Září 2016

Bolševik, co nebyl rudý

13. září 2016 v 15:45 | Septima Severa |  ► literární odpad
Znáte takové ty komorní chvilky, kdy se zničehonic vaši příbuzní rozmluví o dobách dávno minulých (ale ne až tak minulých, že byste se o nich dočetli leda v učebnicích dějepisu) natolik, až z nich vypadnou místy i komické historky, o kterých se rozhodně z historických análů nic nedozvíte? No, dnes si můj milý otec zavzpomínal na komunistickou éru, svého tátu a dědečka.

Nejdřív všechno začalo docela nevinným líčením sobotních dopolední trávených jeho otcem u kompletně rozebraného auta před garáží, kdy se tak vyhýbal nejen úklidu, ale také rodinným výletům. Ráno prý jeho táta sundal pneumatiky a kompletně rozebral brzdový systém jenom proto, aby celé dopoledne přemýšlel o nesmrtelnosti brouka na zahradní lavičce, přišel pozdě na oběd, zanadával si, jak má studenou polévku (která samozřejmě hodinu chladla na talíři), strávil na zahradě ještě celé odpoledne a teprve za tmy auto zase smontoval při světle z reflektoru namontovaného na fasádě domu.
Pak se řeč stočila na bolševismus a jím ovlivněné rodinné vztahy. Táta mi popisoval, jak byl děda ze začátku zarputilý odpůrce komunismu - tedy do doby, než začal navštěvovat večerní kurzy marxismu-leninismu, kterým otec přezdívá "Rudá Sorbonna". Myslím, že jsem při vyklízení všemožných babičkou nastřádaných pokladů dokonce našla i něco jako index, kde má zapsané výsledky z těchto večerních lekcí, ale nijak zvlášť jsem je nezkoumala, než jsem těch pár listů papíru uložila k ostatním hmotným vzpomínkám do krabice… Každopádně se dá konstatovat, že se něco v té době stalo, poněvadž děda z toho všeho vyšel jako pravý bolševik. Jeden se může pouze dohadovat, jaké metody vymývání mozku tam komunisti na své rudnoucí ovečky aplikovali.
Praděda vstoupil na scénu v okamžiku, kdy otec prohlásil, že děda měl obrovský strach z STB. Jeho tchán totiž původně pracoval na poště, kde vyšplhal na vysoký post. Po válce sice lidi také museli být členy komunistické strany, aby to někam dotáhli, ovšem v těch dobách se členstvím asi oháněl téměř každý a nehrotilo se to.
V roce 1968 však byl nucen z úřadu odejít, poněvadž prý omlátil rudou knížku o hlavu některému vysoce postavenému komunistickému úředníkovi. Pár měsíců nato odešel v jednašedesáti letech do důchodu, ačkoliv v té době nebylo neobvyklé přesluhovat. Vzhledem k tomu, že uměl plynně francouzsky a německy, po odchodu z práce si koupil učebnice angličtiny pro samouky a naučil se i anglicky. Poté se poptával po možnosti přivýdělku postupně na francouzské, britské a americké ambasádě, načež ho Američané zaměstnali, a on tak nastoupil noční směny u dálkové kabelové komunikace, kde pro ambasadora vypracovával rešerše ze zpráv.
Když na ambasádě začal pracovat, nabízeli mu pochopitelně služební auto. Ovšem praděda nikdy předtím řidičské oprávnění nepotřeboval a vesele na Malostranské náměstí dojížděl tramvají, protože už v těch dobách tudy projížděla dvaadvacítka (a její trasa se změnila jen minimálně - pokud vůbec). Místo klíčku od fešného Mercedesu tak měl v kapse tramvajenku, jezdiv do práce na desátou hodinu večer a vraceje se domů v půl sedmé ráno.
V případě, že někdo z pracovního procesu vypadl, z ambasády volali, zda by praděda neodpracoval i mimořádnou směnu. Nejdřív prosil svého zetě, jestli by ho na ambasádu neodvezl, ale to děda odmítal - co kdyby ho náhodou STB nachytala takřka na americké půdě? Správný komunista by tam přeci ani nepáchl! A tak se s odmítnutím ze zeťovy strany nakonec objevilo alternativní řešení: ambasáda pro pradědečka posílala řidiče. Před naším domem se začal objevovat černý Mercedes s diplomatickou značkou. Žlutá písmena na tmavě modré espézetce vyvolávala zvědavost u sousedů; a pokud by se policie náhodou chtěla pokusit takový vůz zastavit, neměla šanci.
… Dalším důvodem pro dědův náhlý záchvat gastroenteritidy ze strachu z STB byly vánoční besídky, které ambasáda každoročně pořádala pro své zaměstnance a vybrané hosty. Táta se jí dvakrát v doprovodu svých prarodičů zúčastnil. Cestu museli absolvovat taxíkem, protože i tehdy je děda odmítl svézt. Táta zavzpomínal, jak na ambasádě stoly přetékaly jídlem; že tam například viděl kromě jemu naprosto neznámých pochutin i čokoládovou fontánu. A aby se děti nemotaly mezi dospělými, promítali jim v kinosále v suterénu Pepka námořníka a Toma a Jerryho.
Do bezvědomí dědu však poslala ještě docela jiná situace: onehdy s babičkou přemýšleli o obměně vozového parku a tchán samozřejmě nabídl, že jim na auto přispěje. On by vůbec vypomohl s rodinným rozpočtem (například by zaplatil benzin, pokud by se jeho zeť místo rozebírání auta o víkendech raději věnoval rodinným výletům) a na ambasádě mu nabídli, že mu odprodají jeden ze starších služebních vozů a že mu na něj udělají dobrou cenu - částku, za kterou si v té době člověk mohl pořídit nový žigulík. Praděda tedy své dceři tlumočil i tuto nabídku. Ale s vidinou auta od Američanů se o komunistu rudého i za ušima pokoušely leda tak mrákoty.

Je surrealisticky krásné, když u vás v domácnosti na pár minut zavládne klid zbraní. Chvíle oddychu, kdy žabomyší války vystřídají historky, jsou tu vzácné, ale o to víc si jich pak člověk váží, poněvadž jinak by se rodinnou historii ani neměl šanci dozvědět. No, čerpat by mohl leda z esejí, které babička pravidelně píše na literárním kroužku v domově důchodců. Jejich nevýhodou se může zdát snad jen fakt, že jsou vytvářené na aktuální zadané téma, a tak - byť ta slova mohou být založena na pravdě - je celek produktem stářím ovlivněné fantazie. A to už bývá smutné.