Sněžný kvítek a podvazování chodidel

27. března 2016 v 0:46 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama
(Téměř) ve všech případech, kdy se mluví o filmových adaptacích knih, knižní předlohy vítězí v kvalitě na plné čáře. Jistě, existují výjimky, jež se třeba svých tištěných počátků nemusí věrně držet, a přesto se dají považovat minimálně za stejně kvalitní - vezměme si jako příklad Pána prstenů. Skalní fanoušci by mohli donekonečna vypichovat odlišnosti a nezmíněná fakta, jež znají nazpaměť z knih, ale přesto vám nakonec mohou říct: "Mně se ty filmy děsně líbily."
Já narazila na podobný případ.

Před několika lety jsem se poprvé podívala na Sněžný kvítek a tajný vějíř (Snow Flower and the Secret Fan). Tento film v roce 2011 natočil Wayne Wang (což může být dost dobře jméno, které vám stejně nic neřekne). Ačkoliv neznám moc herců s mongoloidními rysy - a žádné z těch, kdo ve filmu hráli -, dostala jsem se k tomu přes Hugha Jackmana, jenž ve snímku ztvárnil australského businessmana Arthura.
Film má dvě dějové linie: jedna se odehrává v moderní Šanghaji, kde Nina po autonehodě své kamarádky Sophie, již dlouho neviděla, zahodí luxusní kariérní příležitost v New Yorku jenom proto, aby byla u ní, až se probudí z kómatu. Mezitím odkrývá střípky Sophiina života a narazí také na rukopis, který její kamarádka pár dní před nehodou dokončila. Rukopis zaznamenává druhou, hlavní dějovou linii, která popisuje osudy její prababičky Sněžného kvítku a její laotong Lili.

Ovšem stejnojmenná kniha spisovatelky Lisy See (v češtině však vyšla jako Tajemsví hedvábného vějíře) je čistě historickým románem - to byl taky důvod, proč jsem její přečtení víc než dva roky odkládala. Mně se totiž film moc líbil, i když u kritiky celkově neuspěl.
Zklamáním pro mne byl fakt, že fešné "orámování" historického příběhu dějem z moderní doby v knize jaksi chybí… a přitom to provázání se mi na podceňovaném filmu moc líbilo.

(Zdroj: en.wikipedia.org - Snow Flower and the Secret Fan)


Lisa See: SNĚŽNÝ KVÍTEK A TAJNÝ VĚJÍŘ

Anotace (převzato z Kosmas.cz):
Tajemství hedvábného vějíře nás zavádí do Číny 19. století. Dívky zde procházejí drastickou zkouškou podvazování chodidel a jako ženy jsou odsouzeny žít v izolaci. Proto se dorozumívají tajným písmem, které muži neznají, proto hledají přítelkyni na celý život, spřízněnou duši, své druhé já, tzv. laotong. Malují své vzkazy štětcem do vějířů a vyšívají je na hedvábí. Takový je i osud Lili. Ona a její kamarádka Sněžný kvítek odcházejí z rodné vesnice a následují své muže. První milostné zkušenosti, postavení v nové domácnosti, rodinné tragédie, selská vzpoura a hladomor, to vše se odráží v jejich důvěrných vzkazech. Zestárlá Lili rekapituluje svůj život a hledá příčiny, proč důvěrný vztah se Sněžným kvítkem skončil. "Jen skrze utrpení dojdeš krásy," opakuje si slova, která tak často slýchala od matky a která její vlastní osud vrchovatě naplnil.

Román začíná - a točí se kolem - podvazování ženských chodidel, což bylo v Číně tradiční a hluboce zakořeněné u drtivé většiny tamních etnik. Vzhledem k tomu, že to mnohdy svým dcerám prováděly neškolené matky, forma vázání nožek nebyla jednotná. Lisa See ji zde ale popisuje jako lámání prstových kůstek. Nejen že její postava Lili, která zároveň příběh v knize vypráví, prodělala rituál vázání o rok později, protože prý měla "měkké kosti", ale také říká (parafrázuji): "Moje matka mě nutila chodit po místnosti, dokud se neozvalo křupnutí. Když se kosti pod mojí vahou lámaly a já bolestí plakala, pobízela mě dál, protože jen skrze bolest vedla cesta k dokonalé nožce." Dohazovačka pro Lily, ač z chudé rodiny farmáře, díky dokonalým lotosovým nožkám najde ženicha v prosperujícím kupeckém klanu. Nejprve však Lili uzavírá čistě ženský závazek laotong se Sněžným kvítkem, což má oběma holčičkám později k dobrému sňatku pomoct. Bohužel, pro Sněžný kvítek, jehož rodina se topí hluboko v dluzích, nic lepšího než svazek s řezníkem neexistuje - a hlouběji se v čínské společnosti klesnout nedalo.
Nakonec ke mně kniha promluvila ještě více než film. Film se mi líbil zpracováním, ovšem poselství románu bylo úplně jiné - a troufám si říct, že pro každého čtenáře individuální.

Abych řekla pravdu, při představě samotného podvazování chodidel - v takové míře, jako se prosazovalo právě v imperiální Číně - mi běhá mráz po zádech. Vlastně se nejedná o nic jiného než módu, což je něco, co známe i v Evropě. S obvazováním chodidel se pojí mnoho historek, ale je jisté, že malá nožka císařových konkubín byla sexy (a jak už to s krásnými a přitažlivými věcmi bývá, ženy ji začaly napodobovat). S praktikováním tohoto typu deformace se začalo už v období vlády dynastie Sung (mezi lety 960 a 1280). Ve 12. století se objevila představa, že by taková dokonalá nožka měla být malá a vyklenutá; metoda se masově rozšířila a nabyla na brutalitě. Styly podvazování se stále měnily a nebyly jednotné pro všechny regiony říše. Od vázání nohou se nakonec postupně upouštělo až ve 20. století s příchodem trendů západní civilizace, přesto je to dodnes jedno z témat zkoumaných antropology, chirurgy i dalšími vědci a některé články shrnující takové studie jsou veřejně dostupné.

(Zdroj: DailyMail.co.uk - článek o zákazu podvazování nohou)



Cílená artificiální deformace chodidel se nám může zdát jakkoliv morbidní a lze ji odsuzovat jako násilí na ženách (stejně jako například ženskou genitální obřízku praktikovanou mezi africkými etniky nejen v subsaharské oblasti), ovšem zároveň si musíme uvědomit, že i dnes se ženské nohy deformují mimo jiné nošením vysokých podpatků. Ono se může jevit přitažlivé nosit ve čtyřiadvaceti letech deseticentimetrové podpatky, ale počkejte, milé dámy, až v šedesáti budete mít nevratně poškozené klouby a vybočené prsty. O profesionálních balerínách nemluvě - ty pro svou práci opravdu trpí.
A nejde jen o nohy. Například dokonalý vosí pas tvarovaný korzety také není přirozený, přesto se stal ikonickým a každá žena o něm snila. Ve viktoriánské a edwardiánské módě se všelijak zvýrazňoval rafinovaným střihem šatů - byť jsou takové šaty opravdu pěkné, dívka aby se naučila nedýchat jenom proto, aby se "líbila". Dokonce jsem slyšela i o moderním pojetí vosího pasu a chirurgickém odstraňování volných žeber (plastická chirurgie je kapitolou, co by vydala na celou knihu).
Kdybych měla zabrousit do exotičtějších případů život ohrožujícího sebepoškozování ve jménu krásy, mohla bych také zmínit o ženách z tibeto-barmské menšiny Kayan, které nosí mosazné obruče na krku od útlého věku, postupně jejich počet navyšují a tím si krk prodlužují.

(Zdroj: en.wikipedia.org - Kayan People)


Nejen my ženy se všelijak pitvoříme a přetvařujeme, abychom zaujaly své okolí. Na obličeje si denně malujeme portréty, co se nám ve výsledku ani nepodobají. Nosíme stahovací prádlo, aby nebyly vidět špíčky, které ne a ne zmizet při dodržování drastických diet. A pak podléháme takovým depresím, až z toho spořádáme celou čokoládu jenom proto, abychom si to o tři minuty později vyčítaly. Zvracíme a nejíme, dokud neskončíme na kapačkách. V našich botnících najdete úhledně srovnané mučící nástroje a v šatnících takové výstřelky, že byste si je se zdravým rozumem nikdy neoblékli, přesto jsme schopné za ně utratit celé jmění. A nakonec si ještě prohlížíme módní časopisy a brečíme, že nikdy nebudeme ideálně krásné.

Možná nás k tomu nakonec stejně dohání fetiš opačného pohlaví…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 myší královna | Web | 27. března 2016 v 11:15 | Reagovat

Haha, tak s těmi podpadky máš pravdu. Já naštěstí štekle nemůžu nosit, protože už prvních pár kroků mě bolí kolena. Co naděláš. :-?

2 myší královna | Web | 27. března 2016 v 11:16 | Reagovat

[1]: PodpaTky (to slovo mi vždy dělalo problém).

3 Septima Severa | 27. března 2016 v 16:15 | Reagovat

[1]: V tomto ohledu jsem nejspíš masochista - podpatky si bez rozmyslu dokážu vzít i tehdy, když vím, že mne čeká pět hodin na nohou... 8-O

4 Lúmenn | 28. března 2016 v 0:43 | Reagovat

[2]: pamatuju si ze jsou poD paTami a jde to;)

Jinak kniha mne zaujala a pisu si do seznamu, ze si chci precist nebo minimalne mrknout na film;)

5 naoki-keiko | Web | 12. července 2016 v 10:19 | Reagovat

Každá společnost má něco, čím si ničí zdraví. Vždycky to tak bylo a jak píšeš, vždycky to tak i bude.
Knížka zní dost zajímavě, ale abych se přiznala, mě se do toho nechce. Nebo aspoň teď na ni nemám náladu :)

6 Septima Severa | 12. července 2016 v 15:16 | Reagovat

[5]: Z toho si nic nedělej, já se k té knize taky dostala až po dvou letech, protože jsem si pořád říkala, jaká bude to bude nuda. Ale je pravda, že za dva roky se mé knižní preference zase o něco posunuly na pomyslné škále...
Na druhou stranu musím říct, že tu zveřejňuji své dojmy z knih - a názory se liší ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama