Práce v hotelu mě baví. A zároveň štve.

10. července 2013 v 21:11 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Už je to přes rok, co si táta pronajal jeden nejmenovaný hotýlek (takovou komornější záležitost, má jedenáct pokojů a jedno apartmá) v Braníku. A pro mě je to příležitostná brigáda. Navíc je tam přes rok docela klid, takže když mi to doma už leze krkem, není nic lepšího než se sbalit a rozložit si svých pět švestek tam.

Od svých šestnácti let už jsem si prošla docela dost brigád, většina z nich byla zaměřená na hotelnictví a gastronomii (přirozeně, protože matka to vystudovala v Poděbradech a otec si v tom směru zařídil živnostenský list). Začínala jsem v restaurační prádelně. Mandlovala jsem ubrusy a žehlila zástěry, než jsem "povýšila" na servírku. V tom samém podniku. To ještě fungovala restaurace v Mánesu na nábřeží a o víkendech se tam v klubu tančilo (dobrá, přiznávám, že revivaly, oldies a dechovka není zrovna můj styl a vstávají mi z toho chlupy na zátylku, ale salsa zas až tak příšerná nebyla). Taky jsem nastoupila do hotelové restaurace (steakhousu a pizzerie) v Dolních Měcholupech, odkud mě seriózně po čtrnácti dnech vypakovali, že prý nemají na vyplacení brigádníků. Svoji práci jsem fakt neflákala, ale ta ženská nikdy nebyla moc příjemná. To je, když povýšíte z řadové cukrářky na výkonnou ředitelku hotelu moc rychle. O to více mne zarazil fakt, že jen jsem dostala výplatu "na dřevo" a vyklidila skříňku, přijali nové učně z hotelové školy.


No, alespoň že Mánes tu byl pořád. Taková moje jistota. Přesto jsem musela na nějakou další brigádu (a to dýška za večer docela vynášela, aniž bych svlékala tričko - ačkoliv to po mně naštěstí ani nikdo nepožadoval). Přes dlouholetou kamarádku D. jsem podstoupila pohovor, vstupní zdravotní prohlíku u nějaké súvy (jo, jestli prej neberu drogy atd.) a nastoupila jsem do KFC ve Štěrboholech. Popravdě, že jsem uměla čepovat pivo, to nikdo neocenil. Manažeři byli sice docela v pohodě (tedy až na tu hlavní, o které jsem se pak dozvěděla, že za sekýrování zaměstnanců, vytýkání nedostatků kuchařům a občasné divadýlko u kasy pobírala na prémiích kolem dvou set tisíc ročně - fíha, závist). Ale přežila jsem to tam celý druhák a třeťák na střední. Ne vždycky bylo růžové například uklízení a tak. Utahovali si ze mě (ale kdo si nikdy ve fast foodu neprošel takovou tou zaměstnaneckou šikanou, že), vydělávala jsem málo a byl to příšerný orpuz, jen co je pravda. Sice jsem dostávala hodinovou mzdu vyšší než u McDonald's, ale rozhodně se to po určitém odpracovaném období nezvedalo, jak mělo (hlavní manažerka totiž "zapomněla" a nedělám si iluze, že by účetní dávali víc, když mohli dávat míň). Taky mi dokonce strhávali z platu z následujícího měsíce. Jednou jsem byla na neschopence kvůli chřipce a plat se mi dostal do záporných hodnot. "Ne, to ti strhávat nebudou," řekla hlavní manažerka L. Ale houby - vzali mi to! A tak jsem z polovičního úvazku vyměřeného na osmdesát hodin měsíčně přesedlala na čtyřicet hodin, protože jsem zbytečně na sankcích přicházela o peníze (a co jsem vydělala "nad", to mi nechávali, i když mi manažer M. většinou nenapsal služby, když jsem to přejela).
No, zkuste být od osmi ráno do čtyř odpoledne ve škole, pak se učit doma a ještě chodit do práce. Pokud máte studijní ambice, je to o hubu. Pokud potřebujete jen projít ročníkem, zlý to není. A poslouchat manažerku L. "Musíš víc chodit do práce" plus každý měsíc v sedm ráno sedět v lobby a poslouchat ty kecy, co jsme za daný měsíc podělali? Hmm, jedním uchem tam a druhým zase ven. Tůdle.
Potom jsem odjela do Anglie, vybrala jsem si na to speciálně dovolenou. A na podzim jsem jim dala vale. Stejně se měnilo vedení provozovny a jako maturantovi by mi uštěpačné sekýrování ze strany bílých košil taky zrovna nepomohlo. Víte, jak krásnej to byl pocit, když jsem nedávno skartovala výpisy ze staré banky (odkud jsem přestoupila k jiné), a jen jsem se smála nad těmi vesměs nízkými částkami, které jsem měla na výplatní pásce?
Doma mi máma se zavřenýma očima tolerovala, že nemám brigádu, jenom ve čtvrťáku. Pak už ne. A tak přiskočil chrabrý rytíř táta a občas mne bral na pomoc na recepci. Plus jsem v letním semestru prvního ročníku objevila kouzlo asistenta pro studenty se speciálními potřebami.
No, abych nepřeháněla, zase tak slavné to nebylo, ale díky tomu, že se ozvala slečna T., co potřebovala zápisky z hodin fyziologie (jako hluchá sice umí odezírat ze rtů, ale to už se pak špatně zapisuje), jsem se donutila látku si při přepisování zopakovat. Já to musím mít všechno v ruce, abych se to naučila,. Asi proto si taky stále vedu ruční zápisky místo souborů ve Wordu (já hipster). Lépe se to pamatuje.

V tom hotelu bývám většinou přes den, když recepční odjede domů do Ostravy (což je přibližně každý měsíc a trvá to týden) a táta potřebuje obíhat úřady a tak. Sice jsem takový ten poctivý magor, co chodí na všechny přednášky, i když jsou nepovinné (a tudíž má taťka smůlu), ale jakmile je příležitost, jsem tu. Není to sice třikrát týdně, ovšem svůj účel občasného financování mého do peněz lezoucího koníčka - book-a-holismu - to plní. Víceméně.
Jezdí k nám hosté především z Rakouska a Německa (tedy kromě Čechů), Polska a Slovenska. Také tu byli z Thajska, Brazílie, Španělska a Itálie, Rumunska, Ukrajiny a Ruska. Jsme na Booking.com a spolupracujeme s cestovní kanceláří specializující se na cyklistiku ve Vídni. Také jsme mívali klienty kliniky pro asistovanou reprodukci (i když to bylo dohazování kšeftu ze strany jejich bývalé recepční), občas sem jezdí herci, co hrají v seriálech z produkce České televize typu Vyprávěj (ovšem to je sezónní, přes léto se nenatáčí).
Největší sranda na tom ale je, že umím jen anglicky, španělsky a italštinu už zapomínám, pletu do ní francouzská a španělská slovíčka. Takže na příval obchodních cestujících a spol. od německých hranic nejsem jazykově vybavená. Fakt bomba. Ale poradím si.
To byste nevěřili, že to poslední dobou vůbec není jednotvárná nuda. Ačkoliv mi leze krkem ta samota na nočních, kdy se můžu leda dívat na filmy a zvedat při tom telefony... dobře, chtělo by to aspoň nějaký ten gossip na oživení.
Třeba tenhle.
Už přes měsíc u nás bydlí jeden Němec, pan F., evidentně mu hrabe. Tvrdí, že doma (v Německu, ne v bytě) něco provedl a že chce požádat o politický azyl v Česku nebo v Turecku. Vždycky si zaplatí na pár dní dopředu a prostě bydlí. Chodí pořád v tom samém - v mikině i kalhotách - ať je venku 15 nebo 35 °C. A prý píše dopis Karlu Šláfenbergovi. Teda, ale to snad píše román o tisíci stranách, to přece není možný! A taky mívá občas nálady. Nechce zaplatit. Překrucuje si informace. A zrovna dneska píše zrcadlově obráceně a najednou umí anglicky (někdy, když mu nerozumím, tak mi do notýsku heslovitě napíše, co vlastně chce, proto vím, že píše jako Leonardo da Vinci). Celý den bývá zalezlý na pokoji. Když si venku balí cigarety, nadělá u toho pěknej nepořádek, jako by měl snad Parkinsona. Občas chodí do Tesca na nákup, protože kromě snídaně jsem ho za celou tu dobu neviděla konzumovat nic jiného než kafe, o které občas poprosí. Původně jsem si myslela, že je to outista, působil tak zakřiknutě, jenže on fakt nemá "všech pět pohromadě". Kdyby začal dělat problémy, musela bych zavolat na ambasádu, že tu máme ubytovaného jejich státního příslušníka atd. (no, párkrát už jsme to málem udělali, protože měl sekyru jako hrom, kterou naštěstí nakonec urovnal on nebo jeho domnělá sestra, víc nevím). Děsím se chvíle, kdy vytočím to číslo.
Taky jsem tu na podzim měla skupinu asi šestnácti- až osmnáctiletých fotbalistů či hokejistů i s trenéry. Byli to Švédi. V deset večer mi sem jeden nakráčel z druhého patra jenom v trenýrkách, že nahoře neteče voda a že s tím mám urychleně něco udělat. Jako doma, kluci. Měla jsem si snad vzít kombinačky a štelovat vodu? Hotel je na kopečku. A na přípojce, ze které v deset večer rozhodně vodu neodebírá sám. Za nízký tlak v potrubí určitě nemůžu! A nesnáším pruhované trenýrky.
Jo a taky jsme tu měli v červnu český páreček se štěňátkem. Chlap byl normální násoska - jenom na recepci jsem mu za jedno odpoledne prodala pět piv (lahváčů, v plechovce je to hnus). A nevím, jak moc dodržoval "pitný režim" na vycházkách. Říkali, že se dlouho nezdrží, že prý jedou na dovolenou do Egypta. V pátek. Z pátku se rázem stalo příští pondělí a celý ten další týden se vlekl. A z hodných lidí se stali potížisté. Odmítli zaplatit (kromě toho, že si údajnou dovolenou v Egyptě udělali už tady). V tomto případě je hoteliér tak trochu nahranej, protože zákazníky nemůže držet proti jejich vůli. Policie taky nic nevyřeší. Takže nezbývá než ofotit doklady a vypustit milé neplatiče dál do světa...


Život recepční je jako na houpačce. Ne vždycky je nudný, ale ne všechny příběhy jsou veselé. Těžké to bytí pracující třídy. Speciálně když nemůžete sehnat nějakou normální brigádu, která by vás i bavila. Fakt ne. Když nastoupím do laboratoře, půl roku se jen zaučuji. A zvířátka určená pro výzkum v Krči obstarávají jiní - nedostatek peněz jim nedovolí mě vzít (a to je informace z první ruky, tetička totiž pracuje ve Fyziologickém ústavu). Škoda...
A život hoteliéra je taky docela nevděčný. Zvlášť pro hoteliéra, co obstarává chod zařízení s maximálně pětadvaceti lůžky. Proč? Hned vysvětlím.
Na Booking.com může každý, kdo si přes ně rezervuje ubytování, sdílet svoji experience, dojmy atd. Problém je, že jako registrovaný provozovatel daného ubytovacího zařízení sice máte právo tyto komentáře vidět, ovšem odpovídat či jinak na ně reagovat nelze. Samozřejmě - jak už to s komentáři bývá - kladné i záporné přitahují pozornost. A buď přitahují zákazníky, anebo je odrazují.
Zmínila jsem se, že jsme tu měli lidi z Thajska. Byly to prý dvě ženské, co při snídaních nadělaly nehorázný bordel, užívaly apartmá a válely se jen ve spodním prádle a tričku na chodbě, kde jsou na patrech křesílka a stolky, jako by jim to patřilo. Takhle bych se v hotelu rozhodně nechovala. Ty dvě klevetnice na to byly upozorněny. A co jsme si za to vysloužili? Naprosto negativní hodnocení. "We don't like the owner, he looked very unprofessional and not gentleman and always laughing too loud. And poor breakfast but transportation is good enough. We are from Asia and he served us as low standard. Why??? You know what are we working for??? We work for jewelry company..."
Aby bylo jasno: měly k dispozici nejlepší apartmá se dvěma místnostmi. A měly nepořádek až na chodbě. Stěžovaly si na vysokou cenu (nemluvě o tom, že mají poor English). Stěžovaly si na snídaně, ale zlikvidovaly všechno, co na švédském stole bylo. A nebylo toho málo. A neobjednaly si celé patro.
Víte, tohle na tom nesnáším. Zdá se mi totiž, že si lidé pořádně užívají, a pak vás za to ještě sepsují. Asi i proto jsem si vybrala, jak jsem si vybrala. Z každé dosavadní práce jsem se poučila a přesvědčila, že to není zrovna vysněné zaměstnání, které bych chtěla nadosmrti dělat.
Život mě prostě učí.

Jó, podnikatel, ten tvrdý chleba má...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daysy | E-mail | Web | 11. července 2013 v 11:08 | Reagovat

Jo, nejhorší je fakt srážka s blbcem. Ty dvě musely být teda pěkně na hlavu.

2 Septima Severa | Web | 11. července 2013 v 11:16 | Reagovat

[1]: To teda. Přitom jsou asi jediné, kdo si takhle do éteru stěžoval... 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama