Vílí kruhy s kruhy pod očima

6. září 2015 v 14:26 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
Temnářčina Hladová přání jsem přečetla za necelý den. Byla to na můj vkus lehce čitelná literatura, kterou bylo možno zhltat opravdu rychle. Ovšem její Vílí kruhy? Ty pocházejí z tak trochu jiného soudku - a Temnářka navíc dostála svému slovu, takže jsou o poznání… Temnější, v ději propletenější a lepší. Prostě nejsou odpočinkové.
Můj pokus přečíst je pokud možno bleskově v jednom dni ztroskotal hned ve svém zrodu. Vzhledem k tomu, že jsem o Podmoří nečetla už od začátku (a stejně nevím, do jaké míry by mi to vlastně pomohlo ohledně většiny vztahů, jež jsou stejně sem tam naťuknuty i v Kruzích), mám trošičku bordel v tom, která postava je která. Navíc s Cukrátkem to byla opravdu havaj - nemusela jsem se starat o žádné Aze, Lúté, Kerabrita ani fakt, že (nejen) Zoreně je vlastně už pěkných pár set let.
A najednou na mě vybafnou krvelačné víly, které běžně dorůstají výšky průměrného černošského basketbalisty ze zámořské NBA.
Kdepak, jeden nesmí nic očekávat.




Konečně jsem se dočkala poněkud komplikovanějšího děje (i interakcí mezi charaktery - podle toho, jak se Femorian s Kerdeou ke konci vybarvili), avšak k těmto zjištěním mne čekala dlouhá noční cesta, při které mi únavou přeskakoval text před očima… Ne, já si prostě nedám pokoj a budu se snažit donutit si číst, i když vlastně technicky vzato nad knihou klimbám.
Přesto mohu s pýchou v hlase říct, že si z toho alespoň něco pamatuju!
Možná už začínám chápat, proč čtenářky, jež mají s Podmořím zkušenosti, blázní po Femorianovi. Ne, že by nebyl zajímavý charakter, ale dámy, prosím vás, není to žádná legenda, co by se vám zjevila v zrcadle, kdybyste třikrát zašeptaly jeho jméno. Ovšem vezmeme-li si Temnáře z antropologického hlediska, musel by to být sakra dojem, kdyby se před vámi tyčil jako sloup telegrafního vedení, zatímco vy byste byly tak malinkaté, například jako chudák Kerdea. Ačkoliv já mohu s jistotou říct, že nemám zrovna ráda, když musím zaklonit hlavu, abych se vůbec tak vysokému jedinci mohla podívat do tváře. No, nejsem dvakrát submisivní typ.
Dobře, nejspíš jejich fascinaci Femorianem pořád ještě nechápu.
Potom je tu Atalan. Z předchozí knihy jsem měla spíše pocit, že jsou s Femorianem na přibližně stejné věkové úrovni. Ale pokud to tak je, jak mám potom překousnout fakt, že Atalan je vlastně Femorianův nevlastní tatík? Jeden z mnoha faktů, díky nimž mám pocit, že koncept Podmoří jen tak nepochopím -anebo je to pro mne prozatím pomyslná nevyřešená Rubikova kostka.
Že je Kerdea nekromantka, to jsem postřehla až při zmínce Delfů roztrhaných krvelačnými vílami na kousky. Nebo jsem snad nekromancii v Hladových přáních nějak přeskočila?
Když se řekne "bohové", nenapadlo by mě, že jeden z nich bude mít nějaký handicap (a už vůbec ne, že to jsou osoby, jež podléhají kultu uctívání ještě za vlastního života). Kerdea je od dětství nemocná. To je tak trochu… vlastně není, když nad tím tak uvažuji. U své přítelkyně jsem se setkala i s konceptem slepé bohyně lásky. Kerdea s TBC (ale doufám, že Temnářka o tuberkulóze vůbec neuvažovala) by mě tedy neměla zaskočit.
Aneb uctívejme bohy astmatiky, vždyť dnes má astma kde kdo a bohové jsou známí tím, že si své ovečky dotváří k obrazu svému… Ne, to byl jenom vtip. Handicapovaný poddaný odevzdá menší desátek.
Navíc Kerdeina nemoc ještě přidává na křehkosti ženy (která vám bez mrknutí oka nakope zadek, jen co si šlehne trochu léčiv od Zentivy) v kontrastu s Pánem Prostoru.
A potom je tady Zorena. Nejdřív jsem myslela, že v lese s vílami strávila jenom pár let - ale rovnou pět století? Fíha. Jak je vlastně Podmoří staré? Víly si z ní udělaly předmět uctívání (mimochodem, zapomenutá svatyně v ohořelém stromě byla skvělý nápad a mne přivádí na myšlenku ilustrace) a jejich královna by jí dokonce odpustila, že od nich Zorena odjela.
Jenže milá královna měla tak trochu nepatřičné majetnické sklony, co se týče jejich bohyně z mladého panteonu. Anebo snad trpěla psychickým problémem, že ji z toho nevyléčila ani pohroma, jež víly ve druhé polovině knihy postihla?
Sečteno a podtrženo, i když nebudu rozpitvávat děj Vílích kruhů, musím říct, že jako člověku, který zná Podmoří spíše z doslechu, se na stránkách této knihy naskytují nekonečné možnosti v objevování těch nejniternějších tajemství hlavních postav. Temnářka je posunula hodně daleko. Navíc člověk aby radši zapomněl na skoro průsvitné křehotinky, které by mu nesahaly ani po pás a zpívaly by lesu, aby krásně rostl. Spíš by měl očekávat divoženky pomalované válečnickou barvou a s tomahavkem v ruce, které ho při nejbližší příležitosti proženou jako nadmutou kozu. Lesní dámy dokonce došly v emancipaci tak daleko, že chlapy chovají v klecích - to mi připomíná, že v přírodě stoprocentně u nějakého druhu tahle situace panuje (kde jinde brát tu nejlepší inspiraci než v učebnicích biologie, že). Je zvláštní, že i když muže víceméně zatracují, pořád ještě v evoluci nedošly tak daleko, že by se bez chlapů obešly úplně. Jó, milá Temnářko, mám takový dojem, že hermafroditismus si prozatím schováváš "na horší časy".
Vílí kruhy každopádně doporučuji. Ačkoliv jsem známá svým odporem k české literatuře, musím každého čtenáře nechat, aby si o Kruzích udělal obrázek sám. Mně se například líbily víc než Hladová přání. Jen by mohly být ještě tlustší… ale to je zase jiný příběh.

Tak pozor, abyste snad při čtení nějakou nešťastnou náhodou nepřišli třeba o nohy…

----------
Zdroj obálky: Goodreads
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama