Červenec 2014

Setkání u Děravého kotle (II. část/II, fanfic, 16+)

31. července 2014 v 21:37 | Septima Severa |  ► povídky

Zdá se, že po první polovině jsem neměla dostatek sil dovést recesi k dokonalosti. A ačkoliv jsem toto dopsala už loni v létě, ani po patnáctém čtení nemám nápad, jak to přepsat - respektive nemám dostatečně dobrý nápad, jenž by byl hoden navázat tam, kde byl Kingsley Pastorek donucen odejít...

SETKÁNÍ U DĚRAVÉHO KOTLE, 2. část

Jakmile za Pastorkem - doprovázeným celou cestu k nim jejím pohledem - zapadly dveře a ona se opět obrátila ke Snapeovi, stál přímo nad ní jako nějaký bůh hněvu a v očích mu divoce plálo. Až mučivě pomalu natahoval své doposud na prsou složené paže, jako by to byla křídla, aby je v zápětí položil na opěrky židle, na níž seděla, a zapřel se. Uvěznil ji ve svém pohledu a ona byla nucena pozorovat, jak se jeho zorničky rozšiřují, poněvadž mezi nimi zavládlo přítmí. Jako by kolem něho světlo svící v místnosti pohaslo. "Tak vy opravdu žárlíte," pronesl ironicky, přesto do těch slov vložil cosi, co ji děsilo a přitahovalo zároveň.
To si pište, chtělo se jí říct. Místo toho se však zmohla jen na zlomené "ani náhodou".
"Lžete!" vyštěkl příkře, ale v očích se mu zračilo spíš pobavení. Něco, čeho ten muž neměl být nikdy schopen.
Nadskočila by, jak se lekla, ale neodvážila se ani pohnout. Navíc ji stále hypnotizoval, a tak mohla sledovat celou škálu pocitů, jak se jeho zrak pozvolna přeléval, jako fluidní mozaika.
"Vypadám snad jako homosexuál?" zapředl jí do ucha, i když jí to znělo jako skrytá pohrůžka. "Nebo jako obdivovatel slečny Grangerové?"
Těžce polkla. "Jeden neví, co by od vás měl očekávat. Jste samé překvapení," vypravila pak ze sebe přiškrceně. Zatraceně, na co si to tu ten chlap teď hraje? probleskla jí hlavou poslední špetka zdravého rozumu. Měl nad ní až takovou moc. A ona se to celé ty roky snažila potlačit.
"Ovládejte se, slečno Kaminski," pokáral ji.
"Tak se ode mě laskavě odlepte a nechte mě popadnout dech, vaše obvinění jsou naprosto iracionální." Toužila ho od sebe odstrčit, dokud nebylo pozdě, ovšem on byl rychlejší.
"Na to zapomeňte. Jste má kořist. Rád vás dostávám do rozpaků," sykl a mávl hůlkou, která se mu zčistajasna objevila v ruce. A její paže se ocitly uvězněné v provazech.
"Co -" nezmohla se na další slovo, jen bezradně zaškubala novými pouty.
"Musíte se naučit být v klidu," pronesl hluboce a bělostné provazy se ještě víc utáhly. "Nerad bych byl nucen vám ublížit."
"Jste zvrhlý," zasyčela chladně.
"Jistě." Na Severusově tváři se objevil úšklebek. Opět se k ní sklonil a jeho dech olíznul Janenino ucho. "Kdybych nebyl, nebyl bych přece tak oblíbený." Narovnal se a tyčil se nad ní zase jako ten bůh hněvu. Jen jeho pohled prozrazoval, že se nehněvá. Byla to spíš směs rozhořčení a libida.
"Možná byste se až divil, co všechno jsou vaše obdivovatelky schopné napsat."
"Vězte, že k tomu nejsem lhostejný," podotkl jakoby mimochodem.
"Takže o tom víte." Bylo to spíš konstatování než otázka. Nedokázala se však ubránit chvilkovému překvapení.
Jako kdyby její poznámku ignoroval. Přešel za židli a položil si předloktí na její opěradlo tak, aby se mohl pohodlně předklonit. Stařičká kůže zlehka zaprotestovala. "Mohl bych vám dokázat, že se ve mně mýlíte. Tady a teď," šeptal jí do ucha.
V jeho hlasu zelo cosi smyslného, ačkoliv zněl jako prachobyčejné vyhrožování. Až jí z toho kolem páteře projelo příjemné zamrazení. Bývala by se zaklonila a slastí zavrněla. Pomalinku mu podléhala…
"Trochu ovládání, slečno Kaminski, vaše myšlenky jsou až příliš…" větu ale nedokončil.
"Příliš co?" zeptala se, když popadla dech. Další z těch náporů. Měla by ho nejspíš začít podezírat z nějakého uřknutí, protože tohle bylo… ách.
"Nepoddávejte se tomu," sykl varovně, "nebo přísahám, u Merlinových vousů, že vás potrestám."
"Jak?" vyzvídala dál, nyní měla oči zavřené. Chtěla ho slyšet. A vnímat všemi póry svého těla. K tomu oči nepotřebovala.
"Představte si," odtáhnul se od ní a začal přecházet sem a tam, nevzdálil se však na víc než dva sáhy, "že bych přirazil k támhleté zdi, a -" nedořekl. Místo toho hlasitě nasál vzduch do plic.
"A co?" pobízela ho. "Co byste mi udělal?"
Bez jediného slova ji mávnutím hůlky odvázal a udělal, jak řekl. Přisál se na okamžik k jejím rtům, avšak jakmile ucítil její volné ruce na svém těle, odtrhl se. "Na to ani nemyslete," jeho hlas byl zastřený, přesto do věty vložil tolik cynismu, kolika ho byl v onen okamžik schopen. Zastavil ji a jeho pevný stisk ji pálil, když jí držel zápěstí nad hlavou. Ale nevzpínala se. "Buďte pro změnu poslušná," vydechl, dotýkaje se jí.
"Nejsem z… Mrzimoru," vypravila ze sebe stěží mezi mělkými nádechy.
"Jaká škoda, mám rád ženy povolné," utrousil Snape ironicky. A odtáhl se od ní. "Nitrobrana vám poslední dobou moc nejde, slečno Kaminski. Vaše myšlenky jsou úplně stejné jako ty pubertálních spratků, kteří o mně píšou ty lži. Měla byste se soustředit na svou práci."
"Na práci?" zatvářila se trochu zmateně. "O tu jsem přeci dávno přišla."
"Právě proto," zatvářil se Snape kysele, "byste se měla plně oddat hledání nového zaměstnání - a já bych vás měl nechat o samotě."
Sbohem, slečno Kaminski.

Červenec ve znamení Hunger Games

22. července 2014 v 20:02 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Dva týdny mi trvalo přečíst všechny tři knihy. Necelé dva týdny.
Tak nějak nedokážu pochopit, jak jsem mohla odolávat tomuto fenoménu, který se v mezičase stal celebritou mezi mými přáteli i dalšími lidmi.
Přestávám se divit, že se zrovna tahle série měla objevit na seznamu zakázaných knih -