Září 2015

Na dně pytlíku s Bílou smrtí

14. září 2015 v 16:19 | Septima Severa |  ► povídky
Pozn.: Na dně pytlíku s Bílou smrtí je příběh, který se odehrává ve světě Zaklínače od Andrzeje Sapkowského, avšak nijak se nedotýká osudů jeho hrdinů. Na Geralta, Marigolda ani Yennefer nečekejte, dopadlo by to jako čekání na Godota.


"Dáš si?" usmál se na ženu, sypaje na vypůjčené zrcátko dávku drogy. Odhalil přitom díru po levém horním špičáku, který kdysi ztratil při hospodské rvačce.
"Strč si ten svůj fisstech třeba do prdele," sykl druhý. Sledoval počínání prvního s jistým znechucením.
"Je to svinstvo," přidala se žena. "Viděla jsem, co to s člověkem udělá."
"Ale je to moc dobrý," prohlásil Sjetý poté, co nasál první lajnu do nosu. Najednou se mu rozzářily oči jako malému děcku.
"To mi povídej, až ti vyteče mozek ven," zahučela. "Byly doby, kdy jsem ve svatyni provedla pitvu u bezmála dvou set mrtvol. O spoustě z nich bylo známo, že za svého krátkého života užívali ten tvůj prášek. Jejich mozky byly na kaši, v lebkách měli díry, které jim to vyžralo v nosních přepážkách - mám pokračovat?"

Pražský zákaz venčení psů bez vodítka

7. září 2015 v 15:22 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Za normálních okolností bych asi nevěnovala televizním novinám pozornost, ovšem zrovna tohle by se mě mohlo od listopadu týkat - stejně jako dalších pejskařů v českém hlavním městě. 12. srpna jsem totiž na úřadě přihlásila nový přírůstek do rodiny, fenku žíhaného boxera Lucy. Zatím je to ještě neposlušné škvrně, ale mám s ní velké plány (doufám, že to všechno při škole ještě zvládnu).
Nejde mi ani tak o fakt, že se jedná o povinnost mít psa pořád na vodítku. Na ulici bych si přes den stejně nedovolila psa pustit, poněvadž nikdy nevím, zda se kolem nemihne kočka nebo zajíc, za kterými naši psi vždycky vzali dráhu. Anebo by ho mohlo srazit auto, protože - řekněme si na rovinu - i když tu policie nikdy neměřila rychlost, padesátkou se tu nejezdí ani náhodou.
Spíš mi nejdou do hlavy jejich důvody, proč vlastně absolutní zákaz zavést.


autor fotografie: MVDr. Roman Kvapil



Zaprvé, že prý se sníží počet napadení psem. Ehm, pokud člověk psa vyprovokuje, věřte mi, že je zvířeti úplně jedno, zda se právě ocitá na konci špagátu. Navíc, ačkoliv by jej měl jeho pán ukočírovat, poslední dobou pozoruji trend, že si lidé stále častěji pořizují psy, které nemají šanci zvládnout - anebo větší počet psů (zkuste si uhlídat dva psy, kdy ten zlý svým jednáním zviklá ke špatnostem i toho jindy hodného). Taky chování potenciální oběti je docela oříšek. Udám příklad. Naše stará fena je povahou zlaté zvíře. Neohnala by se po nikom, pokud by mě dotyčný přímo neohrožoval. Měla jsem ji puštěnou na loučce, která je lemovaná takovou nevyužívanou silnicí podél trati. No, a po silnici si to přímo k nám mířila taková postarší dáma, která se při pohledu na hrající si psy zarazila, ztuhla a zůstala jim stát v cestě. Naše fena k ní ze zvědavosti přišla a paní na mě začala s hrůzou řvát, ať si laskavě psisko chytím! A postavila se prosím na jednu nohu, aby se mohla ostatními třemi končetinami náležitě zaštítit. Nejen že se milá paní dobrovolně připravila o stabilitu, ale ještě více na sebe upoutala pozornost. Přesněji řečeno, na svoji nákupní tašku.
O týden později jsem dámu v letech potkala znovu, tentokrát jsem měla fenku na vodítku. No, na to, že žena údajně trpí chronickým strachem ze psů, nevyhnula se mi ani náhodou, ačkoliv by tak mezi ní a obávanými psími čelistmi mohly být až dva metry místa. Ne, ženská se radši psovi otře lýtkem o kožich…
Před mnoha lety jsem zase šla sídlištěm, tehdy jsem měla psa na krátkém vodítku, poněvadž se v sídlišti hojně vyskytují návnady s jedem na přemnožené potkany. No, onehdy mi jakási důchodkyně dala kázání, jak mám svému psovi ihned nasadit ještě košík (asi pro sichr), protože ji kdysi pokousal jezevčík. Přesto je mezi jezevčíkem a boxerem rozdíl nejen ve velikosti. Generalizace. A generalizuje se i zákonodárství, protože by to jinak nešlo.
O nezvladatelnosti domácích mazlíčků jsme se bavily i s kamarádkou, která si loni pořídila křížence, co už po roce atakoval váhu čtyřiceti kilogramů a pořád ještě roste. Je to takový mírný obr, chlupatá koule, co se ráda chová, ale také potřebuje vydatné procházky v Prokopském údolí (mimochodem, toho se týká výjimka a zákaz psů chodících na volno tam prý platit nebude). Mluvily jsme ale o plemenech, jež souhrnně označuji jako "panelákové krysy". Vesměs se jedná o jorkšíry, čivavy, špice a malé teriéry - přesně takové, jaké si pořizují víceméně postarší lidé do bytu, poněvadž nechtějí být sami, ale nic většího by nezvládli. Takoví lidé často dělají ve výchově chybu a ke psům se chovají spíše jako k vlastním vnoučatům, všechno jim dovolí. Například moje babička si pořídila a překrmila čivavu, jež je teď asi největší čivavou ve střední Evropě, a bojí se jí, kdykoli na ni čivava zavrčí. Ne každý je takový, chápu. Ale to, že pejsky berou do náruče ze strachu z napadení ihned, když vidí, jak jim jde naproti něco jenom o trošku většího? Takoví malí rozmazlení zmetci (odpusťte, ale jinak to nelze nazvat), se většinou nebojí a začnou později pouštět hrůzu a štěkat v jakékoliv situaci, úplně bez konfliktu. Ano, jsou psi, kteří už budou štěkat navždy, protože je kdysi třeba napadl vlčák. Ovšem jsou i takoví, kteří nezavřou klapačku, i když bude ulice úplně prázdná. Bývají vážně otravní. A dotěrní. Chňapou vám po nohách a vy ani nemusíte mít psa - stačí málo, abyste se stali terčem terorizujícího podvraťáka ze sídliště.
Žel, ačkoliv vás štěkání vašich miláčků může přivádět k šílenství, už ho to nikdy neodnaučíte. Takže pokud chcete psa rozmazlovat, tak s mírou, prosím.


