Pocta Stevu Irwinovi, Lovci krokodýlů

4. září 2013 v 14:59 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
"Crikey!"

Že studuji na Přírodovědecké fakultě UK, to vykřikuji do éteru už nějakou dobu. Ovšem jak jsem se k tomu dostala, to je záhada i pro mne samotnou. Přesto existují cestičky, po kterých jsem se v životě vydala, jež mi ukázali lidé, s nimiž se mnohdy nešlo setkat osobně.

Moje láska k biologii kvetla už dávno, to bylo ještě na základní škole. Místo typických dětských knížek plných pohádek a pověstí jsem si už v první třídě hýčkala encyklopedie. Postupně se moje sbírka rozrůstala a všeobecně zaměřené edice vystřídala zvířátka. Hodně zvířátek. Měla jsem encyklopedie dnešní fauny i ty o dinosaurech, pak se k tomu v mých devíti letech přidal i Prehistorický atlas, jehož znalosti jsem využila dokonce i na vysokoškolském semináři. Když jsem jednoho dne k Vánocům dostala Zvíře, rozsvítily se mi oči. S úspěchem jej pak následovaly ještě Země a Rostliny.


Od malička jsem přímo hltala série z wildlife prostředí - Steve Irwin: Lovec krokodýlů i Divočinou s Jeffem Corwinem. Oblíbené byly i dokumenty z produkce britské BBC.
Ačkoliv jsem se později na gymnáziu rozhodovala mezi uměleckou školou v Plzni a žurnalistikou na UK - což bylo ve třetím ročníku - stále tu ještě byla ta láska k biologii. Biologie mě totiž jako předmět nesmírně bavila. A tak jsem ve čtvrťáku zahodila všechny ambice s profesionálním psaním a malováním. Řekla jsem si, že obojí si mohu uchovat jako koníčka, ale nikdy nebudu schopná psát třeba pro bulvární tisk, nebo malovat na zakázku a snažit se vyhovět dnešní poptávce po vesměs nevkusných obrázcích. Moje přihlášky putovaly na VŠCHT, kam jsem sice byla přijata, ale studovat dvě školy mi přišlo minimálně pro první ročník dost velká dřina (nemluvě o tom, že jsem si tam už znovu přihlášku nepodala, takže ani později se nějaké studium dvou škol nebude konat), a dvě další šly na všeobecnou biologii a učitelský dvouobor biologie a chemie na Karlovku. Dostala jsem se všude. A vybrala si "duhového bakaláře" s tím, že přetrpím neoblíbené předměty a vydám se svou cestou.
Teď přede mnou vystupuje další dilema. V imunologii vidím budoucnost, ale nedokážu si představit živořit v nemocniční laboratoři, ani dělat v tom oboru seriózní vědu. Jednou jsem řekla, že mne zajímá jen málo věcí: lidský mozek a hlubiny oceánů. Zatímco s mořskou biologií v českých podmínkách spíše pohořím, do čisté imunologie se mi nechce. Mám studovat dva magisterské obory? Mám se odstěhovat? Rojí se mi v hlavě dost otázek, které však ještě na rok mohu odložit.

