Listopad 2015

Bosorka v hostinci (pro Literární Klub)

15. listopadu 2015 v 17:50 | Septima Severa |  Dračí doupě

BOSORKA V HOSTINCI

(původně publikováno 10. října 2015 na stránkách LK)



Venku se smrákalo a kůň byl dlouhou cestou znaven natolik, že svého jezdce nedonesl dál než k vývěsní tabuli zájezdního hostince na jediné hlavní cestě, která protínala osadu od severu k jihu. Zájezdního hostince? Spíše jen další špinavý pajzl na bývalé čilé obchodní stezce, kterou už přes osm desetiletí žádná kupecká karavana nevyužila. Co paměť obyvatelům toho zapadákova sloužila, nezabloudila sem ani místní banda otrhanců, co si občas v okolních lesích políčila na osamělé cestovatele a dobrodruhy.
Zpod kapuce se blýskaly zelené oči, jež bez ustání pozorovaly okolí. Osoba v sedle působila napjatě, jako by každým okamžikem měl přijít útok nebo útěk.
Ke koni se ode dveří do putyky přihnal nějaký pacholík. Nabízeje, že vraníka odvede do stájí, už chňapal po uzdě. Místo hladké vydělané kůže v hrsti však usmrkanec ucítil šlehnutí bičíkem na hřbetě umouněné ruky. "Ruce pryč od mého koně," sykl jezdec.
"P-pane," zavzlykal překvapený hošík a o krok couvl.
"Tumáš," slitovala se z náhlého popudu osoba, hodíc mu do prachu šilink. "Bolestné," dodala. Pak si od pacholka nechala ukázat stáj.
Hostinec doslova zel prázdnotou. Až na spolek pětice mužů u zamlženého okna nebyla místnost obsazena. A protože tu hospoda musela stát už v dobách největší slávy obchodní stezky, nezavdala si nálevna s tančírnou kteréhokoliv hanzovního města na jihu - alespoň co se týče prostornosti sálu. Nově příchozí tak měl z čeho vybírat. Přesto ihned neomylně zamířil k obrovskému krbu, v němž vesele praskal oheň.
Na bytelném stole muselo nejdřív zazvonit několik mincí, než úslužností shrbený šenkýř přišel s poklonou. "Co to bude, ctěný pane?" zahuhlal, že mu bylo sotva rozumět.
"Něco k večeři. Pokoj… A teplou koupel."
"Ále, pán je nějaká fajnovka!" ozvalo se za nimi. Pětice štamgastů totiž s příchodem cizince utichla ve spikleneckém rozhovoru a jednomu z nich zvědavost nedala - přiblížil se k novému masu, snad aby si jej blíže prohlédl. Jeho nenechavé pazoury se mezitím začaly prohrabovat cestovními vaky. Nemohlo mu uniknout, že se mezi nimi nachází i jílec meče. Nejdřív ale sáhnul po jakémsi glejtu, který se jal prozkoumávat.
Vtom se do dubu mezi jeho roztaženými prsty zabodl tesák. "Tobě může být hovno po tom, co pán je a není." Osoba se postavila a odhalila svou ženskou tvář. "A dřív, než mi tu začneš dávat lascivní návrhy, radím ti, aby ses pakoval."
"Ohó!" poškrábal se zvědavec na hlavě, zatímco se hostinský dekoval, tušiv, že se schyluje k boji. "Copak mi panenka asi může udělat?"
"Divil by ses - a zaplatil nemalou cenu," zavrčela ona.
"Tobě?" odfrkl si maník, posadiv se naproti ní. "Za tvoje vopíchání by cena byla jistě menší, než kdybych si to nechal udělat od nějaký čubky ve vesnickým bordelu. Určitě bys byla epesní."
Copak mohla toho troufalce na místě zabít? I když jí příšerně lezl na nervy, musela zůstat věrná přísaze, kterou složila pánům z tvrze Karhang. Musela se za každou cenu vyhnout prolití krve a přehlížet jeho okatou provokaci, poněvadž kdyby zase něco provedla, už by ji z maléru nejspíš nedostali - poslední šarvátku, do níž se nachomýtla, jí stále připomínala obvazy stažená naražená žebra.
Hospodský mezi ně na stůl položil misku s masem a pár krajíců okoralého chleba, aby zase chvatně odkvačil z jejich dosahu. Vypadalo to na bazilišky z nedalekých rašelinišť, pár ještěrčích ocásků nevábně viselo přes okraj.
"Neříkej, žes' přišla o hlas, ženo. Anebo mi čteš myšlenky? Podívala ses mi do hlavy? Potěšilo tě, cos' tam viděla, bosorko?" Ušklíbnul se v parodii na úsměv. Nepřestal však pozorovat, jak si k sobě přisunula misku s jídlem a s chutí se do něj pustila.
"Měl bys sklapnout, urážíš mě."
"Ale no ták," vztáhl k ní ruku. "Všechny elfky jsou známý tím, že jsou bosorky. To máte z těch houbiček, kterejma se ládujete od rána do večera."
"Musím tě zklamat," odtáhla se, sahajíc po rukojeti svého tesáku. "Svou honbu za senzací musíš zaměřit jiným směrem, protože já mám na houby alergii. A mám slušný vychování, tudíž se v cizích záležitostech nehrabu. To se o tobě ale říct nedá, usmrkanče."
"Hej, slyšeli jste to?" houkl otrava na své kumpány. "Tahle děvka mě tu sprostě uráží!" Miska zařinčela o špinavou prkennou podlahu a kousky masa se rozsypaly, když ji mocným máchnutím ruky shodil.
Jeho čtyři společníci se začali zvedat ze židlí, notně posilněni ohřátým pivem. Když se blížili, už malinko vrávorali a jejich krok se zdál být nejistý; možná už příliš dlouho nasávali. Zablýskla se ocel. "Znáš pověst o zaklínači a zaklínačce?" zeptala se tiše, pevně svírajíc jílec svého meče.
Jenže ke střetu zbraní nestačilo dojít, jelikož v okamžiku, kdy doposud sedící elfku obklíčili jako smečka vyhladovělých vlků, do krčmy vešla skupinka dalších lidí. Podle jejich ošacení by hádala, že se jednalo o výběrčího daní s ozbrojeným doprovodem. Jenže barvy na jejich kazajkách jí byly cizí - rozhodně se nejednalo o vazaly zdejšího lenního pána. Zde přeci vládli pánové ze Saggenu a ti ve znaku určitě neměli černou orlici na bílém poli, nýbrž jednoocasého lva. Pokud tu vybírali šedou daň, nebylo to legální.
Avšak ve chvíli, co pětice ničemů zjistila, že příchozí skupina patří k nim, bojovnost se jim vrátila. A donutila ji krýt si zraněný bok před šarádou a výpadem zleva -
Ithille se probudila v rychle vychládající lázni. V menší komoře, jež sloužila jako prádelna i koupelna zároveň, panovalo příjemné příšeří, ačkoliv už se za okny začínalo rozednívat. Nevzpomínala si, jak se sem vlastně dostala, ovšem v paměti jí stále zůstával podivný sen. Připadal jí příliš živý. Ačkoliv však ona mívala už odmala prorocké vidiny, nedokázala s jistotou určit, zda se jednalo o minulost či budoucnost. A nikdy se nenaučila svůj dar plně ovládat.
Dveře zaskřípaly. Dovnitř vešla ještě rozespalá děvečka. Při pohledu na ni se nevylekala; šok jí přinesl až obraz useknuté hlavy, kterou elfka před koupelí musela odložit na stoličku, a tak se rozkřičela z plných plic.

"Takže to nebyl jenom sen…" zamumlala zamyšleně Ithille, mnouc si bolavý bok.

Bohyně Myrrha (koncept)

15. listopadu 2015 v 14:34 | Septima Severa |  Dračí doupě
Po schodech chrámu kráčela postava zahalená od hlavy až k patě do hedvábí, s nímž si pohrával ještě vlahý vánek pozdního léta, které v těchto končinách bývalo nesmírně krátké. Ta osoba něco nesla v náruči; nebylo jí vidět do tváře. Zanedlouho se její prodlužující se stín vmísil mezi sloupoví, mimo dohled zvědavých očí, jimž se nebylo možno nikdy vyhnout.
Socha bohyně Myrrhy se tyčila vysoko, její obličej tonul vysoko v šeru, kam nedosáhlo světlo plamenů u jejích obrovských nohou. Její odraz v jezírku ani dnes neprozrazoval, zdali se bohyně hněvala či usmívala, nebo jestli své věrné pozorovala lhostejným pohledem.
Uzlíček v náručí uctívačky se zavrtěl, ozvalo se zavzlykání, jež však stejně rychle utichlo.
Žena sestoupila do bazénu a přebrodila se k vysochaným nohám. K oltáři, jenž byl pokryt voskem nesčetných dávno vyhaslých svící, popelem vonných tyčinek a uschlými okvětními plátky aksamitníku, stejně jako purpurovým barvivem, které se postupem času sloupávalo z modly. Položila před svou paní vrtící se děcko a zvedla závoj, jenž doposud plně skrýval její identitu. Poté se před Myrrhou hluboce uklonila. "Požehnánas', má paní," zašeptala sotva slyšitelně. Poté se jakoby bázlivě ohlédla přes rameno, než vyslovila svou prosbu -
Dítě umlklo. A před očima posluhovačky se rozpadlo na prach, který zkalil vodu před oltářem.
"Pokorně tě prosím, dej císaři následníka," vydechla postava nakonec a odkudsi vytáhla dýku se srpkovitou čepelí. Na studený kámen dopadlo jen několik karmínových kapek krve, až to zasyčelo.
Plameny v miskách náhle oživly, voda v nádrži se ohřívala. Z lázně stoupající pára s sebou nesla vůni. Když teplo kolem ženiných nohou začalo být až nesnesitelné, bohyně dala znamení, že setkání je u konce.
Žena scházející po chrámovém schodišti nebyla císařova zákonitá manželka. Ačkoliv vládce daroval své exotické manželce chrám na nádvoří Zakázaného města jako výraz své lásky, kterou byl ochoten vložit do dohodnutého manželství, nemiloval ji. U dvora se tradovalo, že měla srdce z kamene; zlé jazyky tvrdily, že její lůno bylo jalové. Na veřejnosti se příliš často neukazovala, což ještě přiživovalo fámy o jejím chatrném zdraví. Přesto pozorovatel shrbený ve stínu portika na protějším konci prostranství mohl s jistotou tvrdit, že dnes večer cizí bohyni neuctila císařovna.
Byla to císařova favoritka, jež ovšem patřila ke dvoru jeho ženy. Přišla spolu s ní z Jižního souostroví. Říkalo se, že v žilách ostrovanů koluje mocné kouzlo Staršího lidu. Jejich panteon byl známý lidskými obětmi, jejich čáry svou neobyčejnou silou.
To, že dnes bylo obětováno nemluvně některé z děveček, nebylo náhodou - nechtěné dítě za chtěné.
Favoritka uléhala na císařovo lože až příliš často. Pozornost, kterou jí věnoval, probudila ctižádost a touhu po vysokém postavení. Samozřejmě mu věřila, když jí jednou v noci pošeptal, že se jejich syn stane legitimním následníkem trůnu.

Jak však mohla tušit, že se proti ní manželé spikli?



-----
Pozn.: Prozatím se jedná o jednu z mnoha rozpracovaných povídek z fiktivního světa, který se čtenářům představil už v povídce Údolí Bílých vran. Místo abych plně rozvinula potenciál toho světa v jediném kontinuálním příběhu, vykrádám ho po částech v povídkách, které pomalu ani nemám sílu dokončit.
Jistě to taky znáte.