Květen 2013

Mám doma putovní pohledy. Chcete je?

8. května 2013 v 19:45 | Septima Severa
S bloggerskými putovními pohledy se roztrhl pytel - tedy alespoň mně ti tak připadá, poněvadž AidrienAssagir všechno nasměrovala mně. A já už na žádného jiného bloggera nemám adresu, takže…
… se prosím někdo do měsíce přihlaste na blogový mail (blackspot.blog@email.cz), nebo to poletí do koše. Já nejsem příznivcem nevyžádané pošty. A dokážu být tvrdá. Zas na druhou stranu, tohle začal TlusŤjoch a šlo to i přes Maglaiz. Bylo by vůči nim fér, kdybych to poslala jednosměrnou letenkou do popelnice?
To si zas myslím, že mi ruce neupadnou, když skočím na poštu.
Ale potřebuji adresu.
Nemluvě o tom, že už mi něco takového nějak tuším na podzim přišlo. Považovala bych to klidně i za nějaký zparchantělý druh spamu, když to využívá "službu doby kamenné" (tedy laicky řečeno poštu). Nijak jsem nesledovala tento "trend" - dokud se to nezačalo týkat i mě. Nemám ponětí, kdo s tím začal, ani jestli to doopravdy je pouze záležitost mezi bloggery.
Ono je možná úsměvné, když se vám jedna nebo dvě putovní pohlednice objeví ve schránce. Jenže pak se ze dvou stane pět, potom vám přijde ještě putovní "pošli nějaký předmět" či kniha (opravdu neklám, přišla mi i knížka z roku 1924). A najednou jako byste měli chuť odesílatele uškrtit. On za to však nemůže, s největší pravděpodobností totiž také neměl to srdce všechno smést do koše…

Chcete je?

Čas plyne stále rychleji

8. května 2013 v 17:23 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
Ne. Čas plyne stále stejně rychle - jen my ho trávíme úplně jinak.

Také se bezděčně díváte na hodinky a říkáte si, jak je vůbec možné, že ty hodiny tak rychle uletěly? Jindy zas sedíte s výrazem největší nudy ve tváři a modlíte se, aby ty minuty ubíhaly rychleji? Říká se, že při činnosti čas letí a při nicnedělání se vleče. Přesto se člověku občas zdá, že si ty ručičky na ciferníku dělají, co chtějí - občas spolu závodí a jindy se zas líně vlečou, jako by snad ani neukazovaly správný čas.
Člověk ztrácí pojem o čase při nějaké činnosti, která ho baví. Stačí se začíst, a když zvednete hlavu, jsou třeba tři ráno; anebo začít psát - kolika pisálkům se stalo, že svůj nápad "hodili" na papír přímo nadzvukovou rychlostí a byli po pěti minutách hotoví? To snad ani nejde. Někdy si až říkám, že například u své rozepsané (a nejmenované) novely, jež má něco mezi padesáti až sedmdesáti ve Wordu, není možné, abych nad ní strávila "jenom" dvaapadesát hodin, jak je to udáváno ve vlastnostech souboru (uvedeno jako celková doba úprav v podrobnostech). Připadá mi, že to musel být minimálně dvojnásobek času - vždyť jsem všechny postavy musela pečlivě promýšlet, děj několikanásobně upravovat, kapitoly přepisovat; a to nejsem ani v polovině.
Jindy zas přijdu z přednášky, a místo abych otevřela tu prezentaci a dodělala si zápisky, visím na internetu, projíždím obrázky na DeviantArtu, vysedávám u Facebooku a směju se příspěvkům na 9gagu, jenom abych nemusela plnit svoje studijní povinnosti. Pak je najednou půl dvanácté v noci a čas jít spát, poněvadž ráno zase vstávám brzy. Ztracená polovina dne. A bohužel ztracená absolutním nicneděláním - teď si asi řeknete, že takové nicnedělání je někdy fakt potřebné, ovšem jistě mi dáte za pravdu, že není nutné sedm dní v týdnu. Přesto to tak někteří jedinci mají. A pokud nevysedávají denně u počítače, pak si jistě najdou jinou zábavu: sem tam zajdou na nějakou tu párty, druhý den mají nehoráznou vopici, a to se taky nechce nic dělat, jenom ležet a civět do stropu. Nebo celé dny vysedávají u televize, kde stejně nic nedávají (co si budeme povídat, vejrat můžu i na zeď a požitek bude asi stejný).
Denně zjišťuju, že mám stále méně času. Na všechno. Na své koníčky, na školu, na sebe. A nedaří se mi odhalit všechny časožrouty. Ale co všechno nám vlastně krade čas? Nad čím jej tak lehkomyslně promarníme? Je tohle moderní způsob života?

Možná by někdy stálo za to říct STOP a zvednout se od toho počítače. Zajít třeba do knihovny, střídat způsoby učení (ale to se vysokoškolákovi lehce řekne, když většina počítá s interaktivní výukou), anebo si jen tak číst. Jít s kamarády ven, trochu si zaběhat, zahrát squash a volejbal. Dát si s někým šachy. Zajít na kávu s kamarády, které jsem už měsíce neviděla. Jet za babičkou. Jít se psem na dvouhodinový výlet. Vyjet z města na túru, projet se na kole. Jít večer na pivo a zahrát si kulečník. Jít do práce. Malovat, poslouchat hudbu a relaxovat…
Je spousta způsobů, jak čas "zpomalit" - jen najít ten správný.

Eh, a co tím chtěl spisovatel říci?

2. května 2013 v 13:01 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Mám za to, že naprostá většina knih (kromě těch odborných - ačkoli o tom by se dalo polemizovat - a braku, s nímž se roztrhl pytel) by měla nést nějaké poselství. Něco, o čem by čtenář měl přemýšlet, co by pro něj udělalo knihu o to zajímavější. Často se ta esence ukrývá v závěru; klasický závěr sice většinou zápletku definitivně rozlouskne, ale v poslední době se dostávají do módy ty otevřené závěry, které vám neřeknou zhola nic. A vy pak lačníte po dalším "nášupu", kterého se vám ovšem ze strany autora už nedostane. Tady musí zapracovat právě vaše fantazie…
Začátkem roku 2012 jsem na reklamním posteru v metru (takovém tom u eskalátorů) viděla knihu. Léčitele. "Nejlepší finský krimi román roku 2011", hlásalo to. Jistě, severská detektivka je prý fajn -
ale pro fajnšmekry.

Protože Léčitel je klasickým případem otevřeného konce!

Zlákal mě nejspíš fakt, že se děj odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy se civilizace tak trochu hroutí. A přiznávám, že jsem měla (a stále mám) slabost pro kombinaci červené a modré na přebalu. Tak jsem si knihu v Luxoru koupila.
Přečtu vážně téměř cokoliv (jak ostatně můžete zjistit i v Book Challenge, které jsem však zatím ještě nedokončila). Málokdy mě něco odradí a přežiju klidně i prvních otravných sedmdesát stránek, pokud se příběh nějak vyvíjí a tváří slibně. Věřím, že knihy, které čtu a jež mě nutí myslet (neb to jako intelektuál prostě vyžaduji a "odpočinkovou literaturu" si nechávám leda na ty nejpernější chvilky), mají kromě toho potenciálu i poselství.

Anotace (z přebalu): Dva dny před Vánoci zmizí beze stopy novinářka Johanna Lehtinenová. Policie, jíž se zoufale nedostává lidí a prostředků, se takovou "banalitou" nehodlá zabývat. Proto se novinářčin manžel Tapani pustí do pátrání na vlastní pěst. Poměrně záhy odhalí, že Johanníno zmizení souvisí s tím, že shromažďovala materiál o sériovém vrahovi, který systematicky likviduje bohaté a mocné včetně jejich rodin a dosud úspěšně uniká spravedlnosti. Tapani při zběsilé dvoudenní honbě za vraždícím monstrem narazí na několik velmi překvapivých okolností v Johannině minulosti, o nichž za deset let jejich manželství nepadlo ani slovo.