V Nepálu každoročně poctí psy při svátku Kukur Tihar.
Poděkují jim tak za přátelství a loajalitu.
Zdroj obrázku: imgur,com
Více o hinduistickém svátku Tihar na Wiki



Druhým argumentem, jenž mi utkvěl v paměti, byl výrok, jak se zmenší míra znečištění pražských ulic psími exkrementy. Dovolte, abych vám řekla, že nesníží. Ulice v centru města budou stejně pokálené jako teď, takže o kratochvíli typu "přeskoč hovno" nebude nouze ani do budoucna. Nedostatek zeleně psa, na kterého přijde potřeba, čistotnosti nenaučí. Pes si pak neutrhne papírový sáček (který je na sbírání úplně k ničemu, to potvrzuji z vlastní zkušenosti) a neuklidí po sobě. Ani hromádku nezahrabe. Lidé, kteří výkaly nesbírali doteď, je stěží začnou sbírat, až vyhláška vejde v platnost. Navíc takhle jsem mohla psa vypustit na zeleň, pokud se nějaká nacházela poblíž, a bylo vystaráno.
Ale co potom? Pán, který byl doteď líný psa na vhodné místo k vyprázdnění zavést či aspoň nasměrovat, tam horko těžko dojde s čoklem na vodítku, protože prostě proto (může to být daleko, otravné, on může spěchat atd., pak je ale nutno si rozmyslet před pořízením čtvernožce, jestli na něj člověk bude mít dostatek času, aby ho zbytečně nezanedbával).
Rozumějte, žiju spíše v klidné čtvrti, kde se nemusíme tolik starat o to, že by psa nebylo kde vyvenčit. Sice se poslední dobou výběr vlivem nové zástavby docela zúžil, ale vždycky si tu najdu nějaké klidné místečko stranou od městské dopravy a můžu psovi házet balónek, aniž bych za ním vlála na vodítku jako fábor, až pro hračku poběží. Nepochopím však módu psích parků, jako jsem viděla v nějakém dokumentu ze Spojených států. Vypadá to spíše jako vydupané blátivé cvičiště na koňský parkur, trs trávy aby člověk lupou pohledal, a pro přebytek psů není ani místo pro pořádný rozběh. Doufám, že se ti naši zákonodárci nerozhodnou inspirovat s konceptem "psích louček" zrovna tam, to by mi hrozil přinejmenším infarkt a psa už bych si nejspíš nikdy nepořídila. Ještě že tady se dá vyjet za město…
Jenže ne každý majitel má auto (nebo na benzin), aby vzal svého miláčka do lesa, k rybníku nebo třeba na pole. To aby se rovnou i s psiskem odstěhoval za Prahu.


Zákaz volného pobíhání psů podporuji lokálně. V některých parcích v centru už to platí dlouhá léta a není s tím žádný problém - venčí se prostě jinde. Ale zavést to celoplošně bez výjimky? Kolik asi dostanu pokut od kolem projíždějící policejní hlídky, až půjdu v půl jedné ráno vyvenčit to naše zvířátko, než půjdeme všichni spát?

Vílí kruhy s kruhy pod očima

6. září 2015 v 14:26 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Temnářčina Hladová přání jsem přečetla za necelý den. Byla to na můj vkus lehce čitelná literatura, kterou bylo možno zhltat opravdu rychle. Ovšem její Vílí kruhy? Ty pocházejí z tak trochu jiného soudku - a Temnářka navíc dostála svému slovu, takže jsou o poznání… Temnější, v ději propletenější a lepší. Prostě nejsou odpočinkové.
Můj pokus přečíst je pokud možno bleskově v jednom dni ztroskotal hned ve svém zrodu. Vzhledem k tomu, že jsem o Podmoří nečetla už od začátku (a stejně nevím, do jaké míry by mi to vlastně pomohlo ohledně většiny vztahů, jež jsou stejně sem tam naťuknuty i v Kruzích), mám trošičku bordel v tom, která postava je která. Navíc s Cukrátkem to byla opravdu havaj - nemusela jsem se starat o žádné Aze, Lúté, Kerabrita ani fakt, že (nejen) Zoreně je vlastně už pěkných pár set let.
A najednou na mě vybafnou krvelačné víly, které běžně dorůstají výšky průměrného černošského basketbalisty ze zámořské NBA.
Kdepak, jeden nesmí nic očekávat.