Březen 2013

Kniha, kterou mi doporučil někdo z rodiny: To by se zvěrolékaři stát nemělo

30. března 2013 v 15:19 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama

Na prvním stupni základní školy jsem snila o tom být veterinářkou. No, sice jsem se teď dostala o krok blíže, přesto těsně vedle, ale to není podstatné. Určitě se ale nebudu hrabat skotu v řitním otvoru až po rameno, ani se nebudu muset dívat, jak nedokážu pomoct pejskovi od kožní choroby. Maminka mě na Herriotovu práci navedla ve víře, že si to s tou veterinou rozmyslím. Myslela si, že mě to odradí. Ale neodradilo.

James Herriot: To by se zvěrolékaři stát nemělo

Boj se spammerskými větrnými mlýny pokračuje...

30. března 2013 v 14:02 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Připadá mi, že na úvodní stránce Blog.cz sloužíme spíš jako náhodně vygenerované cíle pro pitomce, co píšou místo komentářů reklamní spam. Už jsem unavená věčným mazáním komentářů typu "Máš hezký bložínek, koukni ke mně, dělám to a to a jsem v tom vážně naprosto na hovno, díky moc, mucq, Boženka Vypatlaná". A že se s tím poslední týden roztrhl pytel!
Hlavním podnětem pro tento článek nechť je Metztliino http://metztli.blog.cz/1303/komentare-a-reklamy.

Když chce Blog.cz postihovat například v AK blogy bez autorského ducha, mohl by si slíznout i hořkost bytí při pročítání nahlášených spammerů - většinou z řad uživatelů. Mám toho plný kecky. A lidi se diví, proč se z Blog.cz odchází. Je to prosté. Spam je spam. A nastavit si moderování článků mi zase nepřijde fair vůči těm pěti jedincům, kteří píšou smysluplné komentáře a hlavně K TÉMATU. Moderování komentářů by mohlo svým způsobem působit jako omezování svobody projevu, protože by mě to mohlo svést i k tomu, že bych na světlo internetového světa nepustila například komentář typu "fůůůůj, ty jsi ale k***a. Píšeš fakt o hovně a měla by sis hodit mašli. Číst tohle? To radši budu dělat nějakou bla bla bla…" - neobsahují spam, ale urážejí. Je to dvojsečné.
Víte, pro pisatele je hodně důležitá odezva z řad čtenářského publika. Říká se tomu feedback. A my bereme jak ten pozitivní, tak i negativní. Rozhodně spíše sneseme "Tohle se mi nelíbilo, protože x.y a protože bla bla bla. Měl/a bys to napsat více s důrazem na tohle a vynechat támhleto…", než abychom četli o tom, jak někdo umí či neumí kdesi cosi a věnuje se pochybné činnosti, že určitě musíme navštívit jeho stránky a komentovat. Jak by se takovému jedinci líbilo, kdybych podle "oko za oko, zub za zub" zaspamovala jeho nejspíše nekvalitní články například jednoslovnými komentáři o ničem? Asi moc ne.
Takoví jedinci asi nemají mozek, nebo já už nevím. Je logické, že rozhodně nebudu klikat na nějaké odkazy, které mě naprosto nezajímají. Že nikomu nehlásnu v anketě o největšího pitomce vesmíru. Že se nestanu ničím "affíčkem" a už vůbec si nekoupím figurku batmana z fimo hmoty jenom proto, že se mi pod článkem objevil naprosto úchylný spammerský komentář.
Že potřebujete zvednout návštěvnost? Hele, nechci nic říkat, ale raději fakt pět spokojených, jakž takž pravidelných čtenářů než šest stovek nasraných bloggerů.

Začínám vůči tomuhle vážně rezignovat. Co mi zbývá? Za chvíli už se budu moci jenom modlit, že ještě někdy v životě potkám člověka s mozkem na správném místě, člověka, co bude ještě umět tu věc používat a bude mít svůj vlastní názor…

Kniha, která mě překvapila: Lieutenant Hornblower

30. března 2013 v 11:02 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama

Já všeobecně nemám ráda překvapení, tím méně ta nepříjemná, ovšem pan Forester si na mě právě jedno přichystal. Opět jako v případě Doriana Graye jsem se rozhodla si ságu o Hornblowerovi objednat i v knižní podobě (tedy ne celou, mám z ní jen pět knih - a ke všemu na přeskáčku). Byl to sice omyl, ale nevadí, myslím si totiž, že vydržím hodně.

Cecil Scott Forester: Lieutenant Hornblower

Kniha, která mě zklamala: Obraz Doriana Graye

29. března 2013 v 22:31 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama


Víte, jedna věc je být odkojený knihou, druhá vyrůstat na filmech. Já jsem vyrůstala zrovna na filmových zpracováních této novely, a proto jsem si docela rychle zvykla na jisté… standardy - to je jistě jedno z úskalí takových těch chvilek, kdy se nejdřív podíváte stokrát na film a pak si řeknete "Jako film se mi to líbilo, ta kniha by taky nemusela být špatná". A bum. Je to tak trochu v háji. Proč? Jednoduše - jako menší zlo mi přijde nejdřív knihu přečíst, pak se podívat na film a říct si: "Měli menší rozpočet, tak tu a tu postavu vyškrtli, a líbil se jim támhleten herec místo tohohle…" Má to prostě svoje mouchy.

Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye

Co dělá člověka člověkem?

21. března 2013 v 20:04 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
I ČLOVĚK JE JENOM ZVÍŘE…
… až na to, že příliš zlenivěl a raději si dá ostatní druhy na talíři v Ambiente, než aby vynaložil toliko úsilí a byl nucen spokojit se s flákotou syrového masa. A kdoví jestli.

Někdo by mohl namítnout, že právě inteligence je ta esence, co dělá člověka člověkem a odlišuje nás tak například od vzdáleného příbuzného, bratránka šimpanze (mimochodem, rozhodně to není 97% genomu, jak tvrdí staré poznatky, co sdílíme s těmito rádoby mírumilovnými tvory). Námitka - delfín se pyšní nejspíš ještě vyšší inteligencí. A nemá potřebu stavět si domy, znečišťovat přírodu, těžit ty zbytečky ropy, co kdysi bývaly dinosaury, urážet kdekoho a chovat se jak hulvát támhle někde na I. P. Pavlova. Ne, delfín mi nepřijde až domů a nebude zuřivě mačkat ten zvonek, aby mi nabídl Strážní věž, nebo se mi snažil vnutit nějaký úžasný výrobek, který je vlastně naprosto k ničemu.
A u šimpanze byly studovány primitivní formy dešťového tance (ti sociologové už se asi moc nudili).

Co vlastně dělá člověka člověkem? Proč si o sobě lidé myslí, že se od zvířat liší? Vždyť je to tak jednoduché - jsme obratlovci, savci a placentálové. Jsme úspěšná větev rodu Homo, naši příbuzní si stále ještě vystačí v guinejských či amazonských pralesech a na rozdíl od nás tam dokážou přežít.

Mimochodem - a tím jsem se bavila na přednášce o epitelech - kdybychom byli zkoumáni nějakou mimozemskou civilizací, která by odebrala celotělní vzorek (tedy rozpustila člověka v koktejlu nějakých enzymů nenarušujících nukleové kyseliny), bylo by zjištěno, že jsme vlastně bakterie. Pak že bychom mohli být třebas i mitochondrie. Ale vlastní esenciální DNA druhu Homo sapiens by mohla být považována též za nějaký šum, prostou chybu měření, poněvadž naše genetická informace tvoří minimální podíl toho všeho. Jistě, inteligence a všechny informace o vývoji mozku, gyrifikaci a neuronálních drahách tam mohou být dost dobře zakódovány, ale inteligenci se člověk spíš naučí - respektive se ji naučí používat, já netvrdím, že pro ni neexistuje genetické pozadí, právě naopak.
Ale i tak; proč se jedinec neustále musí povyšovat nad ostatní a říkat, jak právě on je ten vyvolený, zástupce nejúspěšnějšího druhu na planetě? Stejně nás předběhly právě ty vychytralé bakterie bez mozků. Jednodušší přežije.

Pozor, pes v posteli!

1. března 2013 v 12:47 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Společná domácnost.
Mít psa je občas docela prů… švih.
Je docela slušný rozdíl pořídit si jezevčíka nebo bernardýna. Ale což teprve boxera? Anebo rovnou dva? Žiju v tak trochu invalidní rodině se dvěma boxeřími slečnami. Vlastně… s matkou a dcerou, takže je to svým způsobem taky taková invalidní rodina.
Jeden by řekl, že třicet kilogramů není žádná váha. Ale venčit najednou téměř šedesát kilogramů živé váhy, a ke všemu stylem "na všechny světové strany, nejlépe najednou", je často příšerné. A po nějaké době možná i úsměvné, ovšem mně do smíchu vážně není, když mám ráno vstávat do školy a ještě si přivstat a venčit.
Ale o tom s vámi mluvit nechci.
Dlouhodobé pozorování behaviorálních projevů svých psích miláčků jsem se snažila vytvořit nějakou škálu chování takového nejlepšího přítele člověka v posteli. Prosím, pokochejte se tím, co z této (pa)studie vylezlo.