Na Klekánici jsem už trochu stará

8. prosince 2013 v 2:51 | Septima Severa |  ► žvásty, žvásty, žvásty
7. prosince

To si zase jednou sedím na noční v recepci, bifluju se molekulární biologii a přemlouvám se, že si za odměnu pustím nějaký díl NCIS. Jenže vím, že kdybych tak učinila, rozhodně nezůstane u jednoho dílu - jsem totiž blázen schopný sledovat celou řadu oblíbeného seriálu v kuse.
A potom bych měla výčitky. Už zase.
Poněvadž mi trošku teče do bot - obrazně, jelikož do konce semestru zbývá měsíc, a fyzicky, protože jsem nesehnala zimní boty (čti: byla jsem příliš líná vůbec nějaké shánět). Nejde o to, že bych trpěla prokrastinací (dobře, možná jen malinko). Nemůžu totiž říct, že bych odkládala všechno. Jenže zkuste se průběžně připravovat na jedenáct předmětů, poctivě si na to sednout, když máte od pondělí do středy od rána do večera, ve čtvrtek a pátek přednášky tak nějak uprostřed dne, děláte asistenta studentovi "se zvláštními potřebami", občas chodíte do práce…
Ono se to ve finále docela pěkně nasčítá a začne vám to dělat potíže. Asi jako když se říznete, nevěnujete tomu pozornost, a překvapeně pak zíráte, jak se vám to nádherně zanítilo.
sečteno a podtrženo, není se vlastně čemu divit, že 7. prosince přepisuji a dopňuji své poznámky ze 4. listopadu. Vůbec nejsem ve skluzu.
Pár lidí na fakultě na mě působí, jako by mě chtěli naporcovat - ale až potom, co mi zaživa a za plného vědomí udělají lobotomii. Docela mi nahání strach jen to kvantum knih, co se mi válí na stole. Natož fakt, že jejich obsah nějakým záhadným způsobem musím nacpat do hlavy. Ze zkouškového začínám mít v některých ohledech trošilinku nahnáno.
Spoléhat na svůj mozek asi prostě v některých věcech nemůžu.
Podobně jako v situaci, kdy tu dřepím a čekám na hosty, kteří se mají údajně vrátit v devět večer. Však ono devět večer a jedna ráno je vlastně to samé, že? Pak z toho mám akorát halucinace a pocit, že slyším někoho klepat na sklo vchodových dveří. A kroky na verandě, ze které jsem tak pracně odmetla sníh!
Vzpomínám si, jak mě děda jako malou holku strašil, že jestli nepůjdu spát brzy, přijde si pro mě v noci Klekánice, protože jsem zlobivé děcko. Bylo to v létě v Libákovicích, všechno ještě umocněné faktem, že jsme ten den v lese procházeli kolem nějaké lesní samoty. Bylo mi pět let. Mívali jsme takovou tu zvláštní lampu s otočným stínítkem z barevných sklíček a v kamnech se topilo, takže v té chaloupce nebyla taková klendra jako teď tady (byste nevěřili, jak rychle se na hotelové recepci ztrácí teplo). Už jako takové škvrně jsem mívala docela bujnou fantazii. A málem jsem umřela strachy, když se mi zdálo, že za oknem opravdu, ale OPRAVDU vidím protažený ksicht Klekánice. Jako namydlený blesk jsem zapadla do postele a žadonila jsem, aby mě dědeček té babě nedal. A že už budu hodná a tak…
To byly nádherné časy.
A samozřejmě jsou dávno pryč - stejně jako časy, kdy jsem chodila na gymnázium a celé dny jsem se doma flákala. Pak jsem se naučila na test a šmitec. Mívala jsem mnohem víc času. Na cokoliv.
Člověk prostě stárne. A každá etapa jeho života je něčím specifická.

Například fungovat teď na šestihodinový časový posun ve Filadelfii mi nedělá žádný problém. Jediným kamenem úrazu je fakt, že momentálně časový posun aplikuji na svůj pobyt v Praze.


-----------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katrin | Web | 27. prosince 2013 v 22:26 | Reagovat

Úžasné přirovnání k zanícenému místu, moje celé studium bylo tak nějak zanícené :D Budu držet pěsti, ať se ti ve zkouškovém daří

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama