Duben 2013

Petr Heteša mě rozsekal

5. dubna 2013 v 18:43 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
… A položil Darwinův syndrom na lopatky.

Petr Heteša: Sex, drogy a cyb'n'roll

Když píše Petr Heteša, musí jít jakékoliv vzletné formulace známé například od ženských autorek stranou. Tohle je tak syrové, že si s tím ani maso na řeznickém pultu nezadá. A ve městě New Chrome byste také nemuseli přežít tak dlouho, jako přežíváte tady. V New Chrome si na vás totiž mohou došlápnout. A díky super rozeznávacímu softwaru, snímacím kamerám a čipovým kartám to může být opravdu kdykoliv a kdekoliv…
To jsem napsala na GoodReads.

Jdu ve čtení z extrémů do extrémů. Po tomhle nářezu jsem si totiž musela dát jako další metu Janu Eyrovou (v originále, takže jsem naprostý sebevrah, poněvadž se to čte hůř než špatně, tedy dokud nedojde na pád pana Rochestera z koně). Abych se ale vyjádřila trochu více mainstreamově - Hetešův počin mě přímo rozsekal. A to na malinkaté kousíčky, jak do salátu.
O tomhle autorovi jsem se dozvěděla asi jenom omylem (a víte, že já už ani vlastně nevím, kde jsem na to narazila?), přesto bylo docela osvobozující v dnešním světě fantasy najít klasickou sci-fi. Mé hrdé prohlášení, že české autory nemusím, je sice stále platné, přesto jsem však po knize Leoše Kyšy sáhla i po tomhle. No, na nějaké vzletné formulace a kecy kolem horké kaše okamžitě zapomeňte, protože cenzurovaná verze téhle věci neexistuje. A je to i dobře. Jsem zastáncem sprosťáren v knihách, tak co. Milí čtenáři, tenhle floutek s vámi v rukavičkách rozhodně jednat nebude, Jerry Gibwill není žádné ořezávátko. Tedy pokud neberete jako ořezávátko lehce sjetého ex-policistu, po kterém všichni jdou jako býk po rudém plátnu (nebo matadorovi?).

Navíc sci-fi je pro mě tak trochu novinka. Tedy, abyste rozuměli, až moc dobře vím, že tenhle žánr existuje, ale nevyhledávám ho. Přesto, když jsem začala psát Darwinův syndrom, jsem si uvědomila, že by bylo jaksi záhodno vědět, jak současná scéna science fiction funguje. Sice rozhodně nečekejte čaroděje a blázny (leda tak ty blázny laboratorní), ale žádná sláva to zatím taky není. Alespoň mám však trochu jasnější představu, jakým směrem se teď můj příběh ubere. Stále je ovšem co pilovat, škrtat, přepisovat a přehodnocovat, dostala jsem se už k osmé kapitole, abych zjistila, že musím překopat tu první.
A zatímco tiše přemýšlím nad zvraty, čtu si. Přelétavým tempem z žánru do žánru zabíjím cestu na přednášky knížkami, které doslova přetékají z polic (a to nadávám, jak nemám co číst!).
Takže jsem přitom na pomyslném žebříčku dosáhla další mety. Přeci jenom ani člověk, co byl odkojený na Verneovkách, se nespokojí s tím, že by v tom stavu měl i zamrznout.

… A nedoporučili byste mi další "inspiraci"?