Co po sedmi letech blogování dál?

9. ledna 2015 v 19:38 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
(c) Mike Keefe, 2009

Na rovinu, i já jsem si v lednu roku 2008 založila blog jako víceméně naivní školačka, která se chtěla pochlubit svým psaním (jež ovšem v mnoha ohledech nestálo zrovna za moc). Možná to byl můj únik z reality, jelikož jsem nebyla moc oblíbená mezi spolužáky. Kamarádů jsem měla poskrovnu a často jsem se stávala terčem posměchu (dnes se tomu říká šikana, ale za nás se to označovalo všelijak). Vždycky bylo jednodušší sedět doma a něco psát, než být venku s kamarády, již však při nástupu oblíbenosti počítačů sami vysedávali u ICQ a hráli počítačové hry.
Základní školu jsem vychodila se samými jedničkami, učení mě bavilo a šlo mi snadno. Už ve druhé třídě jsem sice schytala trojku z pětiminutovky z matematiky a v páté třídě byla po škole jenom proto, že jsme se bavily v lavici, ale pořád mě entusiasmus neopouštěl. Přijímačky na čtyřleté gymnázium mě teprve čekaly, chodila jsem na přípravné kurzy z češtiny. Navíc jsem jako introvert většinu času trávila čtením čehokoliv, co se mi dostalo do rukou - doma mi bylo nejlépe.

Mezi prvními se na blogu objevily články, jež jsem pak zuřivě smazala. Nejspíš bych se za ně ještě teď styděla. Moje první spisovatelské pokusy však také nestály za moc. Vždy tu byla moje snaha zlepšovat se. Napsat dobrou story něco stojí a není to jen "tak zveřejním každou píčovinu, co mě napadne" - ačkoliv připouštím, že nejspíš právě tím se to ze začátku zdálo.


Gymnázium mě hodně změnilo. Spisovatelské ambice, jež stále potají mám, ale nijak nejsem schopná je naplnit, jsem postupně odsunula do pozadí. Za ty čtyři roky, kdy ošklivé káčátko sice ošklivým zůstalo, jsem získala nové přátele a příležitosti, při nichž jsem se musela všemožně prosazovat, abych nevypadla ze hry. I když jsem se i nadále věnovala blogu, příspěvků napříč lety postupně ubývalo.
Dnes mi připadá, že to prvních pár let s blogem bylo, jako bych si na něco hrála - na něco, čím doopravdy nejsem. Samozřejmě že ohlasu se mi nedostávalo, pokud tedy nepočítám těch pár skvělých lidí, které jsem díky blogování poznala blíže a spřátelila se s nimi. Jejich názoru lze ne vždycky věřit, poněvadž přátelé občas dělají to, proč na světě vlastně existují: snaží se vás podržet a podpořit. Vím to, jelikož jsem se toho v několika případech sama dopustila. K čemu je však podpora, ač dobře míněná, když ji člověk vyjadřuje spíše ze soucitu?
Možná jsem si uvědomila, že jsem pořád byla naivní. A příspěvků na blogu zlehka ubylo. Navíc s druhou polovinou středoškolské éry přišly další životní překážky. Musela jsem se jim přizpůsobit. Ve třeťáku přišly první myšlenky na život po maturitě. Nejprve jsem si usmyslela, že bych to mohla zkusit v Plzni na bývalém Ústavu umění a designu, jenže iluze, že bych se jako umělec prosadila, mne záhy opustila. Nemluvě o tom, že byla nutná příprava na talentové zkoušky, jež byly už v listopadu, a já neměla doma nic, co bych se nestyděla prezentovat před komisí akademiků jako svou autentickou práci.
Byla jsem se proto ještě podívat na dni otevřených dveří na Fakultě sociálních věd UK v Praze, kde se mi líbil obor zaměřující se na publicistiku. Najednou mi psaní nepřišlo životně důležité, začala jsem o sobě opět pochybovat. Necítila jsem se na to, že by valná většina lidí v oboru skončila v redakcích á la Blesk - a já nedej bože s nimi.
Tím ovšem nechci říct, že by přírodní vědy byly nějakou vedlejší kolejí. Celý maturitní ročník jsem švindlovala při testech u většiny humanitně zaměřených předmětů a připravovala se na maturitu a přijímací zkoušky z biologie. Připadalo mi, že jsem pracovala na 100% - a dostala se jak na biotechnologii léčiv na VŠCHT, tak na oba obory Přírodovědecké fakulty UK. Měla jsem tedy možnost volby, kterou nemá každý.
Biologie je dost těžký obor a znám řadu lidí, kteří to v prvním ročníku dobrovolně vzdali a odešli jinam, nebo učení nezvládli. Je mi jich líto a musím přiznat, že jsem se sama v prvním roce ocitla na hraně. Uvědomila jsem si, jak těžké to je. Jestli jsem své pracovní nasazení před maturitou považovala za stoprocentní, na fakultě je požadován výkon minimálně 250%. Po třech letech nás rozhodně není kolem dvou set padesáti nastoupivších do prvního ročníku.
Od začátku bakalářského studia jsem se psaní na blog věnovala jen poskrovnu. I se svým studijním prospěchem (který od dob základní školy dávno není tak slavný) jsem se dostala ke svému školiteli a nechci ho zklamat, takže se věnuji své bakalářské práci. V první řadě ale musím stále myslet na to, že to, co dělám, nečiním pro druhé, nýbrž pro sebe - a tak význam blogu, jenž pro mne byl první tři čtyři roky vážně důležitý, postupně upadá.
Chci zvládnout obhajobu své práce, státní závěrečnou zkoušku i přijímací pohovor na magisterské studium v pohodě. Jenže jsem zestárla a učení už mi nejde tak lehce, jako to bylo na základní škole - pořád existují předměty, které mě nebaví, a to mi práci ještě víc ztěžuje, jelikož právě ony předměty jsou v rámci všeobecného přehledu biologických oborů taktéž požadovány. Mám obavy, že když v červnu neuspěju a nikam se nedostanu, za rok už totéž nezvládnu.
Kvůli nedostatku volného času jsem blogování zatlačila na minimum. Mockrát jsem přemýšlela, jestli blog úplně nezrušit. Jenže zároveň s případným ukončením té činnosti by mohl přijít i konec několika dobrých přátelství, která existují právě hlavně díky blogu. Jaké to je pro přátele, kteří najednou ztratí společného jmenovatele?
Jedna z několika anket mi prozradila, že nejoblíbenější články na blogu jsou "deníčkové" zápisy. Ne že bych chtěla veřejně psát svůj deník, to ani náhodou. Jenže mé zaměření také způsobuje, že si najednou se spoustou lidí nemám co říct, a že mi psaní zbylo víceméně jako záchranné lano, které mne nenechává izolovanou jen v úzké komunitě (zatím nedostudovaných) zoologů.

Další fakt je takový, že naprostá většina čtenářů se až k tomuto bodu kvůli délce článku ani nedostala, poněvadž nerada čte dlouhé příspěvky.

Takže mi nejspíš nikdo ani neřekne, že mám s blogováním nadobro seknout. Nebo pokračovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cleo | Web | 9. ledna 2015 v 19:55 | Reagovat

Já jsem to celé přečetla. Připomíná mi to mě. Měla jsem na začátku blog ze stejného, ale teď už to tak není. Samozřejmě - píšu veřejně, ale hlavně pro sebe. Mám ráda nějakou odezvu na to, co píšu. Proto jestli máš zrušit blog je jen na tobě. Děláš to přeci pro sebe :)

2 all-is-magic | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 20:23 | Reagovat

Taky jsem celé přečetla... Vždyť to ani nebylo tak dlouhé :))

Já bych u blogování zůstala, přeci jen máš za tím dlouhou historii. Ale nechci tě do ničeho tlačit. Pokud to časově nezvládáš, je to jen na tobě :)
Přeji hodně úspěchů ve studiu!

Chtěla bych na medicínu do Prahy nebo do Brna a trochu se bojím.... Ještě ale mám čas :D

3 Septima Severa | 9. ledna 2015 v 20:39 | Reagovat

[2]: Zatím jsem pro to, aby blog zůstal. Ale nelíbí se mi, že například v AK, kde jsem (snad ještě) členem, je diktováno, že po tříměsíční prodlevě - pokud se nemýlím - je blog vyřazen z klubu. Pak je totiž riziko, že se blog stane povinností, nikoli koníčkem.
Pokud se na medicínu dostaneš, klobouk dolů. Jedna z nejtěžších věcí je projít řízením. Mě teď čeká výběrové řízení do letní školy pro studenty bakalářského a magisterského studia. Jedno je v Rakousku a druhé ve Švýcarsku, pořád se nemohu rozhodnout.

4 Maglaiz | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 20:56 | Reagovat

[3]: Zachovej či spíše (pokud bys vážně 3 měsíce nic neměla napsat) pozastav. Blog v umělém spánku jde ještě občas probudit. :-D

5 Jana | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 12:40 | Reagovat

Přijde doba, kdy budeš za blog třeba ještě rada :-)  hodné štěstí s obhajobou atd ;-)

6 Yima | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 16:35 | Reagovat

Já jsem teprve ve druháku na střední. Kašlu na to, jak to jen jde. Jsem šestnáctiletá holka, která má na programu dne věci jako zachraňování světa, celosvětovou revoluci, čtení snobských knížek, protože čím složitější to je, tím líp člověk přece vypadá. Uvědomuji si, jaký jsem pokrytec.
Mám takový dojem, že ten pokrytec do blogu nezasahuje takovou měrou, jako do zbytku mého života, že jsem na blogu upřímnější, ač s jakousi cenzurou.
Toto je důvod, proč bloguji. Jsem si jistá, že i ty někde hluboko v sobě máš něco, co tě od blogu nemůže odpoutat, jinak bys tento článek nenapsala. :)
Hodně štěstí v budoucím životě, ať už s blogem nebo bez něho. :)

7 Aidrien Assagir | 10. ledna 2015 v 22:50 | Reagovat

Ať se rozhodneš jakkoli a ať už jsem jakákoli, máš vždycky moji podporu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama