Říjen 2014

ADHD (drabble)

4. října 2014 v 16:09 | Septima Severa |  ► drabbles
Tak strašně rád bych spal. Jenže to nejde, na to jsem moc hyperaktivní. Nezastavím se snad ani v noci, mozek mi pořád naplno šrotuje. Neexistuje žádný červený tlačítko, co by to zastavilo. A je to k nevydržení. Já jsem k nevydržení. Pořád musím přemýšlet, u ničeho ani na okamžik nepočkám. Svět ale taky nečeká. A když zkouším starou "osvědčenou" techniku počítání oveček? Posuďte sami - jedna ovečka, dvě ovečky, tři ovečky… kráva, želva, kachna… celá živočišná říše a nic.

Říkají, že mám ADHD. Cpou mi prášky, jako bych byl na smrt nemocnej. Nemaj páru, co se mnou. Šoupnou mě do ústavu?

Hejno (sci-fi povídka)

2. října 2014 v 15:41 | Septima Severa |  ► povídky
Tato (relativně) krátká práce nedávno vznikla jako příspěvek do duelu pořádaného v Literárním klubu. Od té doby jsem umazala jen jedno slovo a přidala oddělovače, jak mi poradila má druhá literární polovička AidrienAssagir.
Poslední dobou se extenzivně věnuji science fiction a jakožto biolog mám pořád z čeho čerpat. Otázkou však zůstává, zda se nápady a náměty k psaní všelijakých podžánrů sci-fi jen neopakují... Ale to nechám na vás.



Hačiró stál před automatem a přemýšlel. Nemohl si vybrat, jakého z krabů by si koupil k večeři - popravdě řečeno, žádný z nich nevypadal, že by byl nějak čerstvý. Jen málo z nich se ještě dokázalo v plastikových krabičkách hýbat. Navíc byly jejich reakce zpomalené díky konstantnímu chlazení, a tak to vypadalo spíš směšně než jako potenciální večeře. Když jeho rozhodnutí konečně padlo na toho většího vlevo ve druhé řadě nahoře a on se snažil ulovit nějaké mince ve vnitřní kapse kombinézy, nenašel žádné.
Znamení, napadlo ho.
Najednou někdo běžel chodbou kolem něho. Dotyčný se zastavil a zuřivě mu poklepal na rameno. Byl to Rikuto, jeho kolega z hangáru. Hačiró si teprve nyní uvědomil, že má na uších stále ještě ochranné klapky, a strhnul je, aby k němu vzápětí dolehl naléhavý zvuk poplašných sirén. To ho zmátlo.
"Všichni na svá stanoviště, toto není cvičení. Opakuji, toto není cvičení!"
"Stav jedna, vole! Musíme dostat všechny stíhačky do vzduchu! Všechny! Hned!" křičel na něj zadýchaný Rikuto. A popadnuv jej za ruku, táhl ho zpátky do hangáru.

- - -

Akemi rázně odsunula revizního technika od stroje a vyšplhala do kokpitu. "Máte povolení ke startu, Delto," ozvalo se z komunikace. Ona se ještě jednou podívala na starou pomačkanou fotografii, než odstartovala. Možná to byl jen zbytečný sentiment -
Ze startovní dráhy vedoucí ven z ochranné kupole se postupně vznesla celá letka.
Jaké by to bylo, zase se vznést k obloze, kde by na nás čekala oblaka zabarvená západem slunce? Jaké by to bylo, kdyby Japonské císařství nemuselo použít nukleární hlavice proti Rusko-čínskému carství? Kdyby každý den radioaktivní spad nehrozil zničit stěží přežívající Tokio? A další města? Co kdyby -
Statický šum v rádiu doprovázel bubnování těžkých kapek na sklo kokpitu.
"Komandére Noburo, nepřátelská formace na dvou hodinách" - alespoň to potvrzoval radar. "Potvrďte vizuální kontakt." Jenže venku pro hustý déšť a mlhu nebylo vidět vůbec nic; jen slábnoucí naoranžovělou záři kupole za jejím ocasem.
"Potvrďte vizuální kontakt."
Jako malá jsem vyrůstala na pobřeží. Bylo tam nádherně. Rackové vždycky radostně pokřikovali, když kroužili nad rybáři vracejícími se s posledním úlovkem sezóny, z něhož pak celá vesnice musela nějakou dobu vyžít. Často jsem se schovávala v jedné z loděk vytažených na břeh. Jen tak jsem tam ležela a pozorovala mraky… jak se mezi nimi třpytily hvězdy…
Náhle se z mračen vynořilo několik siluet, aby opět rychle zmizelo za hustým oparem. Připadalo jí to jako pozvánka ke hře na kočku a myš.
"Delto, přímo před tebou!" zařvalo rádio.
"Já vím!"
Soustřeď se, teď nesmíš polevit, okřikla se Akemi v duchu. Jenže živly byly proti ní.
A pak přišel záblesk a následný otřes -
Ta loďka, ve které jsem se často schovávala, se taky občas otřásla, když její kýl olizovaly vlnky. Bořila se hlouběji a hlouběji do písku. Ale ty hvězdy… Pořád na mě mrkaly, konejšily mě. Ne, nebála jsem se. Věděla jsem, že tam zase bude to tlusté lano, ze kterého jsem vždycky odpoledne sloupávala vilejše. Že mě udrží…
Avšak stroj nedrželo žádné lano a přístroje na palubní desce zešílely. Stíhačka se po dalším impaktu řítila k zemi.
Nebála jsem se. Ani teď se nebojím.
Sklo začalo praskat -
Když se od moře řítila bouře a kolem uší mi hučel vítr, stála jsem na verandě a pozorovala, jak si rackové hledali úkryt. Děda pak vždycky musel přijít za mnou, jeho hůl klapala o podlahu a nohy se pomalu sunuly za ní, aby mě s prvními kapkami vtáhl dovnitř.
Voda bodala do její tváře jako tisíce ledových jehel, kokpit dávno přestal odolávat a ani skleněné střepy se na jejím klíně dlouho nezdržovaly.
Ty mraky, nádherné mraky… Sní rackové také o tom, že je k sobě volají? Že je vábí, aby vzlétli k výšinám a podívali se na poslední chvíle světa, než z něj vyprchá všechna krása?
"Komandére!" bylo to poslední, co z vysílačky slyšela.

- - -

"Delto! Delto, ozvi se!"
Všichni na základně s napětím poslouchali rádiové spojení. Tak jako pokaždé, když nepřítel přímo ohrožoval jejich domov. Nemohli si dovolit ztratit další část kupole; už tak zbývalo málo sektorů, které by si ještě neuzurpovaly bomby či radioaktivní spad narušující konstrukci.
"Základno, ztratili jsme ji. Ztratili jsme komandéra Noburu."

Hačiró v ten okamžik úplně ztratil chuť na toho kraba. Jeho hlad teď vystřídal neskutečný strach. Strach, že až tohle skončí, nebude se mít kam vrátit.