Sen o nadcházejícím jaru (povídka)

18. ledna 2016 v 12:33 | Septima Severa |  Dračí doupě
Přes noc se venku citelně ochladilo a mráz tam dosud přetrvával, ačkoliv by se na východě už oblaka bývala byla barvila do růžova a tma drobnými krůčky ustupovala kočáru Slunečního boha, kdyby se nezatáhlo a z oblohy se nezačaly líně snášet sněhové vločky. Karmentálie, jež podle dávno zapomenutých tradic značily příchod nového roku, byly za dveřmi; přesto však na tuto roční dobu panovalo nebývalé teplo.
Své o tom věděla i Kaede. Procházejíc tábořištěm, užívala si posledních chvil ticha, zatímco se sníh pozvolna usazoval v jejích kadeřích. Ve většině stanů, které míjela, odpočívali ranění a nemocní, jež vojsko ponechalo v zimovišti, zatímco si zdraví a nezmrzačení vojáci zajisté krátili dlouhou chvíli obléháním některého z malých bezvýznamných hrádků, jimiž se okolní kraje hemžily.


Ona byla ze svého oddílu jediná, kdo z donucení zůstal pozadu - se zlomenou rukou stěží mohla lehké jízdě námezdních lučištníků přinést užitek. Avšak od poslední velké bitvy uplynulo již několik týdnů - zda to vůbec týdny byly, protože tady se čas vlekl podivným tempem -, a ačkoliv se jí do prstů ještě nevrátil všechen cit, nechtěla zahálet. Toho rána už několikátý den po sobě trpělivě zasazovala opeřené šípy do provizorního terče, aniž by jedinkrát minula.
Drnčení tětivy se snadno neslo chladným vzduchem.
"Měla bys ještě odpočívat, paní," ozval se za jejími zády hlas, když se ke Kaede jako kočka přikradl léčitel, jemuž vlasy dávno prokvetly stříbrem. "Kosti ještě pořádně nesrostly a nerad bych ti tu paži znovu rovnal."
"Nesnáším nečinnost," odfrkla si frustrovaně ona, hladíc tmavé letky na jednom z posledních šípů v toulci. Ani se k němu neotočila čelem. "A tahle hračka má jenom pětadvacetiliberní tah; nic mi to neudělá."
Člověk s vlídným tónem pokračoval ve své výhrůžce, neuznávaje Kaedinu odpověď: "Nebuď tvrdohlavá a nenuť mě zafixovat ti ruku dlahou. Pak by ti ta tvoje hračka, jak říkáš, byla leda tak k opékání sucharů."
Konečně ji donutil ukázat mu svou tvář. "Kdybys je slyšel, Brogane, nemluvil bys tak," zasyčela. V očích se jí blýskal vztek.
Za všechno můžou zasraný elfský buzny. Nebejt jejich pýchy, dávno bysme se z toho zkurvenýho boje stáhli. To si nechtě vyslechla, zatímco jí pod škorněmi křupaly jinovatkou zmrzlé zbytky trávy, když se Kaede vyhýbala hloučkům rozespalých vojáků, unavených ranhojičů a prostitutek, které táhnoucí válečníky následovaly.
"Nesmíš si to tak brát," řekl léčitel bez váhání. "Vždycky je lepší hledat viníka jinde."
"Ale tys neviděl, co s námi lidé dělají, člověče. Nevíš, co je to strach, že tě chytí, náležitě se s tebou pobaví, a pak ti ořežou uši, veřejně tě poníží a doženou k sebevraždě jenom proto, že jsi jiný." Její hlas se zachvěl, když si vzpomněla na obraz, jejž už nikdy z paměti nejspíš nevymaže. Tehdy byla také zima, ale sníh kvetl karmínem z přeřezaných zápěstí elfky, která se nedokázala smířit s potupou, co jí lidská krutost připravila.
Do Broganova úsměvu se vkradl smutek. "Ne všichni jsou zlí, mé dítě," zašeptal.
"Tak to potkávám jen špatné lidi," zasmála se hořce žena.
"Anebo jsi dobrotu lidského srdce ještě nehledala," odvětil felčar.
"Nemám k tomu důvod, jsem jenom kreatura, co zabíjí pro požitek, slávu a odměnu, jak si vaše rasa myslí," řekla trpce. "Ale povím ti, že až ustoupí sníh z horských průsmyků, vrátím se ke svým. Daleko na východ, za nejvyššími horami a nekonečnou divočinou, za stezkou v mlze a na pobřeží; za mořem, které je plné roztodivných ryb…" Kaedina tvář s každým dalším slovem nabývala zasněný výraz. "Hluboko ve vnitrozemí a vysoko ve skalách, kde naši předkové vybudovali věčné chrámy -"
Brogan ji jemným poklepáním na rameno vrátil zpátky do reality. A na něco bezhlesně ukazoval.
Napnula tím směrem tětivu svého luku. Aniž by však smrtonosný šíp vypustila, zbraň s rozechvělým výdechem sklonila k zemi.
Mezi útlými kmeny mladých bříz se blížil majestátní bílý jelen, na jehož srsti i paroží ulpíval nyní hustěji padající sníh. Nespouštěl z ní přitom své nepřirozeně světlé oči.
"Faerataur," hlesla nevěřícně Kaede, "duch Iaurgladu…"
Zvíře najednou polekaně ucuklo, když vzduchem zasvištěl neobratný šíp následovaný salvou opilého smíchu, a několika skoky jim zmizelo z dohledu.
Elfka se prudce otočila k opodál postávající skupince mladíků. Jeden z nich stále třímal neobratnou zbraň, kterou mu vzápětí vyrazila vlastním šípem z pracky. A druhým vystřelila jeho kumpánovi nahryzané jablko ze zubů. "Po Duchovi hvozdů nemají co střílet, barbaři, to nedovolím," pěnila přitom. "Zabít takového tvora přináší jenom zmar!"
"Ti vojáci už dlouho nejedli decentní maso," pravil léčitel mírně, položiv jí ruku na paži.
"No a co? Dneska jsou na jídelníčku veverky, které jsme včera ulovili. To jim musí stačit."
"Ale co zítra?"

"Klidně vylovím všechny veverky a vačice v okolí, jenom když nechají Faerataura na pokoji," zasyčela mu do obličeje. A zatímco ranhojič jen kroutil nevěřícně hlavou nad její oddaností pro věc, ona se ještě víc upnula naději, kterou sen u nadcházejícím jaru a cestě zpátky k jejímu lidu ještě přiživoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama