chce.
Proč?
Protože brontosaurus.

Přiznejme si to, každý v průběhu času podlehne nějaké dynamice, jež je synonymem změny stavu. Tento blog běží už přes pět let. I já jsem na sobě zpozorovala spoustu změn. Nejedná se jen o to, že takovýhle internetový (pa)výtvor doprovázel moji osobu od konce základní školy přes celou střední a vypadá to, že se mě bude ještě nějaký ten čas držet za ručičku, než mě opustí (zatím to spíš vypadá tak, že ho někde zapomenu já, protože mám teď starostí víc než dost a ty reálné mají prostě před těmi internetovými náskok). Už nejsem jen u literárních začátků, ačkoliv o mně valná část z vás ještě nejspíš neslyšela. A nejsem nějaká malinkatá holčička, co by si vylévala srdíčko svému internetovému deníčku - pokud možno tak, aby to "lajklo" co nejvíce lidí a zanechalo pod tím výlevem spoustu komentářů předbíhajících se v šílenosti…
Mezitím i svět podlehl dynamice. Nejen že se už několikrát vystřídala roční období, ale také už je nás téměř sedm a čtvrt miliardy, což je docela neuvěřitelné číslo. Kolik že to Země dokáže uživit hladových krků? Dvanáct miliard? Patnáct? Teď si to nějak nemohu vybavit, ale ono je to asi jedno, protože i odborné studie na jedno téma se často rozcházejí ve svých deduktivních závěrech.
Za tu chvíli, co tu sedíte a čtete, se ve vašich tělech taktéž udála spousta změn. Některé buňky zanikly, jiné vstoupily do některé z fází buněčného dělení. Po axonech vašich neuronů přeběhla neuvěřitelná spousta signálů a mozek toho vyhodnotil víc než výkonný počítač. A spoustu toho provedl bez vašeho vědomí, zmetek jeden vykutálený!
Přesto se zdá, že ještě existují místa, kde se změny odehrávají o poznání pomaleji než jinde. Říkejme tomu třebas Třetí svět, pakliže se budeme bavit o zeměkouli. Tak například Afrika. Ale přesto… ačkoli byste mohli namítnout… Ten kontinent žije možná dynamičtěji než my, pohodlní lidé takzvaného "Západu". Nemusím snad připomínat revolucionářskou chřipku, která přede dvěma lety zasáhla sever Afriky, že ne. A že spousta afrických zón je nebezpečná, a to nejen kvůli odnožím Al-Kájdy (si pište, že být unesen není nic neobvyklého, zvlášť tehdy, pokud z toho kápne pěkných pár zelených papírků a dá se tím vydírat nějaká zemička). Víte, my tu řešíme takové problémy jako co si vzít na sebe a jestli si uvařit kuře na paprice nebo si dát hovězí biftek. Ale tam? Při pohledu na pitnou vodu by nám za ramenem stál Pasteur, našeptávaje: "Být tebou, vyvařil bych to." A ačkoli se to zdá nemožné, někdy si říkám, jestli oni nemají život pestřejší než my.
Takže to abych přestala řešit všechny své čtenáře, deaktivovala si Facebook, zahodila mobilní telefon do Vltavy, sbalila si kufry a frnkla někam, kde bych mohla prožít život úplně jinak, co? Procestovat kontinent křížem krážem jako Transtrabant, zúčastnit se domorodých rituálů jako Lenka Klicperová a Líba Taylor, přestat si stěžovat na to, jak mi nechutná vepřový guláš a raději se radovat z toho, že ještě žiju. Na antimalarikách, ale přece.
No, ze všeho nejdřív by to chtělo ušetřit kapitál. To se rovná najít si práci. A to se taky počítá jako změna -
Už víte, co jsem tím chtěla říct?
Fajn!
Protože já taky ne.


(Foto: Lenka Klicperová, Lidé a Země)

Vyznání (překlad povídky)

11. ledna 2013 v 18:56 | Septima Severa |  překlady
Název: VYZNÁNÍ
Originál: THE CONFESSION
Fandom: Hornblower
Autor: severa
Překlad: Septima Severa

Horatio odjel předat svou zprávu admirálu Pellewovi, a že prý se poté staví za Masonovými. William Bush se tak měl postarat o loď a mohl si znovu lámat hlavu, proč Horatio tolik lpěl na udržení kontaktu s jejich někdejší domácí a její dcerou. Po dlouhém dni dohlížení a příjezdu čerstvých zásob a munice se William konečně ocitl ve své kajutě. Sundal si kabátec a vestu, vytáhl si lem košile z kalhot. Akorát když si naléval vodu do lavoru, někdo zaklepal na dveře. Ztěžka postavil džbán zpátky na místo, povzdechnuv si, když zavřel oči. A co teď?
Otevřel dveře. Venku postával dosti opilý Francouz.
"Majore Cotarde, co děláte na palubě?"

Čtení na etapy (ne)zakázáno

9. ledna 2013 v 11:21 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Raději dělat jednu věc pořádně než dvě věci polovičatě - tak tomu mě fakulta vyloženě odnaučila. Nejen, že se stále snažím věnovat se i svým koníčkům, takže dělám asi tisíc věcí najednou a nějakým záhadným způsobem dokážu nad většinou i racionálně uvažovat, ale už jenom to kvantum literatury, co k tomu musím načíst… Dobrá, nebudu přehánět. Ale to, co studuju, mě opravdu zajímá, takže se stěží spokojím s jednou prezentací a třemi řádky ve skriptech.
"Důležitý bude, že budeš mít titul!"
Pokud jste tohle taky slyšeli (a máte ještě špetku zdravého studentského rozumu, ačkoli ten nejspíš o zdraví dávno přišel), dáte mi nejspíš za pravdu, že je sice pěkné mít titul doktora, ale bez toho, aniž byste něco o svém oboru věděli, do práce opravdu vlézt nemůžete (pokud jste ovšem neměli to štěstí a jako inženýři z VŠCHT nevlezli do poslanecké sněmovny, tam "práci" našel snad každý tajtrdlík, odpadlík a přeběhlík).
Zas to ovšem nemůžeme táhnout k druhému extrému. A to, že "školu je důležitý vychodit, ne vystudovat".
Ajaj, na to, že jsem uprostřed zkouškového, mám nějak velkou chuť se vybavovat na blogu… To je najednou povinností, jenom abych nemusela zírat na vzoreček pro změnu entalpie.

Ale zpátky k mé původní myšlence.

Mám toho teď docela dost (a plný kecky, pokud mi rozumíte), protože se mi na stole kupí hromada knih, které musím nutně prozkoumat. U přátel knihomolů to bude asi všude obdobné - tedy až na ty tituly. Ještě před koncem roku jsem si stihla udělat výpisky z nervové soustavy a neurofyziologie. Dokážete si představit, jak šílený okamžik nastal, když jsem přišla do knihovny 1. LF UK a řekla, že potřebuju půjčit Králíčka a Myslivečka? Teď mám na stole Histologii (Renate Lüllmann-Rauch), skripta z Obecné chemie (Sedláček et al.), knihu Mitochondria (Immo E. Scheffler), která je hrozně zajímavá, ale jsem příliš líná překládat ji do češtiny. Pak Genetiku (D. Peter Snustad) a The Cell Biology (Thomas D. Pollard). A tu přípravu na zkoušky IELTS raději vynechávám, to je kapitola sama pro sebe.
Tak zaprvé, rozhodně to není zdaleka všechno.
A zadruhé, už mě začíná ubíjet to, jak tu pořád plavu ve vědomostech a nemůžu pokračovat ve čtení něčeho "normálnějšího".

Momentálně mám stále rozečtený Shantaram (Gregory David Roberts). Opravdu mě baví, konečně je to něco jiného než číst stále dokola historické romány a sci-fi povídky. Je to… generální fikce s nádechem autobiografie z bombajského podsvětí. A čte se to kupodivu docela dobře, ačkoli jsem nejednou musela mít po ruce slovník. Že už asi půl roku čtu podruhé Silmarillion (J. R. R. Tolkien), to by nemělo překvapit. A chystám se na Dům o tisíci patrech (Jan Weiss), na který mě navedla Aidri, plus k tomu přidám ještě Pokání od McEvana. Dlouhodobě si cvičím angličtinu ještě na kompletním Sherlocku Holmesovi (Sir Arthur Conan Doyle) a Horatiu Hornblowerovi (C. S. Forester). Dalších plánů je dost a dost, chytám inspiraci, abych dokončila svou Book Challenge, znáte to.
Takže to nejde jinak, než…
ČÍST NA ETAPY.
Mamka vždycky, když jsem byla malá, říkala, že to nemám dělat, že z těch knih nebudu nic mít. Kupodivu to ovšem ještě zvládám a děje se mi nemotají. Ani si nepletu postavy (leda tak ty v rámci jedné knihy, protože - co si budeme namlouvat - zrovna Silmarillion je tak trochu oříšek, a proto stojí stranou, chudáček).
Zvládám to.

A docela mi to čtení na etapy i vyhovuje, takže ho hodlám praktikovat nadále. Například cestou do školy, kdy si otevřu jednu knihu, na přednášce, kde zapnu diktafon a otevřu druhou knihu a tak dál.
Přesto jsem zvědavá, milý čtenáři, s jakým názorem na věc přijdeš ty a jestli se mi to pokusíš rozmluvit. A vůbec, mám chuť sondovat. Takže: co teď máte tak porůznu rozečteného, kde nejraději čtete a jak zvládáte tolik postav?