Červen 2014

Mira Grant: How Green This Land, How Blue This Sea

12. června 2014 v 18:17 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Hugo Awards jsou jednou z nejprestižnějších ocenění na poli science fiction, řekla bych. Ale nemohu potvrdit, že by si to Mira Grant zasloužila - jednoduše proto, že jsem Blackout ještě nečetla. A abych se do něj mohla pustit, musela bych nejdřív překousnout Feed a Deadline jako první a druhý díl Newflesh trilogie.
Jenže ona tahle prokletá ženská také napsala ještě čtyři další novely ze světa postapokalyptické krize, v níž se Newflesh odehrává: Countdown, San Diego 2014: The Last Stand of the California Browncoats, Apocalypse Scenario #683: The Box a právě How Green This Land, How Blue This Sea.
Bohužel bych v tomto okamžiku měla nejspíš konstatovat, že to bylo to nejúžasnější, co jsem v poslední době četla. Jenže to byl takový umírněnější odvar Resident Evil. Ovšem ještě že se tam nevyskytovala žádná Umbrella Corporation… No, neměla bych odsuzovat knihy jen podle ani ne stostránkového vedlejšího příběhu.
Až na to, že jsem od Mahira Gowdy čekala víc než jen cestu k rabbit-proof plotu, která se navíc potýkala jen s teoretickými úvahami o aktuálním nebezpečí.

Proč je ve skleníku takové horko a proč koaly objímají stromy (fejeton)

10. června 2014 v 14:00 | Septima Severa |  ► literární odpad
Když venkovní teploměr ukazuje přes třicet, je libo jít někam k vodě. Nebo do botanické zahrady. Ale je mi záhadou, jak jsem mohla dostat tak pitomý nápad, jako je jít do skleníku.
No, to máte tak. Se slečnou J. jsme se domluvily - konečně, poněvadž rozvrhy našich fakult nám takové dýchánky spíše zatrhávají, než dovolují - že se půjdeme podívat na kaktusy. Na mém okenním parapetu se totiž jinému typu rostlin než sukulentům nedaří.
Že by to bylo dehydratací?
Ve skleníku by mi ovšem nepomohlo ani vyplašit ty koi kapry v jezírku vlastním cachtáním se. Vlastně se dá říct, že díky podmínkám, jež v takových sklenících panují, se cachtáte ve vlastním potu. Což v dnešní společnosti uctívající deodoranty a antiperspiranty jistě není libé. Nemluvě o tom, že některé takové přípravky taktéž fungují jako atraktanty - a pokud někdy pojedete do amazonských pralesů nebo džungle afrického Konga, rozhodně vám zabalení jednoho takového zápachu ve spreji nedoporučuji - tedy pokud nemíváte deprese a netrpíte sebevražednými sklony natolik, abyste si vymysleli vskutku originální smrt…
Pocení je zcela přirozeným fyziologickým pochodem, součástí termoregulačních mechanismů. Odpařováním vody z kůže pak máte pocit, že jste se ochladili (to samé při odpařování acetonu, jenž je mimo jiné nedílnou součástí odlakovačů nehtů, milé dámy, ale určitě to jako termoregulační mechanismus nedoporučuji, ať je vám sebevětší horko). Kromě člověka se dokáže potit jen málo savců. Je obecně známo, že to umí koně. Ale trochu zaskakující je fakt, že i klokan se potí.
Takže ne "Jsem zpocený jako prase" -
Ale "Jsem zpocený jako klokan".
Chvíli se diskutovalo, že se dokáže potit i hroch (ten bastard, vždyť se celé hodiny namáčí v řece!). Jenže druhý tábor jeho sekret s oranžovým pigmentem označuje jen za mukus (t. j. hlen). Jenže k čemu je to dobré? Tak to už ani jedna z protilehlých stran neřekne.
Přesto si asi brzy vezmu příklad z koaly a vysadím si na zahradě eukalyptus. A budu ho jako správný dendrofil objímat - protože eukalyptus je až o sedm stupňů chladnější než okolí a ty malí roztomilí chlupáčci se tak chladí!

Takže… Asi je na čase objednat si ten eukalyptus.

[snímek ukazující odlišnou teplotu kmene stromu, na němž si hoví koala]

--------------
Více se o studii na koalách dozvíte na http://www.bbc.com/news/science-environment-27684863
- odkud jsem taktéž převzala termokamerou pořízený obrázek koaly při činu.
A pokud jde o samotnou studii publikovanou The Royal Society, tak ta je volně k dispozici na http://rsbl.royalsocietypublishing.org/content/10/6/20140235