Spolu s dalšími to byl právě Steve Irwin, kdo mi ukázal, čeho si mám vážit, kudy mám jít. Nebýt toho, co mi dokumenty ukázaly, stal by se země asi další ignorant, který klidně bude vyhazovat odpadky přes rameno a nebude si vážit toho, co má, bude pošlapávat rovnocenná práva na život pro člověka i další faunu a nebude ho zajímat dopad civilizace na životní prostředí. Nemůžeme přeci spoléhat jen na to, že se planeta nějak přizpůsobí. Musí tu existovat program pro ochranu divokého života, není možné, abychom budoucím generacím ukazovali zvířata jen v zoologických zahradách a říkali: "No, víte, tohohle chlapíka jste ještě před padesáti lety mohli potkat vzadu na zahradě, ale protože byl nebezpečný, preventivně jste vyhubili celou jeho populaci." To by byla úchylka.
Jenže já v sobě asi nedokážu najít potenciál toho zaníceného aktivisty, co by se rval jako lev za zvířecí práva. Nepatřím ke Greenpeace ani k Wildlife Warriors, kteří fungují právě jako odkaz Lovce krokodýlů.
A je tragédie, že Irwin v roce 2006 zemřel.
Přihodilo se to při filmování dokumentu Ocean's Deadliest na pobřežním útesu u Queenslandu, kdy se mu osudným stal rejnok, jenž na něj zaútočil. Steve si ještě dokázal vytáhnout trn z hrudi, než ztratil vědomí, ovšem po vytažení na loď jej mohli jedině prohlásit za mrtvého. Všechno to bylo zaznamenáno na kameru a později, když nahrávka posloužila jako evidence policii, z rozhodnutí jeho rodiny zničeno, takže se záznam nedostal na veřejnost.
Jeho přítel, režisér a producent John Stainton prohlásil: "Je těžké se na to dívat, protože jste vlastně svědkem toho, jak někdo umírá… a je to příšerné."
Rejnoci pobodají lidi jen v přímém ohrožení vlastního života. Udělal snad Irwin, jenž měl s přírodou dlouholeté zkušenosti (nejen proto, že ho už jeho otec ve své zoo - tehdy to ještě byl Beerwah Reptile and Fauna Park - vychovával mezi divokými zvířaty a že Steve sám dlouhé roky studoval chování některých zvířecích druhů) nějakou chybu? O tom se už nemá po tolika letech smysl dohadovat.
Později, 27. září, jeho žena Terri čelila prvnímu interview pro Fox News. Hned na začátku řekla: "Byla to nehoda - pitomá nehoda. Bylo to jako běhat s nůžkami. Nebyla to žádná zásadní chyba, ani nutkání udělat nějaký hrdinský kousek. Byla to jenom nehoda."

Terri napsala knížku Steve a já - o tom, jak se poprvé seznámili, jak zachraňovali krokodýly na severu Queenslandu a jak spolupracovali s Animal Planet. Napsala, jak je neskutečně šťastná, že se potkali ještě před začátkem jeho televizní kariéry, poněvadž si tak mohla být jistá, že miluje muže, nikoli televizního hrdinu.
A právě díky té publikaci můžu tento článek vůbec dokončit.
Teprve teď mohu říct, že začínám chápat člověka, který byl pravým bojovníkem za přírodu, srdcem i duší. Především to byla lidská bytost. Otec a manžel. Ani jemu se sice nevyhnuly nějaké drby a oplétačky se zákonem (díky mediálnímu nafukování mu chtěli odebrat dokonce i děti - všichni máme svůj obrázek o tom, jak média tvoří svoje senzace, že), ale… já ho prostě obdivuji.
Steve byl přesvědčený, že se nedožije svých čtyřicátých narozenin, proto pracoval naplno. Když rozšiřovali svou zoo, pracoval na budování nových výběhů. Všechno pečlivě plánoval. Zdál se být neúnavný. Dobře, dožil se 44 let. "Nikdy jsem nemyslela, že by to bylo víře, on to nikdy nemyslel," řekla Terri. "Myslela jsem, že by to mohl být pád stromu, on říkal, že to bude autonehoda." Rejnok musel být tvrdým rozčarováním.
Zanechal tu po sobě manželku Terri, dceru Bindi a syna Roberta. A odkaz, který možná právě díky nehodě s rejnokem na útesu při natáčení dokumentu ještě získal na popularitě. Steve se stal australskou ikonou - a jeho děti následují příklad, který jim dal.
Australia Zoo musela fungovat dál.


Areál, jenž kdysi býval Beerwah Reptile Park, co založil Bob Irwin s manželkou Lynn v roce 1970, se rozrostl z jednoho titěrného akru půdy na hodně přes tisíc. Zvládl to za čtyřicet let. Nyní je domovem pro (nejen) australské ohrožené druhy zvířat, která zaměstnávají přes pět set lidí. Otevřeli dokonce i Stevův sen: Africkou expozici se safari, kde zvířata přicházejí do styku s ostatními druhy - nehledě na jejich úlohu v potravním řetězci - mohou spolu interagovat jako ve skutečné domovině. Víte, žádné divadélko s kotci a výběhy, tohle je naprosto (pro nás, návštěvníky "klasických" zoo neuvěřitelný) level.
Jistě, práce v Australia Zoo by pro mne byla nejspíš vrcholem kariéry, a kdybych neměla jinou možnost (respektive jiné uplatnění), bohatě by mi to stačilo. Ne že bych se zamilovala do krokodýlů a hadů, to vůbec, ale plazi nejsou jediná specialita tohoto zařízení.
Jejich prací je hlavně zachování druhů pro budoucí generace. Lidé ničí přirozené zvířecí habitaty mnohem rychleji, než by to zařídila evoluce (často si pokládám otázku, za jak dlouho by například tasmánský čert vyhynul jako dodo, nebýt záchranných programů).


Víte, dost často se mi díky jednomu kontaktu mezi přáteli na facebooku objevují různé petice typu "zachraňte kožešinová zvířata z farem před krutým zacházením" a tak podobně. Nikdy jsem jim pořádně nevěnovala pozornost, prostě buď bude na trhu kůže z norka, anebo nějaká nepříjemná syntetika vedoucí spíše ke vzniku alergií u člověka (můžeme si vybrat, jestli budeme i nadále zahrnovat do průmyslu přírodní zdroje, anebo jestli všechno budeme vyrábět v laboratořích). To, že vyrostl hovězí burger v Petriho misce, ještě dlouhá desetiletí nemusí nutně znamenat, že vypěstujeme kožešinu na podložním sklíčku. Víte co, nechci se s tímhle tématem pouštět na příliš tenký led. Jen jsem chtěla říct, že jsem konečně svůj podpis pod petici přidala - pod petici za záchranu přírodní rezervace v severním Queenslandu, kde ještě přežívají ohrožené druhy, co trpí díky důlnímu průmyslu. Možná i někdo z vás petici podepíše. Kdyby tomu tak bylo, její odkaz přiřadím na konec článku.
Třeba byl právě tohle první krůček ve šlépějích mého vzoru, kdoví.

Ale tady už bych mohla pro dnešek skončit, nemyslíte? Samozřejmě delší článek na stejné téma (a zčásti anglický překlad tohohle) jsem sepsala pro svůj Blogspot, kdybyste měli zájem zasmát se mé notně prořídlé slovní zásobě - ne, chtěla jsem říct "kdybyste měli zájem dozvědět se zase o trošičku víc".
… A víte vy co? Opravdu nesnáším smutná výročí.




-----
Zdroje a další čtení:

článek The Tribute to Steve Irwin, the Crocodile Hunter, který jsem napsala pro blogspot.com
"Widow: Steve Irwin Believed He Would Die Early", foxnews.com
Steve Irwin Wildlife Reserve, petice "Save Steve's Place"
Terri Irwin Interview, couriermail.com
"Crocodile Hunter" Death, National Geographic News
Australia Zoo
Australia Zoo na youtube.com
Terri Irwin: Steve & Me (ISBN 9781847371027), goodreads.com
(české vydání: Steve & Já ISBN 978-80-903997-3-0)

Zdroje obrázků:
australiazoo.com.au
rip-steveirwin.blogspot.com
swaussie.se
allswagga.com
socialnewasdaily.com
fanpop.com
thebookdepository.co.uk
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef | Web | 4. září 2013 v 15:32 | Reagovat

Byl to úžasnej boreec! Fajn článek!

2 Septima Severa | Web | 5. září 2013 v 1:17 | Reagovat

[1]: Nejsem si rovna dvakrát jistá, že bych ho nazývala borcem. Pro něj to byl životní styl, ve kterém vyrůstal už odmalička. To že najdeme svůj životní cíl a držíme se ho, by nemělo být nějaké "hrdinství" či "extravagance", ale naše krédo. Bohužel, málokdy a málokomu se to povede.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama