Srpen 2013

O autorce blogu

25. srpna 2013 v 17:46 | Septima Severa
Povýšila jsem, a tak informace ze starého článku už dávno neplatí.

Stále jsem místy cholerická a možná kresbou nadaná, blog jsem zřídila dne 9. ledna 2008, abych vám zpřístupnila svoji tvorbu, za niž bych se nejspíš ovšem styděla, kdybych ji po tolika letech znovu četla.
I po dlouhé době mám stále v oblibě hudbu, avšak její žánr se poněkud změnil. Sice zůstávám i nadále věrná svým hvězdám Muse, Coldplay a Paramore, ale nevyhýbám se ani soundtrackům obsahujícím i vážnou hudbu. Taky jsem si zamilovala ticho. No co, asi už stárnu.
Už dávno nejsem gymnazistka. Z Akademického gymnázia jsem přesedlala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde prozatím studuji bakalářský obor Biologie. Jak budu pokračovat dál, to prozatím nevím, rýsují se mi však nové obzory - a s největší pravděpodobností studium dokončím na druhé straně zeměkoule. Do té doby se ale budu snažit, abych nevyhodila laboratoř do vzduchu, anebo neotrávila sebe ani své kolegy.
Pořád ještě přispívám na DeviantArt, fotografování a malba mě ještě neopustily (co se fotografování týče, objevuji kouzlo člena komunity na National Geographic). Jenže spolu s novou školou jsem si založila i nový blog na Blogspotu, kam píšu články spíše ze života vědce, než abych tam zveřejňovala své povídky. Jak tento blog, tak i blogspot máte možnost sledovat na Bloglovin'.
Ostatně, poslední dobou už moc krátkých věcí nenapíšu a kapitoly z těch dlouhých si nechávám víceméně pro sebe - co kdybych se náhodou rozhodla zúčastnit se nějaké soutěže?
Stále se snažím hodně číst. Knížek tu mám dost a dost, ale téměř každý měsíc si domů přitáhnu nové. Ty pak skončí na hromadě na stole, dokud mne nezavalí a já je neuklidím do knihovny, jež už dlouho praská ve švech. Oblíbila jsem si i internetové povídky anglicky píšících autorů a některé z nich překládám. Uvidím, jestli se přemůžu a zveřejním je alespoň tady. Také jsem narazila na "17 problémů, kterým jen milovník knih porozumí", kde mě pobavilo "Když se tě někdo zeptá, jaká je tvoje oblíbená kniha, a očekává, že jmenuješ jen jednu". No, tento paradox jsem zažila poměrně nedávno, když se mě kamarád zeptal, jaké je mé oblíbené zvíře.
… Taky už nemám dva psy.

Ale kofein mi v žilách koluje pořád.


Neil Gaiman: The Ocean at the End of the Lane

7. srpna 2013 v 13:30 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Nový. Vyšel teprve letos v červnu - a zaujala mě jeho obálka. Narazila jsem na to úplně náhodou, bylo to doporučované na Neoluxor.cz, kde jsem si tehdy objednávala nějakou jinou knížku. A tak jsem si k ní nechala přibalit i Gaimana.
Já nejsem fanouškem jeho knih, to opravdu ne. Hvězdný prach mě moc nenadchnul (film byl pro mě prostě lepší a knihu jsem si kupovala jenom proto, že jsem viděla právě tu filmovou verzi a nebyla jsem při smyslech). Četl se mi špatně, nebyla jsem zvyklá číst fantastiku a nic mi to neříkalo. Taky jak by mohlo, když se můj svět tehdy točil více méně kolem historické prózy? A třeba to byl jen odpor k jeho autorovi, co já vím.
Obálka paperbacku ve mně evokovala vzpomínku. Na moře. Na dokumenty o moři a potápění. Vzpomínku na to, že i já můžu být naivní, protože děj je diametrálně odlišný od obálky (a to v naprosté většině případů, co se týče knih).
Začalo to docela nevinně.

"I lived in books more than I lived anywhere else."


Paradox života ve městě

5. srpna 2013 v 20:48 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Ne že bych se sama nedokázala nijak zabavit, ovšem po neskutečné době mi vítr do plachet konečně nahnaly i noviny. V MF DNES z 5. srpna vyšel v publicistice článek podle mého gusta. Invaze řvounů. To si zase jednou musím namasírovat ego…

Obyvatelé měst si stále častěji stěžují na krákání, kvákání, kokrhání či jiné zvukové projevy volně žijících živočichů. Ti se totiž kvůli lépe dostupné potravě i lepšícímu se životnímu prostředí mezi domy stěhují. Jenže městský lid nemůže kvůli hlučným "sousedům", na jejichž projevy není zvyklý, spát a hartusí. Přitom městský hluk už mu spánek neruší.


Žiju v jedné z pražských čtvrtí, kam je příliv strak a sojek přímo obrovský. Téměř denně mi nějaká sedí na balkoně a čumí do okna. Od tři čtvrtě na šest ráno už tu hartusí a nepřestanou většinou do večera. K tomu se občas přidá některá ze tří sojek, jež tu žijí, a mám o koncert postaráno. Taky tu pozoruju párek holubů hřivnáčů. Ale stěžovat si na to, že kvůli živočichům (kromě hádajících se sousedů) nemohu spát, to nemůžu. Tak, jako jsem si zvykla na hluk Jižní spojky a vlakové trati do Českých Budějovic, si zvyknu i na přírodu. Tak se třeba od pěti ráno už nevyspím, protože budou zpívat ptáci pod otevřeným oknem (věřte mi, že vřískající děcko je ale taky zážitek za všechny prachy). Ale to taky nesmím proflámovat celou noc, abych byla druhý den v práci čerstvá.
Nevadí mi holubi, straky, sojky, cvrčci ani papoušci a pes, co jako největší chudák pořád vyje u okna, protože ho majitelka nechává doma samotného. Mně vadí spíš soused, co už od sedmi ráno vymazluje na dvorku svého Harleye. Až pětkrát denně.
Já jsem na rozdíl od jiných ráda, že se zvířata stěhují do měst. Je to známka toho, že se podmínky pro život zlepšují - tedy jak kde. Například lišky a bažanti za tratí žijí spíš na smetišti, poněvadž člověk je prase a musí vyvážet odpad na nelegální skládku.

Lidé naříkají i na chrochtající divočáky, vrkající holuby, vrzající luční koníky nebo třeba kokrhající kohouty.

Lidská hloupost nevymizela. U všech bohů, jsou lidé plémě tak naivní, anebo tak pitomé? Místo aby si člověk přivykl na zvířecího obyvatele, raději si na něj bude stěžovat. Nejraději by všechno vyhubil a zastavěl. Aby to tu vypadalo jako na Coruscantu - žádné místo pro živočichy, kteří mají ovšem úplně stejné právo na život, jako my. Žijí tu mnohdy déle než lidé, stovky let spolu koexistujeme. Tak proč to nejde i teď?


Já nechci žít na planetě, kdy jediné, co na obloze uvidím, budou plechové stroje, a dalším generacím budu muset zvířátka ukazovat jen v obrázkových knížkách. O životní prostředí se má pečovat a hýčkat jej, ne hubit pesticidy, zvířata odchytávat a stěhovat co nejdál, aby náhodou nenašli cestu zpátky. Přece je nelze zavřít do zoo jako něco exotického, to by bylo jako s koncentračními tábory. A dost silně pochybuji, že by se člověku líbilo za mřížemi.


"V dnešní době mají lidé obavy takřka ze všech forem soužití s volně žijícími živočichy, ačkoli s nimi žijí stovky i tisíce let. Mnoho z těch obav vyplývá z neznalosti a předsudků," analyzuje remcaly ornitolog Viktora. To podle něj vede i k tak bizarním situacím, jako jsou třeba reklamace u developerů budujících zejména satelitní městečka. Do nich se lidé stěhují pod vidinou sloganu "romantické soužití s přírodou". Jenže když se jim na domě uhnízdí pták, nadávají.

Jestli má člověk vymytý mozek některými katastrofickými scénáři typu Zrození planety opic, tak se nemá dívat na televizi (speciálně v případě Planet of the Apes ani číst knižní předlohy). Člověk měl dost času naučit se s přírodou koexistovat. Bohužel to dnes vypadá, že se přírodě spíše jen vzdaluje, a ani veřejná zeleň ve městě to zrovna dvakrát nezachraňuje.
Věřte mi, že mnohem rušivějším elementem je nepřizpůsobivý soused než "nepřizpůsobivý" pták. Ačkoli dá člověk hodně na statistiky a nakonec se ještě rozhodne argumentovat tím, že hluk nad sedmdesát decibelů je zdraví škodlivý, ať si laskavě uvědomí, že úplně stejně - ne-li ještě víc - škodlivé je bydlení vedle hlavního tahu do centra, u ulice 5. května, kudy se někteří pitomci prohánějí i stokilometrovou rychlostí. A pokud tedy chcete odstěhovat skřehotající žáby ze zahradního jezírka, měli byste také zakázat automobilovou dopravu (anebo omezit rychlost na pětadvacítku, kterou ovšem nikdo stejně dodržovat nebude).
Další věc, že například lišky a divočáky do města lákáme sami, stejně jako mývaly v Severní Americe. Jsme totiž skvělý alternativní zdroj potravy - vyprodukujeme tolik odpadu, že není těžké v něm najít něco k snědku. A když to nezabije bezdomovce, nezabije to ani tu zrzavou potvoru. A to nemluvě o holubí havěti, kterou například nejen v Paříži krmí kolemjdoucí hranolky z McDonalds (a na sídlišti u Alberta zase důchodci pečivem). Anebo případ medvědů a převrhnutých popelnic, to také mluví samo za sebe.
Tak proč by se zvíře mělo namáhat při shánění potravy a zbytečně vydávat energii, když mu člověk potravu nevědomky sám podá až do zobáku?


Jenže když už se nám i do Hostivaře občas zatoulá i vysoká, je spíš alarmující počet zvířat, jež nepřežila srážku s dopravními prostředky (a v případě populace bažantů ani střet s bezdomovci v lesní kolonii v Malešicích). Teď nemluvím o škodě na majetku, i když věřím, že taková promáčklá kapota a zničené přední sklo taky není důvodem k jásání. Nezachrání je ani varovné dopravní značky, natož dálková světla.
Měli bychom si uvědomit, že jsme to my, kdo je tu invazivní druh. A jsme vrcholoví predátoři. Zničíme, co se dá, abychom nad tím mohli lomit rukama, až už bude příliš pozdě. Jsme totiž jenom hloupí lidé.
Člověk musí prostě znovu najít cestu k toleranci.

Zvykejte si. A radujte se, že je ve městě zase jednou "obyvatelno".



-----
zdroje obrázků: