Červen 2015

Amy Tan: Údolí zázraků

27. června 2015 v 20:35 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Údolí zázraků

Amy Tan

V sekci anglicky psané literatury už jsem nejspíš notoricky známým zákazníkem; a co na mě umí nejlépe zapůsobit v nesčetných hromadách paperbacků, je výrazně barevný obal. Já vím, knihy by se podle obalu soudit neměly, ale když… ta nádherná červeň ještě vynikla v sousedství pošmourné šedi a spleti odstínů všelijak nevýrazné modři.
A koupí jsem rozhodně udělala dobře, protože The Valley of Amazement je samé překvapení.
Naprostá většina z vás určitě alespoň někdy slyšela o Gejše Arthura Goldena. No, oproti téhle knize byla Gejša spíše romantickou představou zaměřující se majoritně jen na vědomý pokus Sayuri získat svou lásku ztělesněnou jediným člověkem, kterého potkala už jako malá holčička. Přestože Violet také sní o jediném muži, ani po roce kontraktu s ním jako patronem to zdaleka nekončí. Příběh pokračuje - a přiznává i hořkost bytí konkubíny v prvotřídním "domě květinek".
Violet Minturn je ze začátku pouze rozmazlený fracek americké ženy, která mlčí o tom, že otcem dítěte je ve skutečnosti Číňan, jehož svedla v době, kdy v Americe studoval umění. V žádné zemi to na přelomu století neměli lidé smíšeného původu lehké, a tak ani s děvčetem není zacházeno tak úplně v rukavičkách. To ještě však netuší, že její eurasijská krev jí později poskytne dokonalý start ve světě konkubín.
Stejně jako Sayuri, i Violet má nezvyklou barvu očí - zelené nebyly mezi Číňany typické. A je prodána do veřejného domu, ačkoliv se tak stane až v jejích čtrnácti letech, když v Šanghaji po převratu přestane být pro cizince tak úplně bezpečno. Její matku před odchodem nezachrání ani věhlasné jméno Lulu Mimi, madame v domu konkubín, jenž je mezi zákazníky známý jako Hidden Jade Path a kam mají přístup jak Číňané, tak i Američané, kteří ovšem služeb konkubín nevyužívají. Na parník, který míří do San Francisca, se však Lulu Mimi dostane bez své dcery, kterou kvůli problému s rodným listem a pasem svěří do rukou svému příteli Fairweatherovi. To, že on je ve skutečnosti gambler, co dluží šanghajskému podsvětí, ovšem nikdo neví. A tak je závěr, že místo před americkou ambasádou vystoupí před druhořadým bordelem, tak trochu nečekaný.

Moře klidu (mikropovídka)

5. června 2015 v 16:57 | Septima Severa |  ► povídky
Pro Pavla to bylo tajné místo -
Docela malinkatý výběžek pevné země, který mu dovolil být nikým nepozorován. Vedla k němu taková sotva znatelná cestička lemovaná kopřivami a vodními kosatci, ve kterých žáby pořádaly koncert pro malá kachňata, jež nejspíš z čiré zvědavosti cestovala až k jeho nohám. Strom, jehož větve se skláněly ke špinavé vodní hladině, mu poskytoval stinný úkryt před poledním sluncem.
K tomuhle rybníku s přítelem nikdy nechodili.
On vůbec jeho přítel nebyl na romantické vycházky po Milíčovském lese. Ale teď, když Martina o to víc trápil konec jeho kariéry coby profesionálního tanečníka, byl les vítajícím hostitelem Pavlovy zádumčivosti.
Už nějakou chvíli pozoroval párek poláků chocholaček. Najednou mezi nimi elegantně proplula potápka, která se - ke cti svého jména - před nimi urychleně potopila hledat nějaké lahodné sousto. Prostě zmizela a následně po ní zbylo jen zčeření.
Zakručelo mu v břiše.
Pavel tu seděl už dobré dvě hodiny. Avšak i když už byl nejspíš nejvyšší čas vrátit se domů, pořád se mu nechtělo -
Nakonec se však přeci jenom musel zvednout. Ale nikdy se nestalo, aby se úlekem musel znovu posadit. Na vystouplých kořenech urostlého dubu totiž seděla nějaká holka. Kdepak, to nebyly jeho zdřevěnělé nohy, co by ho donutily zase si kecnout na zadek.
Proč mu nevěnovala sebemenší pozornost? Hrbila se nad něčím ve vlastním klíně, zaslechl škrábání tužky. Nejspíš něco skicovala…
Na druhý pokus se Pavlovi podařilo postavit na nohy a po pár nemotorných krocích přijít až k ní.
"Do prčic!" vyjekla, když k němu vzhlédla. Trhla sebou a najednou se její skicák válel v prachu u jeho nohou. Zvednul ho, a chtě jí ho podat, letmo se podíval na rodící se obrázek: na siluetu na břehu rybníka. "Díky," řekla, sundávajíc si sluchátka z uší.

Věnoval jí jen smutný úsměv, než odešel.