S Robyn Davidson napříč australskou pouští

11. srpna 2016 v 22:58 | Septima Severa |  Knihy, které mi prošly rukama

Robyn Davidson: Tracks

Thomas Cook Travel Book Award 1980

© Richard Smolan/Against All Odds Productions


Asi jsem tam někde hluboko nepoučitelný romantik - ačkoliv se to ze všech sil snažím utajit -, ale ihned napoprvé jsem se hluboce zamilovala do jednoho filmu. Řekněme, že mne k němu poněkud zvláštními okolnostmi dovedla vlna mánie, jež se jako tsunami zvedla spolu se sedmou epizodou Star Wars; pojmenujme ji třeba Adam Driver. Nejspíš patřím k těm lidem, kteří nové filmy na zhlédnutí nachází přes herce, kteří je zaujali. A bylo to právě díky Adamu Driverovi, že jsem narazila na víceméně neznámý film Tracks, ve kterém hrála hlavní roli mně sympatická Mia Wasikowska.
Úžasně neuvěřitelný příběh Robyn Davidson, která se čtyřmi velbloudy a psem přešla sedmnáct set mil napříč Austrálií z Alice Springs až na pobřeží Indického oceánu mi prostě a jednoduše učaroval. A dovedl mne na stopu knihy, kterou Robyn dva roky po své cestě napsala.
Jak už to ovšem bývá, na filmové plátno se prostě skutečnost celá nacpat nedá… A vlastně se nedá nahustit ani do toho sympatického vyprávění na papíře, poněvadž ať se snažíme jakkoliv, paměť časem zkresluje - a vzpomínky svému majiteli najednou ukážou jen zlomek toho, co zažil. Na druhou stranu, psát "memoár" za pochodu také není ono. Sama vím moc dobře, jaký balast se do příběhu může vloudit (dokonce to málem vyústilo ve vhození mého deníku do krbu, když mě z toho popadl záchvat nefalšovaného vzteku).
… Takže nedokonalost filmového zpracování vlastně otevřela vrátka naprosté slasti, kterou jsem si natáhla na krásné dva týdny strávené ve společnosti s milým paperbackem.


Nemůžu však říct, že bych přímo chrochtala blahem, když jsem četla, jak Robyn hned na začátku narazila na lidskou náturu. A vypočítavost. Jeden by řekl, že by nemusel podepisovat legální smlouvu, že si odpracuje cenu divokého velblouda. No, opak byl evidentně pravdou už v sedmdesátých letech. Také dnes není tajemstvím, co všechno běloši prováděli Aborigincům (a občas ještě provádějí, ačkoliv mnoho těch nepravostí na sebe vzalo poněkud odlišnou podobu). A taky si asi dokážete představit, co všechno rádoby otřelí rančeři vyzkoušeli na ženu, jež se odhodlala sbalit si kufr, popadnout psa a sama odjet z velkoměsta do pustého vnitrozemí. No, dlouhý příběh krátce: příprava samotné, přes osm měsíců trvající cesty jí zabrala mnohem déle, než původně plánovala, a tak se "dobrodružství" protáhlo na dva roky, pokud se nemýlím.
Má to něco do sebe - hodit všechno za hlavu a vydat se mimo civilizaci. Kromě toho, že to člověku v pohodlí domova opravdu přijde jako skvělá romantika, je to spíš dřina a spousta odříkání, kterého si však po čase ani nevšimnete. Aklimatizujete se. Mně se to povídá, já mimo civilizaci pořádně nestrávila ani 48 hodin! Přesto mne představa osmi měsíců daleko od Prahy láká.
A zároveň děsí.
Robyn Davidson ve svém závěru (a vlastně nejen v něm) píše, že člověk má svou sociální identitu, které se nedokáže jen tak vzdát, ačkoliv je to vlastně klec. Tudíž se dá s jistotou tvrdit, že jsme masochisti, poněvadž jsme se do téhle klece zavřeli dobrovolně - a navíc ještě zahodili klíče. Že ne? Denně se sprchujeme, češeme, čistíme si zuby. A nedej bože, abychom na sobě měli špinavé či totálně roztrhané oblečení. Udržujeme si nějakou image, za kterou se schováváme. Ale ona se jí vzdala. Pro sen, který se navíc zvrhnul v šílenství.
Ke konci cesty ji pronásledovali zvědaví reportéři, říkali tomu svoboda médií. Dokonce si najímali Aborigince, aby tuhle "Camel Lady" vystopovali. Turisté, kteří jí zkřížili cestu, prodávali své mizerné fotografie s ní médiím ve velkém. A v tisku se rojily rozhovory s lidmi, co si vymýšleli, jak ji důvěrně znali, jak to byli právě oni, kdo ji naučil všechno o velbloudech, a jak s ní byli nejlepší přátelé… s benefity.
Po přečtení Tracks nemůžu vyhrknout, že to byla zrovna ta kniha, co mi "otevřela oči", to by bylo opravdu povrchní tvrzení. Užila jsem si ji, to ano; a dozvěděla jsem se zase nové věci díky originálnímu pohledu na realitu. Nenáviděla jsem ty všetečné turisty, naučila se mít ráda Ricka Smolana a brečela jsem jako želva, když se Diggity otrávila strychninem. Proklínala jsem australskou vládu 70. let a bylo mi líto příšerných podmínek, ve kterých se Aboriginci ocitli díky tomu, že si Britské impérium našlo dokonalou trestaneckou kolonii. Záviděla jsem pravé přátelství a uvědomila si, že také spadám do té sociální klece. To jsou emoce.

A právě vášnivé emoce ve mně musí vyvolat dobrá kniha, abych mohla s jistotou prohlásit, že byla opravdu brilantní.


- - -
Více se můžete dočíst například zde:

(National Geographic, zároveň zdroj fotografie)
(napsáno Robyn Davidson pro thetelegraph.co.uk)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama